Václav Klaus: Problémem školství je nesystémové rozdělování financí

02. září 2010, 14:05 - Petra Sýkorová
02. září 2010, 14:05

Čím méně toho stát dělá, tím lépe – tak by se daly shrnout názory ředitele PORGu, tedy nejstarší nestátní vzdělávací instituce v Česku, Václava Klause.

Autor: Jakub Stadler

Syn prezidenta republiky považuje státní maturity za zbytečné plýtvání penězi daňových poplatníků a je přesvědčen, že problémem našeho školství není nedostatek financí, ale jejich nesystémové rozdělování.

Co dělá ze školy dobrou školu?

Škola musí mít jasně definovaný plán, musí vědět, jak chce učit a co chce učit, musí být aktivní a mít vizi, po které je poptávka. To z ní udělá dobrou školu – a vedle toho samozřejmě ještě tisíc dalších věcí. Z nich je nejdůležitější asi vztah žáků nebo studentů ke škole, to, že do školy nechodí z donucení a otrávení, ale že se po prázdninách do té školy jakžtakž těší. Se školami je to ale asi stejné jako všude jinde. Když chcete dělat dobrý časopis, musí být zaměřen tak, aby si našel své čtenáře, šéfredaktor musí mít dobré vztahy se svými lidmi a ti musí mít pocit, že má jejich práce smysl.

Jak byste zhodnotil současný stav českého školství?

Školství by na tom mohlo být lépe i hůře. Situace není kritická. Výdaje v tomto rezortu nerostou tak, jako například ve zdravotnictví, kde se mohou využívat stále nové metody a nové přístroje. Počet dětí je stabilizovaný. Český školský systém je hodně rigidní a moc se nevyvíjí, ale je otázka, jestli je to velká tragédie.

Co způsobuje tu rigiditu? Náš školský systém není řízen potřebami studentů a žáků a jejich rodičů, je řízen ministerstvem. Pokud v jeho čele stojí ministr, který se spokojí s tím, že prvního září pohladí žáky po hlavě, tak je to ještě dobré. Horší je, pokud je to manažerský typ. Výsledkem jeho činnosti pak může být třeba znovuzavedení devátých tříd, tisíce kampaní a státních zkoušek nebo jiné „aktivity“. Systém je rezistentní, takže jej podobné kroky nezlikvidují, ale zároveň podvazují přirozenou aktivitu ředitelů a neřeší žádný systémový problém. A ten hlavní problém…

Stát nefinancuje žáky a studenty, ale školy. O školském systému pak nerozhodují zájmy rodičů a dětí. Ten systém rozhoduje sám o sobě, a tak se pohybuje cestami, které většina lidí nepovažuje za žádoucí, a proto se nakonec neděje vlastně nic.

Počet žáků velice výrazně poklesl, počet učitelů stoupá, ale počet škol zůstává v podstatě stejný. Produktivita českého školství je žalostná. Systém je nastaven tak, že se jeho problémy nemohou vyřešit přirozeně a samy. Špatné a poloprázdné školy se nezavírají. Dobré se nerozšiřují. Celý mechanismus je řízen seshora. Pak dochází k násilnému slučování škol a podobně.

Chápete zmíněné znovuzavedení devátých tříd jako jednu z těch nežádoucích změn? Naše školství deváté třídy nepotřebovalo. Dodnes se nepřišlo ani na to, co by se tam mělo učit. Je to takové umělé udržování zaměstnanosti žen středního věku s pedagogickým vzděláním. Ale snad právě proto byly deváté třídy zavedeny. Byla to jednodušší alternativa propouštění učitelů a zavírání škol. Jenže deváté třídy spolknou zhruba 13 % objemu výdajů na školství – a to je v situaci, kdy se pláče nad platy učitelů, hodně. Je třeba učitelské platy zvýšit? Platy učitelů v Česku jsou nižší než ve Švédsku a vyšší než v Zimbabwe, protože Česká republika je o něco chudší než Švédsko a o dost bohatší než Zimbabwe. Nikde na světě ale učitelé na sraz abiturientů nepřijíždějí v luxusních limuzínách – v těch jezdí právníci, podnikatelé a ředitelé bank. Měsíční plat průměrného českého učitele je v současné době nějakých dvaadvacet třiadvacet tisíc korun. Nad otázkou učitelských platů bych ale moc nehloubal. Stanovit jejich spravedlivou výši stejně není možné. Pokud má stát dva miliony dětí a ročně sto miliard na jejich vzdělávání, pak na každé dítě připadá padesát tisíc korun. Školy by měly dostávat příspěvky na své děti. A o tom, jak budou ty peníze použity, by měli rozhodovat jejich ředitelé. Ona je totiž sice spousta učitelů, kteří by si zasloužili daleko lepší finanční ohodnocení, ale také mnoho těch, pro které jsou současné platy až dost. Jak pro své školy vybíráte ty dobré učitele?

Necháváme je učit. Jedna vyučovací hodina je součástí našeho náborového řízení. Nejlepší kandidáty necháme učit a díváme se na to, jak jim to jde. Hodina stačí. Samozřejmě při ní nepoznáte, jak je ten člověk pracovitý, jak bude plnit administrativní část své práce a jak bude vycházet s kolegy, ale zjistíte to nejpodstatnější – jestli svůj předmět umí a jestli má dar své znalosti předávat dál. Přirovnal bych to k herectví, učitel musí třídu ovládnout – a to od tabule až do zadních lavic.

Mnoho lidí, z nichž by mohli být dobří pedagogové, si ale kariéru ve školství rozmyslí kvůli platům…

Je jasné, že vyšší mzdy by lidi do školství přitáhly, nebo by přinejmenším udržely mladé kantory, zvlášť třeba ty mladé kluky, kteří přijdou učit po škole a dělají to s obrovskou chutí, ale pak se někdy v sedmadvaceti ožení, pořídí si dítě a zmizí. Objem financí v systému je samozřejmě omezený, ale hlavním problémem je tarifní systém. Začínající učitelé kvůli němu berou skutečně strašně málo.

U nás to tak naštěstí není. Mladému učiteli, který bude fantasticky učit, můžu dát klidně největší mzdu z celé školy, učitele nemusím hodnotit podle věku a odsloužených let, můžu se snažit rozdělovat peníze tak, abych udržel klíčové lidi. Jenže ředitel státní školy to udělat nemůže. Může sice pracovat s osobním ohodnocením, ale na to v současné době v rozpočtech stejně nezbývají peníze.

Takže peněz je ve školství dost?

VÁCLAV KLAUS (40)
Narodil se 10. září 1969 v Praze. V roce 1993 vystudoval matematiku a geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Následující tři roky byl odborným asistentem této fakulty, konkrétně katedry sociální geografie a regionálního rozvoje. Na PORGu (původně Prvním obnoveném reálném gymnáziu) začal pracovat v roce 1993 jako externí učitel ekonomie, sociologie a zeměpisu. V roce 1996 se stal kmenovým zaměstnancem PORGu – učitelem matematiky, zeměpisu a ekonomie. O rok později byl jmenován zástupcem ředitele PORGu. Jeho ředitelem se stal v roce 1998 a je jím dodnes. Má tři děti – Vojtěcha, Kateřinu a Jakuba. Ve svém volném čase se věnuje cyklistice, šachům a četbě. K jeho oblíbeným autorům patří Milan Kundera a Anton Pavlovič Čechov.

Myslím si, že peníze, které ze státního rozpočtu v současné době putují do rezortu školství, nejsou malé, a kdyby se s nimi zacházelo rozumně a systémově, stačily by.

Kdyby se tedy peníze mezi školy dělily podle počtu jejich žáků nebo studentů, školský systém by fungoval lépe? Ano, myslím, že to by byl fér přístup. Opačný, ale rovněž svým způsobem fungující přístup se uplatňoval za komunismu. Tehdy jsme měli určitý počet škol s určitým počtem zaměstnanců a ti měli určité mzdy. Ty se sečetly a vynásobily dvanácti. Tak vznikl rozpočet na mzdy. Pak se spočítaly peníze na křídu a podobné věci a rozpočet byl hotový. Takový systém ale funguje pouze v případě, že existuje silná centrální autorita a předpokládá, že se nebudou přijímat další zaměstnanci a nebudou se otevírat další školy. Jenže současný systém je volnější, je to tedy takový kočkopes, který moc nefunguje. Nedoplatily by na vámi navrhovaný systém malé vesnické školy, které se potýkají s nedostatkem žáků? Pokud by měla škola málo žáků, pak by se její ředitel mohl se starostou obce domluvit na tom, jestli se zavře, nebo dostane nějakou dotaci z obecního rozpočtu. O existenci školy by ale rozhodovali lidé, kterých se problém dotýká, nerozhodoval by o tom systém. Představme si školu v nějaké malé vesnici na konci světa, která má jenom dvacet žáků. Když ten počet vynásobíte částkou, která teď připadá na jednoho žáka, tedy zhruba padesáti tisíci, dostanete milion korun. A myslím si, že s takovým rozpočtem už škola může fungovat. V současné situaci by se o takové škole řeklo, že má podstav a bude na zavření. Ten systém, o kterém jsem mluvil, by ale byl schopný sám sebe optimalizovat. Jak by mělo být financováno vysokoškolské vzdělávání?

Vysokoškoláci by si měli své vzdělávání platit. Nevidím důvod pro to, aby třeba mladý řidič autobusu svými daněmi přispíval na hocha, který bude pět let něco studovat, a pak bude brát šestkrát tolik než ten řidič.

Těšíte se na státní maturity? Myslím si, že státní maturity jsou krok špatným směrem. Není jasné, co budou přinášet. A nevím, jestli jsou daňoví poplatníci zcela srozuměni s těmi stamiliony korun, které to stálo a které to bude stát. Hodně se mluví o tom, že by měly zajistit jednotnou úroveň výuky, jenže ty maturity mají být dvouúrovňové, takže jednotnost od nich čekat nemůžeme. Nemůžeme předpokládat ani to, že by státní maturity nahradily přijímačky na vysoké školy. Určitým vysokým školám, respektive určitým fakultám stačí vysvědčení k přijetí studenta už teď, protože se na ně nehlásí mnoho lidí. Ale na fakultách, o které je velký zájem, se zkoušky dělat nepřestanou ani po zavedení státních maturit. Takže ve státních maturitách opravdu nevidím žádný přínos, studenti jsou proti nim a řadoví učitelé taky. Řekl bych, že ty maturity potěší snad jen organizace, kterým přinesou práci a peníze. Lze předpokládat, že povinnou součástí státních maturit bude jednou i zkouška z matematiky?

Alespoň v následujícím školním roce by si měli mít studenti možnost zvolit, jestli budou maturovat z matematiky nebo z cizího jazyka. Já si ale myslím, že maturita z matematiky by měla být povinnou součástí státní zkoušky. Předpokládám totiž, že stát chce garantovat, že když má někdo maturitní vysvědčení, zvládá alespoň základní matematické dovednosti.

Problém je, že pokud má být taková zkouška pro všechny, je třeba, aby byla relativně snadná, protože kuchaři z derivací asi neodmaturují. Právě proto se připravují dvě úrovně maturit. Tento krok má svou logiku, jenže pak zase od státní maturity nemůžeme čekat, že bude hrát roli jednotící zkoušky. Bude to jen jakýsi finančně i časově náročný projekt, jehož smysl uniknul.

Proč by měla být matematika povinnou součástí maturitní zkoušky? Matematika je důležitou součástí středoškolského vzdělání. Pokud odmaturujete jen z češtiny a angličtiny a pak ještě z nějakého společenskovědního balastu, zůstanete stát na jedné noze. Střední škola by vás ale měla postavit na obě nohy. Pokud někdo chce být historik nebo překladatel, matematika asi není tou nejdůležitější součástí jeho života, ale když člověk projde střední školou, měl by být schopný jednou spočítat aspoň to, jak má platit hypotéku. Našemu školství bývá často vytýkáno, že žáky a studenty zahrne přívalem definic a dat, ale nenaučí je myslet. Jak je to? Vzdělanostní stránku věci bych nepodceňoval. Když nevíte, kdo byl otec Karla IV., tak okolo toho těžko něco zajímavého nafilozofujete. Teď je doba, kdy se hledají moderní a alternativní způsoby výuky, tancuje se okolo ohně a financuje se to z grantů Evropské unie. Jako by se čekalo, že se vědomosti dětem do hlav nalijí samy od sebe. Ale to se nestane. Děti musí číst, aby zvládly češtinu, musí počítat, aby pochopily matematiku, a musí něco vědět o historii, aby jí mohly rozumět. Fungovaly školy na počátku devadesátých let minulého století jinak než v současné době?

Změn, ke kterým došlo, je strašně málo. Třeba látka probíraná v matematice je stará tři sta let a ani v jiných předmětech se nic převratného nestalo – a myslím si, že je to tak dobře. PORG je nejstarší nestátní vzdělávací ústav v Česku, teď budeme mít dvacet let. A situace je v zásadě pořád stejná. Máme prostě určitý počet dětí, kterým je třeba něco předat. Teď sice máme dataprojektory, dotykové tabule a různé jiné pomůcky, ale myslím si, že se jejich význam spíše přeceňuje, pro vzdělávání neznamenají žádnou revoluci.

Děti, které učíte, se za tu dobu nějak změnily? Já bych řekl, že lidé jsou plus minus pořád stejní. Pořád máte snaživé a milé studenty, šprty i ty, kteří jsou tak trochu grázlíci. Teď o prázdninách jsem četl nějaké Čechovovy povídky a uvědomil si, že se od toho devatenáctého století, kdy byly napsány, skutečně nic moc nezměnilo. Lidé řeší stále stejné problémy a stále stejně cítí. Myslím, že ani v chování žáků nedochází k žádným převratným změnám. Znamená to, že není třeba příliš měnit ani školní osnovy?

Modernistické vlny, které chtějí předměty slučovat a nebo naopak různě vydělovat, jsou podle mě ďáblův výmysl. Obvykle to bývají umělé a málo promyšlené kroky. Asi to bude znít kacířsky, ale zbytečný mi přijde i současný tlak na zvyšování počtu hodin výuky informačních technologií. Daleko lepší je podle mě učit konkrétní věci v jiných předmětech, třeba výpočty v Excelu v matematice. Počítač je užitková věc, stejně jako lednička nebo kávovar – a předměty jako ovládání ledničky taky neexistují.

Považujete za zbytečné něco, co už součástí osnov je? A je něco, co v nich naopak chybí? V rámci společenských věd se vyučují podle mě marginální záležitosti typu základů psychologie a sociologie. Myslím si, že něco takového není nutné cpát do osnov. Obecně tragická je naproti tomu úroveň výuky základů ekonomie. Ekonomie se pořádně učí málokde. Teď se sice objevují snahy nahradit výuku základů ekonomie projekty finanční gramotnosti, jenže to jsou většinou jen nějaké bankovní reklamní produkty. Co si myslíte o aktuálně tolik diskutované potřebě sexuální výchovy?

Snaha dostat do základních škol sexuální výchovu mi přijde velmi podivná. Základní znalosti o lidském těle se mají žáci naučit v biologii. Ale myslím si, že škola není od toho, aby dětem cpala, jestli je masturbace normální, dobrá nebo špatná. To je záležitost rodiny. Rodiny jsou různě založené a k sexu přistupují různě. Úkolem školy není se do toho montovat.

Nemyslím si, že by bylo dobré, aby stát děti v tomto ohledu nějak jednotně vychovával, aby je učil názory nějaké sexuoložky, které přijde tohle normální a tamto už ne. Cpát tohle dětem mi přijde naprosto na hlavu. Sex podle mě nemá být školní předmět. Daňový poplatník má zájem na tom, aby se děti naučily číst a psát a mohly pak vykonávat nějakou práci, ale do toho, co si myslí o sexu, mu nic není.

Lze vysledovat nějakou souvislost mezi známkami studenta a jeho úspěšností v pozdějším pracovním životě? |OČIMA PROFITU|
| Václav Klaus říká, že prostředí, ve kterém pracuje, je omlazující. Společnost gymnazistů snad skutečně působí jako jakýsi elixír mládí, protože Klaus na svých čtyřicet let nevypadá. Nejde přitom o to, že by byl obdařen nějak výrazně mladistvým vzhledem, ani o to, že by se choval neseriózně. Něco v jeho vystupování ale přesto připomíná mladší generaci. Když mluví, netaktizuje, říká, co si myslí, a zdá se, že mu nezáleží na tom, jestli se mu to jednou vyplatí, nebo ne. Jako by mu jeho okolí dalo příležitost uchovat si přímost, která bývá ještě na středních školách relativně běžnou součástí lidských charakterů, ale které se mnoho z nás v pozdějších letech raději vzdá.|
Myslím si, že ano. My na PORGu hodnotíme nejenom prospěch, tedy to, jak se komu povede napsat testy, ale i přístup. A řekl bych, že lidem, kteří měli dobré hodnocení přístupu, se pak v životě daří lépe než těm, kteří byli hodnoceni špatně. Aktivního člověka dokážete poznat už na gymnáziu. Na druhou stranu jsou tisíce případů dětí, které na gymnáziu ještě dozrávají, lumpačí a zlobí, a když pak za pár let na vysoké škole dospějí, jejich přístup k povinnostem se zlepší. Rozdíly mezi pracovitými a zlatomládežnickými studenty se ale začínají objevovat už po pubertě. V mnoha případech skutečně poznáte, kdo roste pro šibenici a kdo je naopak šikovný a činorodý. Takže kdybych měl sázet, myslím, že bych se spíše trefoval. Spousta lidí vás ale samozřejmě překvapí, naštěstí většinou mile.
Kteří studenti dopadají v životě lépe – ti, kteří mívali dobré známky z testů, anebo dobře hodnocený přístup?**

Daleko důležitější než to, jestli se vám povede nebo nepovede napsat test, je podle mě zájem o něj, chuť mu věnovat čas. I ve své generaci si všímám toho, že nadání není rozhodující věc. Ti, kterým se dnes daří dobře, byli ve škole často těmi, kteří se snažili, a naopak ti talentovaní často nedokázali svůj talent rozvinout. Talent je samozřejmě důležitý, ale možná ještě důležitější je cílevědomost.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče