Valašská dáma se širokým srdcem

20. dubna 2010, 12:53 - Eva Jarešová
20. dubna 2010, 12:53

Domy na půl cesty pomáhají mladým lidem z dětských domovů

Na střední škole v Břeclavi, když studovala na výpravčí, se tak styděla před lidmi, že si v cukrárně nedokázala objednat ani obyčejné kafe se zákuskem. Nervózní před cizími lidmi je podle svých slov i dnes „Na manažerské kurzy chodit nechci, ráda bych, aby mě lidé brali takovou, jaká jsem,“ říká Emilie Smrčková. Přes svou stydlivost toho ale dokázala pozoruhodně hodně. Rodačka z malé valašské vesničky si ke čtyřem vlastním potomkům vzala do pěstounské péče dvacet dalších dětí. A vydupala ze země projekt Pod křídly, který pomáhá mladým lidem z dětských domovů postavit se na vlastní nohy. Za to ji titulem Sociálně prospěšný podnikatel roku 2009 ocenila porota soutěže pořádané společností Ernst & Young.

Pomoc v záloze Emilie Smrčková se svými kolegy provozuje ve Valašském Meziříčí, Zlíně a v Kostelci u Zlína šest takzvaných domů na půl cesty. Sedmý bude otevřen za několik týdnů. V domech s malými garsonkami žijí lidé od osmnácti do šestadvaceti let, kteří po dosažení dospělosti museli opustit dětské domovy nebo pěstounské rodiny, kde vyrůstali. Nebo přišli s igelitkou a bez koruny v kapse z ulice, kam je vyhodila biologická rodina. Než dokážou žít zcela sami, zkusí si to právě pod dohledem Emilie Smrčkové. Ta dbá na to, aby její domy nebyly jen pokračováním ústavní péče, která opuštěné děti k samostatnosti zrovna nevede. Každý nájemník platí nájem ve výši stokoruny za den a o své věci se stará sám. Včetně nakupování, praní nebo uklízení. Kdyby si ale „děcka“, jak Emilie Smrčková svým svěřencům říká, nevěděla s něčím rady, například s hospodařením, mají se na koho obrátit. „Jsme mezičlánek mezi dětským domovem a samostatným životem. Nemáme ale sezení v kruhu a společné večeře jako jiné domy na půl cesty. Takhle by se člověk normálnímu životu nenaučil. Já přece taky nepořádám společné večeře se svými sousedy,“ vysvětluje. Byty se ovšem pravidelně kontrolují a návštěvu si lze pozvat jen se svolením. Babička již čtrnácti vnoučat mladým klukům a holkám pomáhá s hledáním práce. Firmy v regionu se k jejím prosbám před krizí stavěly vstřícně, teď je prý situace o trochu horší. Většinou jde o jednoduchá povolání v pekárnách nebo u pásu. Řadě „dětí“ se totiž nepovedlo ani vyučit. „Je jim osmnáct, odcházejí z dětského domova a na učilišti jsou teprve ve druhém ročníku,“ popisuje Emilie Smrčková běžnou situaci. A dodělat si školu po vhození do syrového života je kvůli penězům téměř vyloučené. Nejrůznější nadace sice na studium přispívají, jedině ale maturantům nebo vysokoškolákům. Když se chce mladý člověk „jen“ vyučit, nemá prý šanci finanční podporu získat.

Rozum a cit Průměrně se „klienti“ v domě na půl cesty zdrží kolem dvou let. Zákon sice doporučuje dobu poloviční, to prý ale nestačí. Také proto, že řada starších „děcek“ přijde zadlužená, a než se jejich osobní situace jakž takž stabilizuje, uplyne často dlouhá doba. S přechodným domovem už se za dobu existence projektu rozloučilo asi sedmdesát lidí. Kolik z nich úspěšně? „Co přesně znamená ,úspěšně‘?“ kontruje protiotázkou Smrčková. Před pár lety považovala za prohru, když se z jejího zařízení jeden z mladíků dobrovolně vrátil na ulici. Své pocity rozebírala s psychologem. „A on se rozčílil, proč to tak beru. Byla to přece vůle toho kluka. Takže za úspěch považujeme každého, kdo od nás odchází, protože jde tam, kam chce,“ říká. Někteří prý nežijí podle jejích představ, ve vězení ale skončil jediný člověk. Přibylo i osm miminek, která se narodila klientkám. „Žádné matce nemuseli dítě odebrat, všechny se o něj dokázaly postarat,“ říká Smrčková pyšně. Nyní je kapacita domů na půl cesty zcela zaplněná. Střechu nad hlavou má jedenačtyřicet lidí. Domy se v ničem příliš neliší od ostatních. Přesto se výstavba v jednom případě setkala s odporem. Šlo o Kostelec u Zlína, kde se místní lidé báli, že jim společnost „kriminálníků“ znehodnotí ceny pozemků a nemovitostí. „Začalo se proto stavět o dva roky později. Teď tam dům na půl cesty stojí tři čtvrtě roku a žádná stížnost zatím nepřišla.“ Kosteleckým se ale není úplně co divit. Problémy s alkoholem, drogami a rvačkami prý byly na denním pořádku v podobném městském zařízení ve Valašském Meziříčí. Proto jej město před časem nabídlo právě Emilii Smrčkové, aby jej vzala pod svou správu. „Původně to bylo koncipované jako nájemní bydlení, což byla potíž. Nebylo možné se kvůli výpovědním lhůtám zbavit problematických klientů hned,“ vysvětluje. K lidem z těžkého prostředí, kteří se pokoušejí postavit na vlastní nohy, přistupuje se směsicí citu a tvrdosti. Na policii se obrací i tehdy, najde-li se u klientů třeba marihuana. „Právě proto, že je mám ráda, tak to hned hlásím,“ říká.

Ženské nikdo nevěřil Některé domy pronajalo sdružení Pod křídly město, jiné se postavily od nuly. Výstavba domů zatím vyšla na zhruba 20 milionů korun. „První tři domy jsme postavili jen ze sponzorských darů. Od firem, nadací i obyčejných lidí. Napsala jsem tisíce žebravých dopisů na všechny strany,“ dodává. Nejhorší prý bylo sehnat peníze na první dům, protože „ženské, která sedí doma s dětmi a najednou si vzpomene, že chce stavět, nikdo nevěřil“. Když se ale nápad v praxi osvědčil, pomoc už přispěchala sama. Třeba v podobě místních městských úřadů nebo současného volebního lídra ODS Petra Nečase, s nímž se Emilie Smrčková zná už dlouho a který jí pomohl získat prostředky na výstavbu domu ve Zlíně. Slib, daný na únorovém slavnostním večeru na Žofíně, dodržel také šéf společnosti Unicorn Vladimír Kovář. Projektu Pod křídly poslal svůj měsíční plat. Sumu s pěti nulami ve Valašském Meziříčí nadšeně uvítali. „Mám čisté svědomí, ať se přijde kdokoli podívat, jak byly ty peníze investovány,“ říká Emilie Smrčková. Část dotací také pochází od státu, další z evropských fondů. A i když proti jiným domům podobného typu mají ty z projektu Pod křídly málo zaměstnanců a snaží se šetřit, stát to podle ní nijak neocení. „Ani to málo, o které žádáme, nedostaneme celé,“ říká o státních dotacích.

Rozvětvená rodina Dnes má Emilie Smrčková v pěstounské péči čtyři kluky ve věku od šestnácti do osmnácti let, navíc s mentálními hendikepy. Tedy takové, jejichž šance na život v pěstounské rodině by jinak byla v podstatě nulová. Každý rok v rodině prý pomůže. „Dítě pochopí, že musí vydělávat a kolik co stojí. A taky to, že si bundu může koupit třeba až za dva měsíce, když to teď není možné. Tohle děti z dětských domovů neumějí,“ říká.
Čtyři vlastní synové, dnes už dospělí, rodičovskou pomoc cizím dětem schválili. Emilie Smrčková s manželem se jich vždy, když měl přibýt nový obyvatel domácnosti, ptali. A kde se v paní z Valašska vůbec vzala touha vést život s dvaceti pěstounskými dětmi po boku? Kořeny má v jejím dětství. Sama pochází z velmi rozvětvené rodiny, má přes šedesát bratranců a sestřenic. Roli sehrálo i to, že teta Emilie Smrčkové pracovala v dětském domově. „A s bývalým manželem jsme původně měli strach, že nebudeme moci mít děti. Vstoupili jsme do manželství s tím, že když to nepůjde, tak si nějaké adoptujeme,“ usmívá se.

Box: Emilie Smrčková (1953) vystudovala střední průmyslovou školu dopravní v Břeclavi a do svých 25 let pracovala jako výpravčí. Měla čtyři syny a do pěstounské péče přijala dalších 20 dětí. Je předsedkyní občanského sdružení Pod křídly, které má osm zaměstnanců a v takzvaných domovech na půl cesty pomáhá vstoupit do dospělého života mladým lidem z dětských domovů. Za svou činnost získala řadu ocenění, naposledy titul Sociálně prospěšný podnikatel roku 2009 v soutěži pořádané poradenskou společností Ernst & Young.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče