V zajetí sněhu a ledu

17. září 2007, 00:00 - Filip Černoch
17. září 2007, 00:00

Vědecký výzkum v Antarktidě. Donedávna oblast vyhrazená hlavně státům se silnou polární tradicí. Svou stopu na tomto mrazivém kontinentu však v posledních letech zanechávají i Češi. Jak vypadá práce na místě, kde vás od pólu dělí jen pár domků a ledových plání?

Polární výzkum Vědecký výzkum v Antarktidě. Donedávna oblast vyhrazená hlavně státům se silnou polární tradicí. Svou stopu na tomto mrazivém kontinentu však v posledních letech zanechávají i Češi. Jak vypadá práce na místě, kde vás od pólu dělí jen pár domků a ledových plání?

Antarktida. Nejméně pohostinný kontinent světa a přesto k sobě své přemožitele poutá navždy. „Mám rád nekonečné sněžné prostory čechrané větrem, ztuhlé štíty hor a hrozivé ledovce. Mám rád rachot traktorů, hukot helikoptér a křik mužů, kteří se lopotí s vozidly a nářadím. Mám rád vytí eskymáckých psů, kterých je stále zapotřebí pro záchranné práce. A mám rád symboly triumfu života v neživé zemi: skřehotavé racky, komické tučňáky, funící tuleně a klenuté hřbety velryb. Antarktida je stálou výzvou. A to mám ze všeho nejraději,“ popsal tento vztah v polovině minulého století Richard E. Byrd, muž, který při vědeckém výzkumu v Antarktidě  málem zahynul.

Cesta do neznáma

Možná právě tento obrázek měli před očima čeští vědci, kteří v prvních lednových dnech tohoto roku vystupovali z vrtulníku na polární stanici Johanna Gregora Mendela na antarktickém ostrově Jamese Rosse. „I když jsem si samozřejmě tuhle chvíli nějak představovala, skutečnost byla stokrát silnější. Vidět v reálu stanici a červené domečky - kontejnery, známé jen z fotek a videa, je skutečně ohromující. Až v ten moment mi skutečně došlo, že jsem opravdu v Antarktidě,“ vzpomíná na první setkání s netradičním pracovištěm biogeografka Olga Bohuslavová.

Pro patnáctičlennou skupinku dočasných polárníků ale zvuk mizejícího vrtulníku neznamenal okamžitý start výzkumu, přednost dostala činnost daleko prozaičtější. „V prvé řadě bylo třeba zazimovanou stanici vůbec zprovoznit. A zatímco se tedy dva naši technici pustili do odborné práce, důstojní vědci natáhli montérky, chopili se krumpáčů a začali vysekávat budovy z ledové námrazy. Mně jako jediné ženě zůstalo pochopitelně nádobí,“ dodává Bohuslavová.

Po zprovoznění stanice se boj s nekompromisními přírodními podmínkami přesunul na bedra obou zmiňovaných techniků. „Fakticky celý náš pobyt se ani jeden z nich nezastavil. Když nezlobila elektrika, vichřice pocuchala větrníky nebo zamrzal přívod vody. Třeba inženýr Suchánek věčné stání v potoce při čerpání vody nepěkně odstonal,“ říká.

Své o záludnostech antarktického počasí věděl i Byrd, který za nesrovnatelně primitivnějších podmínek budoval svou polární stanici Malá Amerika, umístěnou na antarktickém ledovci poblíž Rossovy ledové bariéry.

„Plné dva měsíce, čtyřiadvacet hodin denně, jsme se plahočili od lodí k Malé Americe a zpátky… Budovali mosty přes nejhorší trhliny, zatímco za našimi zády bušilo do ledu moře. Napadala nás řvoucí vichřice, která zdvíhala sněhové víry a oslepovala řidiče traktorů a psovody. Skoro stále byla mlha, bledá, záludná mlha Velrybí zátoky; bílá skoro jako mléko měnila sníh a ovzduší v plochou rovinu, kde jsou všechny rozměry strašlivě zkreslené, a vyvolávala v cestovateli podivný pocit, že kráčí po dně zpěněného oceánu,“ napsal Byrd.

Boj o přežití nahradila práce

Pochopitelně ani pestrá sestava geologů, biologů a geografů, která do těchto výjimečných podmínek přijela zkoumat vývoj odledněného území a jeho klima, nemarnila čas. „Hezké počasí je dar, kterým nikdo neplýtvá na výlety. Pokud jsou příhodné podmínky, všichni se rozprchnou s vybavením do terénu. Nic jako pracovní doba neexistuje, funguje se, dokud to jde. A škaredé počasí naopak znamená možná ještě usilovnější práci v laboratoři při zpracovávání vzorků,“ říká Bohuslavová.

Výzkum na stanici J. G. Mendela Výzkum na stanici, na němž se podílí také Česká geologická služba, Jihočeská univerzita a Akademie věd, je směřován na analýzu odledněného území a jeho klimatu. První plně vědecké sezony na přelomu roku 2006 a 2007 se zúčastnili dva technici a třináct vědců z oborů geologie, geografie, klimatologie či biologie.

Naštěstí loni dokončená stanice vědcům zajišťuje na místní poměry velmi solidní zázemí pro práci i odpočinek. Vytápěné budovy, elektřina, při troše skromnosti dostatek vody, vybavená kuchyňka. „Dřívější pobyty probíhaly formou stanových táborů, kde jediný luxus byl generátor na výrobu energie pro přístroje a zařízení. Třeba jen uvaření litru čaje do termosky na celodenní práci v terénu představovalo dvě hodiny práce ve stanu. Totéž potom večer příprava teplého jídla. Na stanici se použije rychlovarná konvice a během pár minut můžete vyrážet do terénu. Dříve jsme prostě věnovali spoustu času samotnému přežití, dnes ho můžeme dát vědě,“ pochvaluje si Daniel Nývlt, pracovník České geologické služby, která stanici také využívá.

Dobrodružství nehledáme, přichází samo

Pokud slůvko „přežití“ vzbuzuje v civilizovaném Evropanovi lákavý pocit dobrodružství, na dálném jihu nechává jeho vyslovení na jazyku ostrou příchuť každodenní reality. Živým důkazem je i Byrdův vědecký výzkum. Čtyři měsíce kruté polární noci roku 1933 zde prožil tento muž zavřený sám na malé výzkumné stanici, odkud denně vysílal vědecká pozorování. Vedle tmy a samoty mu život komplikovaly i neustálé otravy kysličníkem uhelnatým, který se v jeho zasněžené chatce hromadil z benzinových kamínek.

„Sedmdesátý den náhle omdlel. Vypnul tedy kamna, ale začal mrznout. Zapnul kamna a začal omdlévat. Pak vypovědělo dynamo a  Byrd musel dodávat vysílačce proud ručním pohonem. Vyčerpávalo ho to natolik, že znovu zvracel a znovu omdléval. Několik dní naměřil Byrd skoro -60 stupňů Celsia. Musel víc topit. Tím se v chatě znovu hromadily jedovaté zplodiny. Otrava se vracela,“ popisuje Byrdovy útrapy kniha S kytarou v Antarktidě Lubomíra Brabce a Zdeňka Šmída. Ze sto třiceti dní svého pobytu trpěl vědec otravami sedmdesát dva dlouhých dní.

Český vědecký tým se naštěstí podobným zážitkům vyhnul, i tak má ale antarktický výzkum do kancelářské práce daleko. „My všichni jsme vědci, jezdíme tam pracovat a dobrodružství se vyhýbáme. Ne vždy to ale bohužel jde. Třeba kamarády meteorology chytila při práci na ledovci velmi silná vichřice. Vítr kolem sto padesáti kilometrů v hodině je uvěznil ve stanech, kvůli kopcovitému terénu nefungovaly vysílačky a docházelo jim jídlo. Vyhrabali se odtamtud až po dvou dnech, během nichž nám na stanici nebylo úplně nejlépe. Ale takové situace nejde předvídat,“ dodává Nývlt. A přestože jeho zarostlá tvář by se v reklamě na antarktická adrenalinová dobrodružství rozhodně neztratila, vědecké využití kontinentu je pro něj zjevně prvořadé.

Právě tým geologů si nicméně neobyčejných situací užil možná nejvíce. Díky předchozím pobytům totiž měli tito vědci oblast okolo stanice dostatečně prozkoumanou a v poslední sezoně se proto zaměřili na okolní ostrůvky. „Naše skupinka prostě sbalila zásoby a vybavení, naskákala do nafukovacího člunu a odjela třeba třicet čtyřicet kilometrů daleko. Tam jsme chodili čtyři pět dní, kam až to šlo, a potom jsme se vrátili zpracovat vzorky. Komplikace nastávaly, pokud bylo více ker na moři. Třeba jednou jsme byli sotva půl kilometru od stanice, ale mezi nahuštěným ledem jsme nemohli najít cestu. V člunu jste totiž tak metr a půl nad hladinou a vidíte sotva padesát metrů daleko. Až potom kolegové na pevnině vyběhli na kopec a vysílačkami nás navigovali ke břehu,“ vzpomíná Nývlt.

**Věda až na prvním místě

Přes podobné nesnáze ale vědci na svůj pobyt vzpomínají s láskou a leckdy i humorem, kdy se do vyprávění o úchvatných scenériích vloudí i poněkud přízemnější vzpomínky. „Třeba z posledních dnů, kdy jsme kompletně sbaleni čekali na vrtulník a stanice už byla zakonzervována, si asi každý vybaví strastiplnou cestu do venkovní kadibudky. Cesta k ní neustále zapadávala sněhem a její návštěva se zvrhávala v tvrdou práci se sněhovou lopatou. Alespoň se ale každý nadýchal čerstvého vzduchu,“ usmívá se Olga Bohuslavová.

Přes všechny tyto veselé i vážné zážitky zůstává návštěva antarktických krajů pro vědce především otázkou poctivého výzkumu. Možná i v tom je inspiruje příklad statečného Richarda Byrda, který přestože jako první přeletěl jižní pól a dosáhl i dalších obdivovaných prvenství, za největší hodnotu polárních expedic považoval badatelskou činnost.

„Dostat se k pólu neznamená samo o sobě nic. Záleží na vědeckých hodnotách, které cestou získáte. A na skutečnosti, že se živi dostanete tam i zpátky,“ napsal.

V textu byly použity úryvky z knih Richarda E. Byrda Sám a sám a Lubomíra Brabce a Zdeňka Šmída S kytarou v Antarktidě.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče