Válečná nemocnice v Pardubicích

02. prosince 2011, 06:44 - Robert Šimek
02. prosince 2011, 06:44

Za první světové války byla největší nemocnicí v Evropě. Vznikla na ploše 80 hektarů a tvořilo ji 365 většinou dřevěných baráků. Najednou se zde mohlo léčit až 10 tisíc raněných nebo nemocných vojáků a počet ošetřených osob nakonec překonal hranici 200 tisíc.  

Foto: Valka.cz

Krátce po vypuknutí první světové války roku 1914 byl vydán rozkaz, aby po vzoru barákových nemocnic ve Vídni byla postavena podobná nemocnice také v Čechách. Vzniknout měla ve východní části země, v místě s dobrým napojením na železnici, vodovod, kanalizaci a elektrickou síť. V úvahu připadala města Kolín, Přelouč, Čáslav, Chrudim a Pardubice.

Volba nakonec padla na poslední z nich, protože nejlépe splňovalo podmínky. Za starým nádražím se tam nacházelo rozsáhlé vojenské cvičiště, jehož plocha byla pro uvažovanou stavbu ideální. Místo původně plánované nemocnice s pěti tisíci lůžky tak bylo nakonec rozhodnuto postavit v Pardubicích komplex dvakrát větší.

Za půl roku hotovo

Přípravné práce začaly okamžitě a už koncem listopadu 1914 byla stavba zadána takzvanému Konsorciu pro výstavbu válečné nemocnice v Pardubicích. V něm bylo sdruženo osm stavebních firem, dvě z Prahy, jedna z Vysokého Mýta a pět místních. Vedením byl pověřen architekt Josef Paroulek.

S vlastní stavbou se začalo počátkem prosince 1914. Byly tuhé mrazy, vázl dovoz materiálu a byl velký nedostatek kvalifikovaných dělníků, protože mnozí byli v té době na frontě. Práce přesto rychle postupovaly, takže už na počátku roku 1915 bylo postaveno 198 dřevěných baráků.

Ke slavnostnímu otevření C. a k. stanice pro raněné a nemocné v Pardubicích, jak se areál oficiálně nazýval, došlo 14. června 1915. Některé drobnosti bylo sice ještě třeba dodělat, ale ty chodu nijak nebránily. Práci zde našlo přes 100 lékařů a více než tisíc sester. Odhadované náklady na stavbu 1,5 milionu rakouských korun se přitom vyšplhaly až na 21 milionů.

Čistá a špinavá

Nemocnice byla rozdělena do pěti bloků. První sekce byla chirurgická, druhá zaměřená na kožní a pohlavní choroby, třetí blok sloužil potřebám ORL a psychiatrie, ve čtvrtém probíhalo doléčení a pátý fungoval jako karanténa. V průběhu války se pak ukázalo, že bude potřeba zpestřit pacientům volné chvíle, některé pavilony byly proto přestavěny na čítárny a společenské místnosti. Z jiných se zase stala specializovaná pracoviště, například ortopedie nebo stomatologie.

Každý blok, postavený v duchu tehdejších hygienických norem, byl rozdělen na dvě části, které měly zamezit šíření nakažlivých nemocí. Jednalo se o takzvanou „čistou“ a „nečistou“ část. Do nemocnice vedly dvoje koleje. Na východě přivážela nemocné a raněné „špinavá“ kolej do tří nemocničních nádraží. Nacházely se zde přijímací budovy, operační pavilony a márnice. Administrativní a hospodářskou částí na západě vedla „čistá“ kolej, po které byly do nemocnice dopravovány zásoby a odjížděli po ní vyléčení vojáci. Mezi oběma částmi byla ještě přechodová část se sprchami a převlékárnami.

Město ve městě

Nemocnice měla i vlastní pekárnu. Ta stála na severozápadě karantény v prvním bloku v čisté zóně. Vybavena byla velmi moderně a při desetihodinové pracovní době měla zajistit dostatek pečiva pro 13 tisíc lidí. Každá z pěti sekcí měla navíc vlastní kuchyni, schopnou připravit tři tisíce porcí jídla každý den.

K udržení co největší čistoty v zařízení sloužily dvě vysokokapacitní prádelny. Čistá prádelna se nacházela vedle pekárny, ledárny a skladu brambor. Špinavá infekční stála v přechodovém pásmu. Každá dokázala během dvanáctihodinové směny vyprat až osm tun prádla.

Areál měl být nezávislý na okolí a co nejméně ovlivňovat život města, úplná izolace byla ale nemožná. Nemocniční provozy byly napojeny na městské sítě, jejich zásobování se navíc do jisté míry dělo na úkor místního obyvatelstva. Na týdenních trzích bylo například pro nemocnici skupováno máslo, vejce a jiné produkty. Jejich ceny rostly velmi rychle a pro obyvatele města se brzy staly nedostupnými.

 Válečná nemocnice Pardubice  (1915–1949)

Vznikla na přelomu let 1914 a 1915 ve východní části Pardubic na místě vojenského cvičiště. Tvořilo ji 365 většinou dřevěných baráků, z nichž 198 sloužilo k ubytování raněných a nemocných, ve zbytku byly ubytovny personálu, ošetřovny a další provozy. Areál byl rozdělen do pěti bloků se všemi potřebnými zařízeními. Jednotlivé sekce byly navíc rozděleny na „čistou“ a „nečistou“ část. Po skončení války roku 1918 začalo město využívat objekty jako byty. Roku 1949 vyrostlo na jejich místě sídliště Dukla.

Karanténa na odpis

Během první světové války byla pardubická nemocnice známá po celé monarchii. Ošetřila desítky tisíc pacientů a většina zraněných vojáků díky ní přežila. Po roce 1918 ale ztratila svůj význam. Do části areálu se na několik let nastěhovali vojáci železničního pluku a řadu objektů si pronajaly různé pardubické podniky. Zbývající původně dřevěné baráky, nazývané podle jednoho z bývalých provozů Karanténa, využilo město jako provizorní byty pro nemajetné. Úroveň zdejšího bydlení byla ale velmi nízká. Brzy zde navíc výrazně vzrostla kriminalita a bývalá nemocnice získala špatnou pověst.

Definitivní konec dřevěného města přišel roku 1949, kdy na jeho místě začalo vznikat první novodobé pardubické sídliště Dukla. Přízemní baráky začaly ustupovat moderním cihlovým domům, stavěným tehdy progresivní „proudovou“ metodou s využitím specializovaných pracovních čet. Do dnešní doby zůstalo z kdysi slavné nemocnice zachováno už jen několik menších staveb v ulici V Ráji.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče