Vážná hrozba

06. března 2009, 17:09 - Petr Nováček
06. března 2009, 17:09

K rozpuštění strany nemůže stačit jen tvrzení bez pádných důkazů

Svým způsobem je dobře, že Nejvyšší správní soud extrémistickou Dělnickou stranu minulou středu nerozpustil. Jak zdůraznil Vojtěch Šimíček, předseda senátu, jenž o návrhu vlády na rozpuštění Dělnické strany rozhodoval, politický systém České republiky vychází z ústavně zakotvené svobodné soutěže politických stran majících privilegované postavení. Zákaz politické strany, jímž stát soutěž stran omezí, je proto třeba vykládat velmi zužujícím způsobem. Na místě je jen ve výjimečných, jasně podložených a vyargumentovaných případech. Návrh vlády na rozpuštění Dělnické strany těmto kritériím nevyhovoval a tak jej soud zamítl, přestože strana výlupkem extremismu je. Tak je to v pořádku! Kdyby k rozpuštění strany měla stačit jen tvrzení bez pádných důkazů, nějaká méně oduševnělá vláda než ta Topolánkova by si soudní cestou mohla ulevovat od opozice.
Špatnou zprávou je verdikt soudu potud, že Dělnická strana může dál legálně působit. Její vliv přitom nespočívá ve třech mandátech z komunálních voleb 2006, ani ve zhruba jen šestisetčlenné členské základně. Je dán tím, že strana se od počátku roku 2008 stává svodnou nádržkou pravicového extremismu a vypjatého nacionalismu s neonacistickými prvky. Její předseda Tomáš Vandas býval tajemníkem Republikánů Miroslava Sládka, a je to znát! Program je populistická všehochuť. Strana říká, že chce hájit zájmy „obyčejných občanů“, ale zároveň prosazovat principy tržního hospodářství a podporovat drobné české podnikatele a živnostníky. Že to nejde dohromady? Nevadí – její stoupenci programy nečtou! Straně už také nejde o to, aby „aktivní politikou konkurovala především KSČM“. V centru jejího zájmu se ocitli cizinci, Romové, homosexuálové a jiné menšiny. Aby je mohla „monitorovat“, vytváří si Ochranné sbory, prý neozbrojené a nepodléhající výcviku. Opravdu? Litvínovský incident ze září loňského roku na sídlišti Janov, obývaném z větší části Romy, a říjnové střetnutí tamtéž s policisty a zraněnými o mírumilovnosti Dělnické strany a Ochranných sborů nesvědčí. Ostatně název těch sborů cosi připomíná. Ve dvacátých letech minulého století si jisté Schutzstaffeln založila ke své „ochraně“ Hitlerova NSDAP. Její stranické barvy, černé logo v bílém, rudě orámovaném poli, se líbí i Vandasovým lidem. To, co ministra vnitra Langera a vládu rozpálilo, byla ale „nulová tolerance k polistopadovému politickému systému“ včetně „rozpuštění stávajících politických stran a prošetření všech jejich zločinů po roce 1989“, jež Dělnická strana hlásá. Vandas ani nepopírá, že jí jde o změnu politického systému. Toť ale v rozporu s prvým a pátým článkem ústavy, což nemůže nevědět! Nejvyšší správní soud však ujišťoval, že změna systému by probíhala zákonnou cestou. Činnost politických stran po listopadu 1989 by prý prověřily orgány činné v trestním řízení, čili strany by byly rozpuštěny, a co se konstituce týče, „to, že je něco dáno ústavou, neznamená, že to je správné a zákonné“. I Hitler se dostal k moci v souladu s platnou Výmarskou ústavou, kterou vzápětí suspendoval.
Co stát v případě Dělnické strany podcenil? Svědomitou analýzu programových dokumentů partaje a veřejných projevů jejích představitelů. Měl předložit faktograficky podložené doklady toho, že od počátku loňského roku spolupracuje s neregistrovaným neonacistickým hnutím Národní odpor a s Autonomními nacionalisty. Měl poukázat na Erika Sedláčka, lídra kandidátky Dělnické strany v podzimních volbách na Vysočině, jenž byl zatím nepravomocně odsouzen na tři roky za propagaci neonacismu a za pronikání lidí podobného „světonázoru“ do vedoucích struktur Dělnické strany. Ze zdrojů, jež má stát k dispozici, by kvalifikovaní, náležitě motivovaní dokumentaristé vydolovali dost argumentů, jež by návrh na rozpuštění Dělnické strany učinily řádně odůvodněným. Nestalo se! Vláda, jsouc k tomu soudem vyzvána, mohla i dodatečně doplnit důkazy, které její podání obsahovalo. Nedoplnila nic! Jestliže někdo, i vláda, cosi tvrdí, avšak před soudem to nemůže dokázat, neuspěje. Jistě, verdikt Nejvyššího správního soudu byl precedenční: prvně šlo o rozpuštění strany z politických příčin a ne proto, že nedodala zprávu o svém hospodaření. Soud toho využil a stanovil čtyři podmínky pro rozpuštění politické strany, jež od nynějška bude třeba splnit současně: musí být prokázána protiprávnost její činnosti, tato protiprávnost se musí týkat celku a ne excesů jednotlivců, hrozba pro demokratický právní stát musí být aktuální a problém stranou způsobený nevyřešitelný šetrnějšími prostředky než jejím rozpuštěním. Vágními návrhy snad už vláda příště Nejvyšší správní soud popuzovat nebude.
I demokracie, je-li ohrožena například extremismem, se musí umět bránit. Nepůjde-li to jinak než soudně, vláda bude mít teď po ruce manuál. Brzy se jí může hodit. Hospodářská krize, zaplaví-li nás naplno, zvýší sociální napětí a když nebudou včas namontovány „pojistné ventily“, extremisté zprava i zleva se stanou vážnou hrozbou.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče