Václav Cílek: Ke změně nás přinutí až první náraz krize

09. března 2011, 06:18 - Dalibor Dostál
09. března 2011, 06:18

V roce 1995 se zamýšlel nad povodněmi, které přišly dva roky nato. Poté podobně předpověděl rychlé přívalové lokální povodně. V roce 2009 uvažoval o tom, co by udělal s počasím výbuch sopky, k němuž došlo loni. Prognózy Václava Cílka bychom měli brát vážně. Zatím se totiž vždycky vyplnily.

Foto: ČTK

Letos jsme zažili další zimu s krutými mrazy a množstvím sněhu. Znamená to, že jednoduché představy o globálním oteplování nefungují, nebo jde o reakci planety na klimatické změny?

Jde o více věcí. Především když byly teplé zimy, pořád jsem slýchával nostalgické vzpomínky, jak to bylo krásné, když za mlada bývaly všude hromady sněhu. A sotva to máme, tak nostalgie trošku vyprchala. Druhá věc je, že kromě globálního stavu klimatu a globální teploty existují také lokální vlivy. A zejména pro středoevropskou zimu jsou vždy mnohem silnější než ty globální.

Co tedy ochlazuje zimy posledních let?

Mluvíme o něčem, čemu se říká chod arktické oscilace. Nyní to vypadá, že možná někdy kolem roku 2005 jsme vstoupili do její chladnější fáze, která se projevuje tím, že studený vzduch zejména v zimě proudí častěji k nám do středních šířek. Často používám příměr o domu ve střední Evropě, který má okna na sever a na jih, a větrá jednou na sever a jednou na jih. Je pro to charakteristická situace, kdy někde středem Evropy běží hranice, a zatímco severní polovina kontinentu je mnohem chladnější, jižní polovina je mnohem teplejší. Ještě zřetelnější je to v USA.

Jaká je perspektiva dalšího vývoje?

Tyto chladné fáze arktické oscilace trvají typicky kolem 30 až 40 let. Takže svět jako celek je velmi teplý, jde o jeden z nejteplejších stavů za posledních tisíc let, a zároveň funguje velmi silný ochlazovací mechanismus. Zároveň platí zákon klimatického průměru. To znamená, když máte klimaticky velmi teplou polovinu roku, tak je to často vykompenzováno abnormálně studenou druhou polovinou roku. 

Loňská konference v Cancúnu nepřinesla shodu o postupu při snižování emisí skleníkových plynů. Kolik podle vás zbývá ještě času, než se oteplování dostane do nevratné fáze?

Myslím, že žádná konference v příštích letech nic nepřinese. Kvůli určité nejistotě v rámci klimatické komunity, státnímu egoismu a ekonomice. Vypadá to tak, že vítězem boje o energetickou soběstačnost je uhlí. Ale to zároveň uvolňuje nejvíce CO2. Jaderná energetika se bude rozvíjet velmi pomalu. Abychom nahradili všechny tepelné elektrárny jadernými, muselo by se ve světě ročně otevírat několik desítek jaderných elektráren. To ještě dlouho nenastane. Něco se začne dělat až v okamžiku, kdy bude zjevné, že za změny klimatu může člověk. V okamžiku, kdy se problém naplno projeví.

Proč nefunguje lépe prevence?

Myslím, že takhle jsme jako lidi „naštelovaní“. Z hlediska arktické oscilace, o které jsme mluvili, by to mohlo být tak, že zhruba za 30 až 40 let chytíme plnou oteplovací fázi přírodní a plnou oteplovací fázi lidskou. Nyní je to hlavně v zimě silně potlačené. Těžko říci, co bude v létě. Kvůli rozkolísání klimatu to nikdo neví. Já již několik let čekám na sucho. Především proto, že sucho bylo v okolních státech a v Evropě bylo během posledních deseti let zejména ve Středomořské oblasti poměrně běžné.

Takže teď se máme připravit na sucho?

Stejně jako povodně i sucho je lokální záležitost. Může zasáhnout 20 či 30 procent Evropy, a může rozkolísat celý kontinent. Ale v okamžiku, kdy existuje kooperace a dobrý obchod uvnitř Evropy, nemusí se stát skoro nic. Až na určitý růst cen potravin. Nejhorší scénář podle mě představují změny jihovýchodního monzunu, který zásobuje vodou Indii, Čínu a kus Afriky. Na něm závisí zhruba tři miliardy lidí. Je přirozeně kolísavý, i kdyby nebylo lidského vlivu. Podle mě je pravděpodobné, že k suchu v této oblasti dojde do deseti let. A Čína, která je relativně bohatá, umí rychle reagovat a má velké finanční přebytky, skoupí potraviny, stejně jako teď skupuje australské a jihoafrické uhlí. Panika na trzích by mohla být za této situace devastující po dobu několika měsíců, než se ustálí na nějaké nové cenové úrovni. Je třeba mít na paměti, že kromě primárních dopadů klimatických změn, kdy se neurodí, jsou i sekundární dopady, které jdou přes ekonomickou sféru do oblasti politické a sociální. A tam, myslím si, je zakopaný pes.

Globalizovaný svět sice na jednu stranu pomáhá překonávat lokální výkyvy, na druhou stranu nás zatahuje do problémů na opačné straně světa. Pomohl by ke stabilitě větší důraz na lokální zdroje?

Myslím, že k němu budeme nějakým způsobem dotlačeni. Nedávné záplavy v Austrálii výrazně ovlivnily světové ceny uhlí. A najednou vidíte, jak cenné jsou domácí zdroje. Alespoň na nějakou překlenovací dobu v případě podobné krize. Naše uhelné zásoby, které jsou v době klidu a přebytku ekonomickou komoditou, se stávají strategickou surovinou v době nedostatku. Je potřeba mít něco doma a umět s tím hospodařit. Při jakémkoliv podobném výpadku, ať už je to zaplavení šachty nebo sucho a nedostatek potravin,  se přitom proti nám obrací ekonomický systém „just in time“, kdy nemáme žádné zásoby a vše dovážíte přesně ve chvíli, kdy to potřebujete.

Mohou v dohledné době hrát roli strategického lokálního zdroje například sluneční či geotermální energie? Jsou místně dostupné a jejich ceny v posledních letech klesají.

S alternativními zdroji souvisí velké nebezpečí, že v okamžiku, kdy se objeví velká subvence, přijdou velcí hráči, kteří vyšachují ty malé. Přitom bychom potřebovali přesně opačný mechanismus. Například u solárních panelů ty malé „střechaře“, kteří začnou dodávat elektřinu do svého domu, k sousedům, do osady. Mělo by dojít k vytvoření energeticky nezávislých ostrovů. Raději zespoda, než ze shora. V současné době hodně schází zařízení na skladování energie. I když se zdá, že tento vývoj byl uměle blokován velkými výrobci energie. Můj sen je opravdu domácí elektrárna, která je velká jako lednička, obsahuje akumulátory a umožňuje skladovat přebytky z takzvané chytré sítě. Podobná zařízení sice už existují, ale zatím jsou hodně drahá. Určitě nás nespasí, ale mohou hodně pomoci.

Loňský výbuch islandské sopky způsobil kolaps letecké dopravy a ukázal, jak snadno zranitelný je náš svět. Jak můžeme obstát při dalším a mnohem závažnějším výpadku elektrického proudu, počítačových sítí nebo dodávek ropy?

Na jedné straně je politika prováděná státem. Ovšem ta by znamenala velké omezování, což je v této chvíli pro veřejnost nepřijatelné. Proto je důležité hledat možnosti v těch oblastech, které mohou lidé ovlivnit sami. Pro mě je jeden z automaticky používaných principů v životě energetická návratnost. To znamená: Hlídám si, kolik energie spotřebuji a kolik doopravdy získám. Jde o to, kupovat výrobky a vytvářet takové aktivity, které jsou nějakým způsobem energeticky efektivní nebo úsporné. Například vzít zboží s menším obalem. Další takový osobní návod je něco, čemu se v antice říkalo autarkie.

Je to soběstačnost nebo samostatnost. Je to takový životní styl, kdy jste si vědom, že čím víc je věcí, na kterých jste závislý, tím větší je pocit neklidu nebo životního neštěstí. Tato společnost je tak složitá, že nějaká absolutní autarkie vůbec není možná. Nicméně je možné mít doma kolo vedle automobilu. Mít doma sekyrku. Mít doma filtr na vodu. Hrozí-li black-out, je výhodné mít doma peníze, protože přestanou fungovat bankomaty. Pokud kupuji spacák, vezmu lepší, kdyby došlo v zimě k několikadennímu výpadku plynu. Prostě omezovat závislosti. Myslím si také, že má cenu mít doma potraviny na několik dní.

Když jsme u zásob potravin. Měl by něco podobného dělat i stát?

Stát má strategické rezervy. A bohužel neznáme jejich výši. Běžně uváděné číslo je, že většina rozvinutých států má potraviny na dobu třiceti dnů.

Není trochu paradox, že je to kratší doba než jsou strategické zásoby ropy?

Mě to trochu zneklidňuje, protože stačí větší výbuch sopky nebo neúroda, a najednou musíte překlenout období od sklizně ke sklizni. Část konceptu strategických zásob počítá s tím, že stát v případě potřeby zrekvíruje zásoby ve skladech. Přitom zboží v samoobsluze se při běžné úrovni nakupování vymění zhruba každé tři dny. Takže stačí jedno odpoledne, aby vám zmizela většina potravin ze samoobsluhy. Já si nemyslím, že stát je schopen zareagovat rychle a účinně. A pak najednou není kde brát, nebo za velké peníze.

Dopady možné krize v oblasti potravin zhoršuje proměna venkova. Stále větší část lidí tam už nemá žádný vztah k zemědělství.

Dnes žije ve městských oblastech zhruba 60 procent evropské populace. Před druhou světovou válkou to bylo 40 procent a většina těch lidí měla příbuzné na venkově, kteří byli producenty potravin. To znamená, že téměř každá rodina znala někoho, kdo sám vyrábí potraviny. To dnes není. Protože ani necelá čtyři procenta lidí se u nás zabývají zemědělstvím. Situace je čím dál tím svízelnější, proto je potřeba využívat globalizace k omezení zranitelnosti. A co musí být podle mě také řečeno, je nezapomínat na potenciál zahrádek. Málo platné, je hloupost rušit zahrádky.

Když jsem před lety četl knihu o zániku starověkého Řecka, zamrazila mě podobnost se situací současného západního světa. Včetně citací dobového historika Polybia, jak stále zhýčkanější Řekové přestávali mít vlastní děti a v zemi přibývalo otroků z jiných částí světa… Dá se ještě uhnout z této cesty, po níž jde i současný západní svět?

V posledním roce jsem hodně četl antickou literaturu, protože mě to bavilo. V rané vrstvě Hérodotos nebo Thukididés zaznamenávali historii proto, „abychom se z ní poučili“. Jak šel vývoj dál, třeba Tacitus je již úplně skeptický. A říká, že není problém informace mít, protože my to víme a známe, ale že je problém v lidské povaze. Řekl bych, že nyní se na rozdíl od antiky dá tento proces zpomalit nebo zastavit. Protože lidé jsou propojení. Dříve byli lidé, kteří si něco mysleli a měli určitou kreativitu, v podstatě sami. Dnes se díky Facebooku a podobně mohou velmi rychle propojit s ostatními a vytvořit určité hnutí. Takže si myslím, že současná situace je kvalitativně lepší. Nicméně vyžaduje alespoň první nápor krize, která rychleji povede k mobilizaci společnosti.

Václav Cílek (55)

Český geolog, klimatolog, spisovatel, filozof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy. Střední školu studoval také v Tanzanii, poté vystudoval hornickou průmyslovku v Příbrami a obor geologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1980 až 1990 pracoval v Hornickém ústavu AV ČR, od roku 1990 v Geologickém ústavu AV ČR a v letech 1994 až 2001 pak na částečný úvazek v Centru teoretických studií. Od roku 2004 je ředitelem Geologického ústavu AV ČR. V červnu 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. V roce 2009 získal Cenu Nadace VIZE 97.

Je to náhoda, že v minulosti velké historické předěly kromě určitého napětí ve společnosti vždy souvisely s velkou klimatickou změnou nebo přírodní katastrofou?

Tady budou existovat dvě odpovědi. Jedna z nich je vědecká. Když se zkoumají kolapsy civilizací, ukazuje se, že základním problémem je pokles primární produkce – množství energie na jednotku plochy. To znamená, kolik určité území může dát potravin a energie. Pokles vždy vede k určitému oslabení a rozbití sociální soudržnosti. K poklesu může dojít i náhle kvůli suchu či povodni. Zároveň k němu dochází i nyní zastavováním zemědělské půdy a dalšími kroky. Druhou odpověď často nacházím v antických materiálech. Například Thukididés, který byl jako vojevůdce velmi realistický člověk, má hned na začátku Dějin Peloponéské války odstavec o tom, že nikdy nebylo pamatováno tolik zemětřesení, povodní a různých nebeských úkazů, jako právě v době Peloponéské války. Takže si myslím, že je v nás jakýsi strach nebo zkušenost, že neklid v přírodě znamená neklid ve společnosti.

Brzy budeme zřejmě konfrontováni v boji o zdroje s lidmi, kteří žijí v mnohem tvrdších ekonomických i bezpečnostních podmínkách. Obstojí zhýčkaní Evropané v takové konfrontaci?

Otázka je, jak obstojí mladá generace. Pokud bude méně energie nebo bude dražší, bude nutné například více fyzické práce.

A zvládnou to mladí lidé?

Z toho mám obavy. Uvědomil jsem si to, když jsem mluvil s kolegou, který pracuje v Anglii. Říkal, že když tam na letišti Heathrow napadnou dva nebo tři centimetry sněhu, už z toho mají kalamitu. A mají zkušenost, že se jim vyplatí nemít stroje na odklízení a počkat, až to samo roztaje. Chvíli o tom mluvil a pak řekl: „Víš vlastně, my v Anglii už nechápeme, jak jsme mohli být země, která byla schopná něco dobýt a udržet koloniální říši.“ Doopravdy to vypadá, že v západní civilizaci došlo k velké ztrátě schopnosti přežít. Ale na druhou stranu si myslím, že zkušenost staletí je v nás natolik silná, že jsme schopni se k ní vrátit poměrně rychle.

Není to podobný proces, jako když římští legionáři odmítali nosit výzbroj, kterou měli celé generace římských vojáků před nimi, protože se jim zdála příliš těžká?

Ano, to je docela přesné. V tehdejší Sýrii bylo popisováno tažení, kdy legionáři žili celý život ve městě a najednou byli překvapení, že musí bojovat.

Jakou roli v tomto kontextu může hrát fakt, že stále větší procento obyvatel Evropy přišlo ze států, které nemají žádnou demokratickou tradici?

V antické literatuře kolem roku nula se objevují neustálé nářky na to, že už v Římě nebydlí Římani, že jsou tam lidé odjinud. Ono to zní hrozně xenofobně, ale je třeba zdůraznit, že se nejedná o etnikum, o rasovou záležitost, ale o hodnotovou. Jakmile je příliš mnoho přistěhovalců, kteří mají příliš jiné hodnoty, dochází jasně k oslabení reakcí státu, hůře se hledá a obnovuje celospolečenská jednota. Etnicky homogenní stát je určitou výhodou, nikoliv ve smyslu etnicity, ale ve smyslu hodnototvornosti. Všichni jsme si toho nějak vědomi. Proto dobře přijímáme Vietnamce, kde cítíme, že budou mít snahu k práci, ke konsenzualitě, ke konstruktivnímu přístupu. A bojíme se etnik, která mají parazitickou nebo teroristickou tradici. Myslím si, že je to zcela oprávněné.

I obyvatelé upadajícího antického Říma nakonec pálili nádherné sochy na vápno, protože již s původní římskou kulturou a civilizací neměli nic společného. Nemůže nás v Evropě potkat za pár desítek let něco podobného?

Jedna věc je síla a tradice dané země absorbovat příchozí lidi – známý tavící kotlík. V okamžiku, kdy je těch lidí moc, kdy je jejich kultura hodně odlišná nebo jsou ti lidé zarputilí, jako například mladí muslimové, je otázka, nakolik bude nebo nebude Evropa schopná přetavit cizí obyvatelstvo. Je to určitě riziko. Proto jsem vděčný za Ukrajince, protože to jsou lidé z podobné kultury, kteří navíc vzhlížejí k naší společnosti a jejím hodnotám, nechybí tam motivační prvek vyrovnat se české společnosti, přijmout její kulturu. Tyto zdánlivé drobnosti budou hrát v budoucnu velkou roli. Rozhodně bych byl pro omezení přistěhovalectví do České republiky. Jakkoli to zní xenofobně. Právě z důvodu, že čekají-li nás obtížné doby, pak hodnotově jednotná společnost má větší šanci obstát.

Většina věcí, o kterých tu mluvíme, směřuje trochu k pesimismu. Vidíte někde ve vývoji přírody nebo společnosti pozitivní trendy?

Především je otázka, jestli optimismus je normální stav lidské společnosti, nebo anomálie. Já mám pocit, že žijeme ve velké anomálii. Lidé jsou po celou dobu existence lidstva navyklí na očekávání, že během svého života jednou nebo dvakrát prožijí nějaké vojenské tažení nebo událost, která komunitu ohrozí. Ale pokud si z něčeho chceme sebrat určitou naději, pak z toho, že evropská civilizace vždy procházela střídavými cykly vzrůstů a pádů, že to umíme zvládat, že jsme na to vyškolení. A že v podmínkách, kdy máme relativně hodně úrodné půdy a relativně hodně chytrých lidí, se dá něco dělat. Já si myslím, že přicházíme do nějakého dočasného krizového období, které může trvat 30 nebo 40 let. A potom je šance na nastartování určitého typu společnosti. Teď je mnoho lidí pesimisticky naladěných, když čtete ty různé rozbory negativního vývoje, a zároveň nikdo nenabízí řešení. Podle mě to řešení není momentálně možné nabídnout, protože by znamenalo tak velkou restrukturalizaci našeho myšlení, že to vůbec není průchozí. Řešení tady jsou, ale v tuto chvíli jsou psychologicky nebo politicky nepřijatelná.

Přijde jejich čas, jak jste o tom již mluvil, až přijdou první výraznější dopady krize?

Myslím si, že ano. A že má cenu o tom mluvit. V paleontologii se tomu říká předpřipravená evoluce. Proto má cenu vést všechny tyto diskuze, které zdánlivě k ničemu nevedou. Protože doopravdy připravují lidi na to, co přijde. My všichni potřebujeme především psychologickou adaptaci.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče