Ve jménu humanity

30. března 2011, 13:22 - Jefim Fištejn
30. března 2011, 13:22

Komentář

To, co nyní provádí rychlokvašená mezinárodní koalice v Libyi, je někdy stydlivě nazýváno „humanitární intervence“. Lidé se odjakživa snažili ospravedlňovat války těmi nejšlechetnějšími pohnutkami. Zdroje soudobé doktríny „humanitární intervence“ spatřují mnozí již v 17. století, kdy holandský právník Hugo Grotius definoval pojem „spravedlivé války“. Válka je ospravedlnitelná, psal, pokud obyvatelstvo není schopno vzdorovat útlaku ze strany své vlády a požádá cizí stát o pomoc. V tomto duchu byla v 19. století zdůvodňována řada kolektivních vojenských zásahů ve prospěch balkánských národů proti Turkům.
Schválení Charty OSN v roce 1945 se mělo stát definitivním triumfem mezinárodního práva a univerzálního pojetí lidských práv. Charta předpokládá možnost mezinárodního vojenského zásahu na obranu civilního obyvatelstva před vyvražďováním, represáliemi a genocidou a odsouvá do pozadí zásadu národní suverenity. Avšak dodnes neexistuje nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo univerzální teorii a praxi humanitárních intervencí. Ve všech konkrétních případech takových zásahů nebylo málo těch, kteří vinili „humanitární interventy“ z morálky dvojího lokte, z pokrytectví, ze sledování zištných cílů, z vágní motivace. Není pochyb o tom, že mezinárodní právo je běžně upřednostňováno před národní suverenitou. Potíž je v tom, že instituce zřízené proto, aby dbaly na dodržování norem tohoto práva, jsou samy ve stavu pokročilého rozkladu. Současná soustava mezinárodních vztahů, jež nahradila bipolární svět, skličuje svou nestabilitou, nevyzpytatelností a neřiditelností. Nespojuje je žádný systém ujednocených a sdílených hodnot. Tam, kde nejsou právní normy uznávané a respektované celým mezinárodním společenstvím, nutně končí odkaz na normy platné v minulosti jejich ještě větší diskreditací. Poněvadž ani v libyjském případě není jednání mezinárodního společenství založeno na zásadně novém myšlení adekvátním výzvám 21. století, nenalezlo ani tentokrát všeobecné pochopení a podporu. Pozice jednotlivých členů koalice, jakož i důvody jejich vstupu do války, jsou značně zmatečné a nevěrohodné. Americký prezident Barack Obama odůvodnil účast své země ve vojenské operaci tím, že „plukovník Kaddáfí ztratil důvěru libyjského lidu, a tím i legitimní právo ho vést“. Kdy a jak došlo k oné ztrátě důvěry a jak to poznali ve Washingtonu? Pokud nyní ze záhadných důvodů přišel o legitimitu, znamená to snad, že až do teď ji měl? Již dnes zásah do občanské války vypadá jako podpora jen jedné z jejích stran – té, která je sdělovacími prostředky běžně označována jako „prodemokratická“. Kde se však bere jistota, že povstalci vybudují v zemi demokratičtější zřízení než ztřeštěný plukovník?
Ještě pochybněji vypadá motivace Paříže. Ať už to zní sebecyničtěji, zdá se, že se francouzské letouny snaží rozbombardovat v Libyi fámy o nekalém financování Sarkozyho volební kampaně. Zároveň je to pokus uhrát body na hřišti nebezpečně populární Mariny Le Penové: svou neschopnost jakkoli vyřešit arabský problém doma zastírá prezident zástupně bombardováním Arabů v Africe. Zároveň jakoby mimoděk otestuje produkci francouzského vojensko-průmyslového komplexu. Podobná je také motivace Silvia Berlusconiho, jehož ještě před pár měsíci nazýval diktátor svým nejlepším přítelem v Evropě. Letité hmotné zájmy měli v regionu také Britové. Stačí si vzpomenout na neslavný konec „aféry Lockerbie“, kdy britská korporace BP dostala rozsáhlé koncese na těžbu ropy v socialistické džamahírii výměnou za propuštění teroristy údajně umírajícího na rakovinu. Doma byl přivinut diktátorem na hruď a nádor se zázračně vstřebal. Platí jako axiom, že každý projev úzce národní nebo korporativní hmotné zainteresovanosti na výsledku ozbrojeného konfliktu zásadně podkopává a diskredituje doktrínu humanitární intervence. Z dlouhodobého hlediska takový přístup ještě více prohlubuje chaos v mezinárodních vztazích způsobený rozpadem bipolárního světa. Nevzniká přitom žádný nový „altruistický“ řád založený na univerzálních civilizačních hodnotách. Zaráží, že stejné země, které demonstrují tak přehnanou rozhodnost ve vztahu k Libyi, se staví s naprostou lhostejností k typově velmi podobným událostem v jiných zemích regionu, třeba v Bahrajnu, Jemenu nebo Sýrii. Nic nepodkopává ty nejbohulibější principy tak radikálně jako selektivnost při jejich dodržování.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče