V údolí nevysychajících kostí

09. dubna 2009, 10:53 - Martin Rychlík
09. dubna 2009, 10:53

O Entropě, blobu, prezidentech a českém kulturním prostředí

Od ledna jsem podal mozartovský výkon, takže mám všeho neuvěřitelně plné zuby, říká skladatel Vladimír Franz. Z tempa však neubírá. V sobotu 18. dubna bude mít v brněnském Divadle Reduta světovou premiéru opera-oratorium Údolí suchých kostí. „Už dva měsíce na ní dře Ars Brunensis Chorus, který slaví třicetileté výročí,“ poznamenává skladatel. Dirigentem je Dan Kalousek. Opera by měla být svěží, k čemuž přispěje mladé obsazení.
Kromě „kostí“ složil profesor DAMU též hudbu k Věci Makropulos pro Klicperovo divadlo (premiéra 14. března), k Lékaři své cti pro Divadlo v Dlouhé (premiéra 4. dubna) i televizním aktovkám s Miroslavem Donutilem. Při tom ještě psal text k výstavě Jaroslava Hovadíka, ve škole probíhaly přijímací zkoušky.
Koncem února vyšlo DVD úspěšného baletu Zlatovláska; na 4. července Franz chystá výstavu Caprichos 009, jež bude součástí zahájení 44. ročníku MFF v Karlových Varech. „Spojili jsme filmový festival, můj lehce sociálně-kritický cyklus a určité nepříjemné jubileum, jež mě v tomto roce asi nějak postihne.“

Už má váš pes Ondřej, o němž říkáte, že získal přinejmenším bakalářský hudební titul, oratorium naposlouchané? Pochopitelně že nemá. Jsou věci, které člověk píše v tichosti. Něco vznikalo ještě v teplých krajích, na Kanárských ostrovech, bez nějakého nástroje. Sám to nemám naposlouchané, takže budu překvapen. A navíc: co dám do not, okamžitě zapomínám, abych si čistil hlavu. Věci, jež jsem nikdy do not nevepsal, si pomatuji třicet let, ale tohle pouštím. Asi tak, jako si potrubí nepamatuje, co jím protékalo před dvěma lety.

Jak dlouho jste na opeře pracoval? Věc určitým způsobem zraje. To je jeden proces. Ale pak je druhý proces mechanicko-tvarovací, kdy člověk píše partituru. Vznik trval pět neděl. Sedmdesátiminutová věc.

Vyspal jste se vůbec, nebo to bylo intenzivní „vychrlení“? Věci jako Válka s mloky (EURO 14/2007), balet Zlatovláska nebo symfonie jsou pro mne vždy devastující. Rozhodí spaní na čtyři měsíce. Když člověk maká, může pak mít poruchy prostorové orientace, což znamená, že se třeba nemůže trefit do vrat. V takovém stavu to jde samozřejmě velmi rychle, ale je to, jako kdyby si člověk sáhl na vysoké napětí. Hodí to jiskru, ale dlouho potom brní ruka.

Je tvořivé období opojné? Velmi opojné. Ale to formulování, kdy musí člověk držet celý oblouk trvání v sobě, kdy mu nesmí nic utéct, je nesmírně stresující. Nikomu to nepřeji.

Kde leží Údolí suchých kostí? Ve Starém zákoně u proroka Ezechiela. Jinak patrně někde, předpokládejme, v Izraeli, nebo podobných končinách. Začíná to trošku arabsky, pak v latině a na konci to s deziluzí přejde do češtiny. Libreto psal Rostislav Křivánek. Tematicky je to víceméně o tom, že téma znovuvzkříšení je ve Starém zákoně takřka nefrekventováno – právě kromě této drobné epizody z Ezechiela. Čili to klade zásadní otázku: kdyby došlo ke znovustvoření lidí, zdali by to dopadlo stejným debaklem.

Je to takový průšvih? No, když si vezmeme, kolik miliard let se vše vyvíjelo a potkáte někoho, s kým jste nucen jednat, říkáte si, že za tak dlouhou dobu mohlo vzniknout něco lepšího… Přidělali jsme navíc postavu Pokušitele a jeho Odpovědníka. Je to spor o duši, který známe ze středověkých mystérií. Pokušitel ve střední části, která se vtipně nazývá Pokušení, podobně jako Havlova hra, rozpoutává úplnou klauniádu, protože se tam objeví psi, kteří se chtějí zmocnit kostí a vyjí na akustické konstanty „EU, EU“, dále pak ptáci a opice prezentující pomocí citátů kulturní dějiny lidstva.

Opera asi neskončí moc optimisticky… Končí to v neuvěřitelném neladu, který může zastavit jen smrt. Jsou to zásadní věci. Tím, že si Evropa položila otázku, kde Bůh bydlí, kolik měří, kolik váží a co jí, což se táhne už od dob osvícenství, vlastně jej vytěsnila. Bůh přestal být součástí člověka. Bůh není jen praktikování víry, jde spíše o vnitřní míru věcí, určitý strop, co mohu, a co nemohu. A míra pravidel se tady ztratila. Vnitřní život lidí nějakým způsobem bez vnitřní víry odumírá, upadá a stává se pustším a pustším, i kdyby lidé měli stovky miliard, je to čím dál větší pustota. Na konci opery ještě, aby toho nebylo málo, dokonce sbor klade impertinentní otázku: „A čemu věříš ty, Bože?“

Snesme se od Boha k zemi. Loni jste řekl, že „negramotný hlídač lisovaných trubek z Orlové dělá pro kulturu víc dvě třetiny kulturních pracovníků“. Jak jste to myslel? Velmi jednoduše. Když se v Čechách objeví nějaký fenomén, jsou všichni paradoxně chytří jako rádio, ale nikdo ten jev nedokáže pojmenovat. Vznikají i zajímavá zadání, leč řešení skončí úplně jinde. Tím vzniká dezinformace, matení pojmů i lidí a vytváření falešných výstupů.

Myslíte třeba i „kauzu“ Kaplického blobu? Každý se vyjadřoval systémem „vadí, nevadí“ a „proč máš tak veliké uši, oči“, ale nikdo nedefinoval, že celý humbuk kolem knihovny nám v tichosti zastřel vznik obludária v jádru Prahy, jako je Palladium na Náměstí Republiky. Ono je dobré věci pojmenovávat v širších celcích a souvislostech.

Mediálním kolotočem prošla i kauza Entropy od Davida Černého… Opět to svědčí o této společnosti, která řeší zástupné problémy, ale nedotkne se podstatného. To je totéž, jako se řešilo, jestli Milan Kundera někoho udal, nebo ne. Je to skoro neslušné, protože spíš bychom měli být hrdí na to, že Kundera něco dokázal a snažit se pro to také něco udělat a ne hledat cosi, čím bychom po něm plivli. Co se týče Bruselu, po stránce umělecké se k tomu v zemi Gutfreunda, Štursy nebo Myslbeka není třeba vyjadřovat. Ale vyplývají z toho dva zajímavější postuláty. První je objev, že z Evropské unie do Čech na kulturu peníze nesporně jdou. Ale kde končí a jakým způsobem jsou rozdělovány?

Zde šlo o prostředky finančníka Zdeňka Bakaly. Dejme tomu. Ale třeba za to mohl dotyčný získat nějakou reciprocitu, nebo také ne. Takové ty podivné pletky… Pak je tady druhý fenomén. Parta všemožných vzdělanců to přirovnávala k různým výstřelkům dadaistů a surrealistů. Ale ti byli vkusní. Přestože dělali různé rošťárny, byli pevně zakotveni. Ať je umění provokující či neprovokující, nikdy v jeho základu nesmí být zakotven podvod. Tohle je na věci důležité! Srovnávání se surrealisty a dadaisty je nesmysl. Spíš by bylo dobré se podívat na kauzu královnina náhrdelníku; jestli někdo neví, co to je, tak o tom píše Alexander Dumas (smích).

Co říkáte vyjádření Černého „co jsou bulharské hajzly proti tomu, jakého hajzla máme na Hradě“? K tomuto člověku se vůbec nehodlám vyjadřovat, protože myslím, že jeho práce není problémem oboru sochařství, ale je to dovedně využitá produkce, jejímž hybatelem je správně načasovaný skandál.

Nebo „humáč“, jak se jmenovaly fotky svlečeného Černého s hummerem v HN. Není to pro jiné umělce frustrující, jak snadno lze získat mediální prostor? To je otázka nastavení jevů. Pakliže se na slabomyslný koncert v Liberci vyčlenilo patnáct milionů korun, zatímco rozpočet Libereckého kraje za celý rok na kulturu je asi, nevím, tři čtvrtě milionu, a pakliže se vyhodí dvě miliardy za úplný nesmysl jako MS v lyžování. Proč to nebylo v Polabí? Tam se mohl ještě vybudovat i kopec.

Usiloval jste někdy o grant z EU? Dosud jsem si na to neudělal čas. Musím skládat a malovat.

Zasáhla už finanční krize i profesora DAMU? No, vzhledem k tomu, že platy v našem školství jsou asi takové, že by za to v Anglii nedělal ani čerstvě přistěhovalý negramotný Kurd, nemohu ztratit nic než okovy. Krize se však dotýká především velkých finančních subjektů, ostatním slouží jako dobrá záminka.

Přibývá mecenášů umění? K tomu je třeba se více pohybovat ve společnosti. Takové věci lákají, jsou to snadná vítězství. A jsme opět u kulturní elity. Brzy se na člověka, jenž má čokoládovnu a chce se věnovat umění, přilepí teoretik, což nebývá praktik, abych se vyjádřil slušně…

O nich vůbec nehovoříváte pěkně. Je už teoretiky doceněn malíř Andrej Bělocvetov, důležitá osobnost pro české umění, ale i pro vás osobně? Asi po třiceti letech konečně pár kunsthistorikům, a poté, co začal Bělocvetova sbírat i ministr spravedlnosti v demisi Jiří Pospíšil, docvaklo, co mně a asi ještě pár lidem bylo jasné za pět minut. Nyní zjistili, že to má hodnotu. A začali si přihřívat polívčičku. Akorát že oni to mají z druhé ruky oproti mně, který jsem Andreje zažil skoro denně po patnáct let. Budou vznikat šumy, fráze. Objeví se fůra objevitelů z druhé ruky a falešné reálie pro vznik mýtu.

Objevují se bohatí sběratelé s vkusem? Nemusí to být miliardáři. Paradoxně. Třeba v Ostravě jsem se seznámil s pánem, který má tak exkluzivní sbírku českého výtvarného umění šedesátých let, že by mu ji mohla závidět Národní galerie! Dlouhodobě to sleduje, sbíral po celou dobu totality a rozhodně nevypadal na multimiliardáře; už podle normálního bytu, kde díla visela nad sebou. Úplně neuvěřitelné. Kusy, které byly více než grandiózní.

Kulturní zakázky se asi vždy pojily s politikou, ale přece jen někde „bují“ sochy lehce urychleně. Bydlíte na Praze 5, jistě jste si všiml nové ozdoby na Arbesově náměstí. Igor Stravinskij kdysi říkal, že čím podezřelejší země, tím větší pomníky. O soše i životě ukrajinského básníka Tarase Ševčenka vím, ale kladu si otázku: Jestlipak na Ukrajině vědí, že existoval třeba Václav Šolc či Vítězslav Hálek? Pro mne je to spíše cimrmanovský vtip. Jako by odhalili třeba v Caracasu sochu F. L. Čelakovského.

Možná nám starosta Milan Jančík propašuje na Ukrajinu recipročně i Hálka… Že by stál Hálek v Černobylu? Úžasné! Nevím, co za tím je. Proč. Navíc socha vypadá, že čeká na autobus, který jede k Jiráskovu mostu. Je nemožně umístěná, zatímco u soudu vykukuje ze země hnusné růžové haraburdí, jež vypadá, že někomu upadlo o železné neděli, a kterého není celek ani kus. Ale tohle navíc čeká na refýži.

Nevytváří dohromady bizarní celek – třeba „Pasažéra u tanku“? Nikoliv. Mezi tím je ještě fontána, pak silnice a dotyčný je obrácen podivně, zadkem se točí ke Švandovu divadlu. Navíc je to socha, kterou by se ani za dob pomníkové totality nikdo moc nechlubil. Jde spíše o to, zda nemáme s Prahou 5 spojeny jiné osobnosti, které v české kultuře skutečně něco znamenaly. Nemusí to být ani básníci. Za rohem od pomníku bydlel Otakar Ostrčil, šéf Národního divadla a velký skladatel. Kousíček dál žil Ludvík Kuba, významný český malíř. A když se nebudeme dívat, kdo kde bydlel, zjistíme, že naproti v Kinského sadech byla výstava Augusta Rodina. Petřín nám opěvuje Josef Seifert, Vítězslav Nezval i Josef Hora, k Praze měl vztah i Karel Toman, Antonín Sova… Kde ti mají pomník? A když už potřebujeme východoslovanské umění, nabízí se u divadla socha Gogola, jenž také s Ukrajinou souvisel, ne?

Asi neměli před návštěvou ukrajinského prezidenta takový lobbing… V České televizi se radní z „pětky“ pochválili, jak rychle vše zvládli a že jsou „asi šikovný magistrát.“ Máme šikovnější radní než jiní? Vzhledem k tomu, že se jejich sláva hvězd dotýká, patrně ano. Tato radnice je daleko známější než radnice v Hostivaři. Čili určitě. A jsou to vlastně hrdinové doby, protože jsou mediální hvězdy, tudíž jsou obsahem kulturní pokladnice národa (smích).

Vy ale též patříte do téhle pokladnice, býváte často v novinách. Zlobí vás bulvár? Bulvár je hodný. Neomdlévám, když se řekne slovo bulvár. Myslím, že je stopovým způsobem potřebný. Lidé padají do mdlob, když se řekne třeba bakterie. Ale kdyby nebyly bakterie, člověk by nepřežil ani dvě vteřiny. Je to takové stopové koření, záleží však na míře věcí; nemůže být celý svět toliko bulvár, jako tomu už skoro je.

Hovoříte o bakteriích, tíhnete k přírodě. Jste nadšeným botanikem, geologem. Jaro je na spadnutí. Věříte „dogmatu“ globálního oteplování? Věřím. Je to velmi vidět. Ale globální oteplování neznamená, že bude tepleji teď, ale že bude tepleji třeba v létě nebo že bude daleko větší bouřka, vydatnější slejvák, silnější vítr a v zimě bude daleko větší zima. Prohloubí se extrémy.

Jak sledujete proměnu Václava Klause z profesora ekonomie na klimatologa? Je zde zvláštní trend, který praví, že pan prezident je v podstatě arogantní, na hranici gramotnosti. Taktéž patří k bontonu hanit Milana Knížáka. Nyní se objevila ještě třetí teze, že budova Národního divadla je odporná. To jsou zvláštní intelektuální hry. Ale já mám prezidenta svým způsobem rád, protože je to zvláštní solitér, který ač udělal věci, nad kterými mi zůstává rozum stát, měl v mnohém pravdu. Je zvykem, že ze zhodnocení činnosti předchozího prezidenta – kterého si také vážím a mám ho rád – se stalo něco jako kýč, jehož prizmatem budou poměřováni, ve svůj neprospěch, i všichni prezidenti následující. A mnohdy zdánlivě kulturní lidé nemusí být zdaleka tak kulturní jako Klaus, který se tím neholedbá. Nehraje si na prezidenta intelektuálů. Vzpomeňme si nakonec na kulturnost různých estrád, jež byly za prezidenta Havla na Hradě. Ať to bylo prvoplánové Srdíčko nebo úpravy Smetanovy Vltavy, do níž se zpívaly stupidní texty, takové ty směsi neuvěřitelně zrůdné kombinace kýče, až totalitního bulváru a nikomu to nepřipadlo divné. Ono je dobré nahlížet věci z různých stran.

25. května vám bude padesát. Chystáte oslavy? Oslavou je opera-oratorium Údolí suchých kostí, nejnovější opus magnum. Prosím vás, co je na padesátce asi tak k oslavování? Je to neuvěřitelně krátké; uletělo to rychle, jakoby se nic nestalo. Je to taková brána do hrobu. A to se myslím oslavovat ani moc nemusí.

*
Prof. JUDr. Vladimír Franz (49)**
skladatel, výtvarník a pedagog. Vystudoval Právnickou fakultu UK (1982). Od 80. let se věnoval divadelní hudbě, soukromě studoval malbu u Karla Součka z AVU. Vede Kabinet scénické hudby na DAMU, kde se habilitoval (1998) a roku 2004 získal řádnou profesuru. Má za sebou přes 120 hudebních dramatizací, složil hudbu k filmu Kamenný most, tři opery, symfonii a balet. Uspořádal na padesát výtvarných výstav. Je šestinásobným držitelem Ceny Alfréda Radoka za představení Bloudění, Hamlet, Markéta Lazarová, Znamení kříže, Amfitryon a Smrt Pavla I.
Má dvacetiletou dceru Kristýnu, žije v Praze s přítelkyní Idou Saudkovou.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče