Ve jménu humanity

30. března 2011, 13:22 - Jefim Fištejn
30. března 2011, 13:22

Komentář

To, co nyní provádí rychlokvašená mezinárodní koalice v Libyi, je někdy stydlivě nazýváno „humanitární intervence“. Lidé se odjakživa snažili ospravedlňovat války těmi nejšlechetnějšími pohnutkami. Zdroje soudobé doktríny „humanitární intervence“ spatřují mnozí již v 17. století, kdy holandský právník Hugo Grotius definoval pojem „spravedlivé války“. Válka je ospravedlnitelná, psal, pokud obyvatelstvo není schopno vzdorovat útlaku ze strany své vlády a požádá cizí stát o pomoc. V tomto duchu byla v 19. století zdůvodňována řada kolektivních vojenských zásahů ve prospěch balkánských národů proti Turkům.
Schválení Charty OSN v roce 1945 se mělo stát definitivním triumfem mezinárodního práva a univerzálního pojetí lidských práv. Charta předpokládá možnost mezinárodního vojenského zásahu na obranu civilního obyvatelstva před vyvražďováním, represáliemi a genocidou a odsouvá do pozadí zásadu národní suverenity. Avšak dodnes neexistuje nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo univerzální teorii a praxi humanitárních intervencí. Ve všech konkrétních případech takových zásahů nebylo málo těch, kteří vinili „humanitární interventy“ z morálky dvojího lokte, z pokrytectví, ze sledování zištných cílů, z vágní motivace. Není pochyb o tom, že mezinárodní právo je běžně upřednostňováno před národní suverenitou. Potíž je v tom, že instituce zřízené proto, aby dbaly na dodržování norem tohoto práva, jsou samy ve stavu pokročilého rozkladu. Současná soustava mezinárodních vztahů, jež nahradila bipolární svět, skličuje svou nestabilitou, nevyzpytatelností a neřiditelností. Nespojuje je žádný systém ujednocených a sdílených hodnot. Tam, kde nejsou právní normy uznávané a respektované celým mezinárodním společenstvím, nutně končí odkaz na normy platné v minulosti jejich ještě větší diskreditací. Poněvadž ani v libyjském případě není jednání mezinárodního společenství založeno na zásadně novém myšlení adekvátním výzvám 21. století, nenalezlo ani tentokrát všeobecné pochopení a podporu. Pozice jednotlivých členů koalice, jakož i důvody jejich vstupu do války, jsou značně zmatečné a nevěrohodné. Americký prezident Barack Obama odůvodnil účast své země ve vojenské operaci tím, že „plukovník Kaddáfí ztratil důvěru libyjského lidu, a tím i legitimní právo ho vést“. Kdy a jak došlo k oné ztrátě důvěry a jak to poznali ve Washingtonu? Pokud nyní ze záhadných důvodů přišel o legitimitu, znamená to snad, že až do teď ji měl? Již dnes zásah do občanské války vypadá jako podpora jen jedné z jejích stran – té, která je sdělovacími prostředky běžně označována jako „prodemokratická“. Kde se však bere jistota, že povstalci vybudují v zemi demokratičtější zřízení než ztřeštěný plukovník?
Ještě pochybněji vypadá motivace Paříže. Ať už to zní sebecyničtěji, zdá se, že se francouzské letouny snaží rozbombardovat v Libyi fámy o nekalém financování Sarkozyho volební kampaně. Zároveň je to pokus uhrát body na hřišti nebezpečně populární Mariny Le Penové: svou neschopnost jakkoli vyřešit arabský problém doma zastírá prezident zástupně bombardováním Arabů v Africe. Zároveň jakoby mimoděk otestuje produkci francouzského vojensko-průmyslového komplexu. Podobná je také motivace Silvia Berlusconiho, jehož ještě před pár měsíci nazýval diktátor svým nejlepším přítelem v Evropě. Letité hmotné zájmy měli v regionu také Britové. Stačí si vzpomenout na neslavný konec „aféry Lockerbie“, kdy britská korporace BP dostala rozsáhlé koncese na těžbu ropy v socialistické džamahírii výměnou za propuštění teroristy údajně umírajícího na rakovinu. Doma byl přivinut diktátorem na hruď a nádor se zázračně vstřebal. Platí jako axiom, že každý projev úzce národní nebo korporativní hmotné zainteresovanosti na výsledku ozbrojeného konfliktu zásadně podkopává a diskredituje doktrínu humanitární intervence. Z dlouhodobého hlediska takový přístup ještě více prohlubuje chaos v mezinárodních vztazích způsobený rozpadem bipolárního světa. Nevzniká přitom žádný nový „altruistický“ řád založený na univerzálních civilizačních hodnotách. Zaráží, že stejné země, které demonstrují tak přehnanou rozhodnost ve vztahu k Libyi, se staví s naprostou lhostejností k typově velmi podobným událostem v jiných zemích regionu, třeba v Bahrajnu, Jemenu nebo Sýrii. Nic nepodkopává ty nejbohulibější principy tak radikálně jako selektivnost při jejich dodržování.

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Kolik stojí dítě v první, druhé a třetí třídě
Ceny nemovitostí rostou a hovoří se i o realitní bublině. Je na čase prodat investiční byt?
Dovolená bez problémů? Tak to pozor na peníze, dopravu a exotiku
Dotace na fotovoltaiku: Od září až 150 tisíc korun na větší systémy
5 aplikací, které vás ochrání před otravnými telefonáty z call centra
Auta
Android 8.0 je tady. Jmenuje se Oreo a řeší jeden hlavní…
Mazda připravuje čtyřválec se třemi turby, jedno bude elektrické
BMW M5 (G30) oficiálně: Má 600 koní, vypínatelný pohon všech kol a jede 305 km/h
Jak vybrat pneumatiky na auto: Základní otázky a odpovědi
Po Golfu dostal facelift i Volkswagen Golf Sportsvan. Překvapení se nekoná
Technologie
Virtuální realita je dostupnější. HTC Vive zlevňuje o 7000 Kč
Otázky a odpovědi: Jak vybrat pneumatiky na auto?
Google prý po dvou letech uvede další vlastní počítač
Stvořen k přetaktování. HP představilo svůj nejlepší notebook pro hráče
Intel uvádí procesory generace 8000. První čtyřjádra pro notebooky, Coffee Lake bude později
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít