Ve virtuálním světě se neumíme pohybovat

06. srpna 2010, 14:03 - rys
06. srpna 2010, 14:03

Jméno Ireny Maňákové mám uloženo ve své (nikoliv virtuální) paměti už dlouho. Posílala mi tiskové zprávy první řady VyVolených, o nichž jsme nic nevěděli. Vztahy s veřejností se zabývá stále– i ve světě, kde soukromí není svaté.

Ireno, vy jste dělala píáristku té úplně první řadě VyVolených, je to tak?

Ano, je to tak, já dělala tu úplně první řadu, řadě druhé a třetí jsem dělala supervizora. Mluvčího jí dělal Martin Horák, sám jeden z VyVolených, ale já zůstávala v pozadí.

Jaké bylo vysvětlovat novinářům, potažmo lidem, co to vlastně je reality show, kterou jsme tu nikdy neviděli?

Bylo to docela těžké. Dostali jsme sice manuál, byli tu poradci z Maďarska, tedy majitelé licence. A já byla jedna z mála, která byla k celému projektu skeptická. Říkala jsem si, co komu dá, dívat se na lidi v budce. Přesto jsem musela přesvědčovat novináře, kteří o tom nic nevěděli a byli rovněž skeptičtější. Ke všemu do začátku bylo skoro vše tajné. To bylo těžké.

Jaký jste měla pocit, když jste se pak dívala na ty lidi, zavřené jako zvířátka v zoo?

Úplně normální. Když chodíte těmi tunely a koukáte na ně přes sklo, je to jako koukat na někoho v televizi. Říkala jsem si, to jsou ti lidé, co je vidím v režii na obrazovce. Ale v rámci profesionality jsem si vždy byla vědoma toho, jaké má důsledky, když o nich něco řeknu nebo napíšu, protože ti lidé se nemohou bránit. Mají rodiny, přátele a příbuzné, jednoho dne z té vily vyjdou a budou s tím muset žít.

VyVolení bylo vlastně takové první šmírování. Teď existují sociální sítě a šmírujeme vlastně všichni všechny. Myslíte si, že není neetické používat jako zdroj třeba facebookovou konverzaci?

V tom já problém nevidím. Cokoliv tam napíšu, je veřejné. A pokud jsem veřejná osoba, musím si nést důsledky za všechno, co napíšu. Důsledky si nese i soukromá osoba – její statusy jsou sice neveřejné, ale může to mít profesní důsledky. Veřejně činní lidé užívají, jak jsme svědky, Facebook jako nástroj. Někdy napíší provokativní myšlenku a čekají, co bude. Jak já parafrázuji „Básníky“, ať řekneš cokoliv, někdo to vždycky o tobě napíše.

Kde je ta hranice soukromí? Když si celebrity stěžují, že se o ně novináři zajímají, a na druhé straně na twitter píší, i když jdou s dětmi do parku…

Nám je ta hranice jedno, a to je to smutné. Virtuální svět je pro nás něco nového, my se v něm neumíme pohybovat a neumíme mít tu odpovědnost. Lidé chtějí být vidět, neuvědomují si, že na Facebooku a Twiteru prostě jsou vidět tak nějak víc. A pak tvrdí, že někdo něco špatně napsal, špatně pochopil, že oni to tak nenapsali. Tomu se směju.

Mohlo by vás zajímat

  • Jiří Strach: Nejsem kaskadér. Bál bych se vložit peníze…

  • Radomil Doležal z CzechTrade: Nejvíc náš těší, když…

  • Největší mýty o bolesti zad

  • Profesor Sameš: Porucha lícního nervu není legrace

  • Rekola mění dopravu v českých městech

  • Roman Šmucler: Češky jsou posedlé zvětšováním prsou

  • Vinař Pavel Chrást: Víno se v Česku předražuje

  • Finance.cz pozvaly klienty na curling

  • Adam Hazdra: Třetina lidí je v práci nespokojených

Hry pro příležitostné hráče