V jistém smyslu celebrita

18. června 2012, 16:53 - Alena Prokopová
18. června 2012, 16:53

První dáma české filmové kritiky, jež má lví podíl na proměně MFF Karlovy Vary v jednu z nejprestižnějších akcí festivalové Evropy, bude v listopadu slavit

Uměleckou ředitelkou Mezinárodního filmového festivalu (MFF) Karlovy Vary byla Eva Zaoralová od roku 1994 – šestnáct let. Jako umělecká poradkyně ovšem zůstává nedílnou součástí týmu, který se zformoval pod jejím vedením. I letošnímu ročníku udává podobu svým neomylným vkusem, znalostmi zvláště italské a francouzské kinematografie i výjimečnými osobními kontakty.
Režiséra Michelangela Antonioniho, od jehož narození uplyne letos v září sto let, poznala osobně během jeho pobytu v Praze v roce 1965. Pro letošní ročník MFF Karlovy Vary sestavila kompletní retrospektivu dokumentů tohoto tvůrce, kterého jeho hrané snímky v šedesátých letech proměnily v mezinárodní ikonu. V programu festivalu zazáří i jedno z mistrovských děl italské kinematografie, poetické drama Silnice (1954) režiséra Federica Felliniho.
„Od chvíle, kdy jsem koncem padesátých let poprvé viděla na studentské projekci v Klimentské ulici Silnici, stala se ze mne Felliniho obdivovatelka,“ přiznává Zaoralová. „Pamatuji si, že mne příběh Gelsominy a Zampana tak strašně dojal, že už jsem se nedokázala dívat na další film, který byl ten večer ještě na programu.“ K Silnici se význačná filmová publicistka a překladatelka dodnes hlásí jako k jednomu ze svých nejoblíbenějších filmů. Je proto celkem logické, že slavnostní projekce oscarového snímku nebude jen poctou Federicu Fellinimu, ale i láskyplným dárkem, jejž festival věnuje Zaoralové k jejímu letošnímu jubileu: 28. listopadu totiž oslaví osmdesátiny.

Špatná dobrá rodina

Eva Zaoralová se narodila v Praze v rodině pražského architekta Jana Šebánka. Architektem byl i její dědeček z matčiny strany Viktorin Šulc. Kromě častých návštěv kin, které položily základ její celoživotní lásky k filmu, se Eva Šebánková prostřednictvím dědečka Viktorina „infikovala“ láskou k Itálii. Italsky se začala učit sama na gymnáziu a Itálie byla také první zemí, kam se v životě podívala – v souvislosti se svým prvním zaměstnáním – jako tlumočnice delegace Výboru československých žen. Cestování do kapitalistické ciziny bylo v druhé polovině padesátých let neobvyklé, navíc byla vinou „nevhodného“, tedy buržoazního původu vnímána jako ideologicky nespolehlivá.
Absolventce prestižního pražského Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici a oboru francouzština-čeština na Filozofické (tehdy ovšem Filologické) fakultě Univerzity Karlovy (1956) umožňovala vycestovat znalost italštiny a francouzštiny. A to nejen v temné době padesátých let, ale i později, za komunistické normalizace. Tehdy už ovšem neprovázela delegace omezených funkcionářek, ale slavné domácí filmaře reprezentující zlatou éru československé nové vlny na prestižních mezinárodních festivalech.
Za pozici, jež jí umožňovala cestovat i v rámci novinářské profese a přijímat pozvání ve festivalových porotách, vděčí Eva Zaoralová mimo jiné svému profesionálnímu a přirozeně noblesnímu vystupování. Na festivalech v Sanremu, Bergamu, Benátkách či Cannes se jí dařilo propagovat československý film a vytvořit si bohaté kontakty. Samozřejmě netušila, že se jí její zkušenosti jednou budou hodit pro „vlastní“ festival.

Lidé a filmy

„Musíte vzít v úvahu, že jsem byla docela normální, svým způsobem povrchní holka: zajímalo mne víc, co si vezmu na sebe, než na jaký film bych měla jít,“ komentuje Zaoralová své dospívání a středoškolská studia, která neabsolvovala s žádným výjimečným kreditem studijní hvězdy. Její obzory se však značně rozšířily na univerzitě. Ani ne tak díky profesorům omezovaným a stresovaným ideologickou cenzurou jako spíše díky novým přátelům z okruhu pražských intelektuálů.
Největší vliv na formování Evina odborného zájmu o film, který dosud vnímala jen jako zaujatá divačka, měl Ivo Hepner. Eva s ním začala chodit v roce 1954, kdy končilo její tříleté manželství s Janem Königem, za nějž se provdala ještě na gymnáziu. Vzdělaný, zajímavý a přitažlivý Hepner jí umožnil chodit na legendární promítání pro studenty FAMU, kde studoval filmovou vědu. „Pravidelné projekce tehdy organizoval a vedl profesor A. M. Brousil, který uměl své žáky nadchnout zvláště pro italský film. A tehdy se zajímal zřejmě hlavně o neorealismus,“ vzpomíná Zaoralová. „Poetický Zázrak v Miláně o chudácích, kteří letí na košťatech do nebe, s filmovými triky, které se dnes musejí zdát směšné, nás tehdy okouzlil. Svolávali jsme se pískáním jeho ústřední melodie. Bylo to na počátku padesátých let něco úplně jiného než tendenční díla socialistického realismu,“ dodává.
Díky Ivu Hepnerovi, s nímž uzavřela sňatek v roce 1955, začala Eva psát do novin. Nejdřív to bylo v rámci redakčních povinností časopisu Československá žena. Článek na téma tanečních hodin tak stál v roce 1960 na počátku významné publicistické a kritické kariéry, zahrnující dnes stovky odborných studií, recenzí a kritik a informačních a popularizačních textů v nejrůznějších filmových periodikách a knižních publikacích. Ze svazku s Hepnerem se v roce 1964 narodila dcera Klaudie, soužití však zkomplikovala manželova psychická labilita a alkoholismus. (V roce 1975, kdy Hepner spáchal sebevraždu, už Eva svůj soukromý život vnímala přes jiného muže – přes o třináct let mladšího publicistu, scenáristu a režiséra Zdenka Zaorala. I ten měl ovšem vážné problémy s alkoholem, takže její třetí manželství skončilo v roce 1984 rozvodem.)

Doba a film

Vztah s Ivem Hepnerem měl jeden důležitý vedlejší účinek: z Evina podceňování vlastních kvalit v manželských půtkách se zrodila potřeba dokázat sama sobě, že za něco stojí. „Tady někde začalo moje psaní a snaha prosadit se jako překladatelka, což předcházelo o řadu let můj profesionální zájem o film,“ vzpomíná Zaoralová. Prosadit se tehdy nebylo snadné, v roce 1964 však vyšel její první překlad z francouzštiny – psychologická detektivka Freda Kassaka V neděli se nepohřbívá. V dalších letech do Evina překladatelského portfolia přibyla i díla Cesareho Paveseho (Pablův příběh, 1972), Dina Buzzatiho (Láska. Tatarská poušť, 1989), Alberta Moravii (Cesta do Říma, 1993) nebo Georgese Simenona (O hlavu jednoho člověka, 1995). Z odborné oblasti pak stojí za zmínku její překlady Dějin filmových teorií Guida Aristarca (1968), různých scénářů Federica Felliniho či Antonioniho textu Kuželník u Tiberu (1989). Na sklonku loňského roku vydala překlad biografie autora Silnice z pera italského publicisty Tullia Kezicha Federico – Fellini, život a filmy… Klíčovou událostí v životě Evy Zaoralové se stala skutečnost, že se v roce 1968 z externistky měsíčníku Film a doba změnila v jeho redaktorku. Spolupráce s renomovaným filmovým časopisem začala díky už zmíněné pražské návštěvě Michelangela Antonioniho, při níž slavnému režisérovi tlumočila a doprovázela ho: Evy si všiml jeho tehdejší šéfredaktor, legendární Antonín Novák. Možnost získat vysněné místo ve Filmu a době, která v šedesátých letech patřila k významným platformám československé kulturní scény, Evě zablokovala úvahy o emigraci. Normalizace však zároveň učinila konec všem představám o umělecké a tiskové svobodě. Tehdejší šéfredaktor Antonín Novák byl vyhozen a ve Filmu a době nastalo dlouhé období kompromisů a úliteb normalizačním šéfům. Evě Zaoralové se povedlo – postupně ve funkcích redaktorky, zástupkyně šéfredaktora a šéfredaktorky – provést časopis nejrůznějšími úskalími. Dnes, kdy musely v tržním prostředí skončit prakticky všechny klasické filmové tiskoviny, Film a doba stále ještě vychází – už jako čtvrtletník a s grantovou podporou ministerstva kultury. Zaoralová, která šéfredaktorský post předala Stanislavu Ulverovi a nyní funguje jako redaktorka, k časopisu dokázala přitáhnout dvě generace filmových publicistů a přesvědčit dvě generace čtenářů, že je v něm vždycky co zajímavého číst.

Relativní doba

Listopad 1989 do života Evy Zaoralové nepřinesl žádnou výraznou vnější změnu. Letitý, rozvážný životní postoj k razantním a nesmiřitelným soudům jí dovolil zaujmout odstup od okázalého účtování s minulostí, které praktikovali mnozí její kolegové. „Tehdy jsem si říkala, že v té vlně náhle propuknuvší svobody docházelo ke zbytečnému osočování a útokům, které se později odrazily v zatrpklosti a někdy vedly i k překotným reakcím,“ vzpomíná na počátek devadesátých let. „Bylo těžké někoho soudit v těch okamžicích náhlého uvolnění veškerých politických zábran: při svém tíhnutí k relativismu, jehož jsem si odjakživa vážila u Karla Čapka, jsem vlastně chápala obě strany.“ V roce 1992 bylo Evě šedesát, souběh důchodového věku s uvolněním poměrů však její profesionální kariéru začal nečekaně akcelerovat. Prostřednictvím Mezinárodní federace filmového tisku – FIPRESCI – dál zasedala v mezinárodních porotách nejprestižnějších světových festivalů, od počátku devadesátých let navíc působila jako česká korespondentka mezinárodní filmové ročenky International Film Guide. V roce 1996 ji pařížský Centre Georges Pompidou jmenoval kurátorkou rozsáhlé retrospektivní přehlídky českého a slovenského filmu v Paříži. To už ovšem spolupracovala s MFF Karlovy Vary: rok předtím se stala jeho uměleckou ředitelkou.
Spolu s prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou a týmem spolupracovníků, který se v uplynulých letech prakticky neobměnil, se jí povedlo proměnit divácky nezajímavou a státem uměle vydržovanou akci v progresivní „Cannes východní Evropy“. Aktivity tak viditelné, jako byl boj o festivalovou kategorii A nebo několikaletá půtka s konkurenčním festivalem Zlatý Golem, provázely méně zřetelné, ale neméně důležité souboje o charakter a skladbu celé akce.

Není čas bilancovat

MFF Karlovy Vary dnes přitahuje každoročně desetitisíce milovníků filmu a neustále zvyšuje svou zajímavost pro odborníky z celého světa. „Paní doktorka“, jak Evě Zaoralové na začátku spolupráce žertem začal říkat Jiří Bartoška (protože tehdy byla v týmu jediná s titulem), stojí dodnes v centru veškerého dění. „Nikdy mne nenapadlo, že se ze mne jednou stane v jistém smyslu ,celebrita‘. Už několik let mne občas cizí lidé osloví na ulici nebo v tramvaji a všichni, vždy zdvořile a mile, mi třeba jen pár slovy děkují za to, co jsem udělala pro festival,“ říká Zaoralová, která se těší i neustálému zájmu médií. Za uplynulých téměř dvacet let dala stovky rozhovorů a ocitla se na stovkách fotografií, často ve společnosti velkých hereckých hvězd a světových filmařských celebrit. „Nemohu předstírat, že mne to netěší, ale na druhé straně se trochu stydím, protože na tom, že Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je dnes stavěn v České republice i v zahraničí opravdu vysoko, nemám zásluhy jen já, ale celý náš tým,“ prohlašuje.
Skromnost je Evě Zaoralové vlastní, to ovšem nemění nic na tom, že za svou práci získala i řadu vyznamenání. V roce 2002 jí francouzská vláda udělila titul rytíře Řádu umění a literatury. O sedm let později ji ministerstvo kultury odměnilo cenou za zásluhy o propagaci české kultury a v roce 2010 jí prezident České republiky udělil státní vyznamenání (Medaile Za zásluhy II. stupně) za zásluhy o stát v oblasti kultury.
Kulaté narozeniny této výjimečné osobnosti československé kulturní scény nejsou pro jubilantku příležitostí k nějakému bilancování, ve Varech nicméně letos slavnostně pokřtí knihu svých vzpomínek Život s filmem, která právě vychází v nakladatelství Novela bohemica. (Za možnost použít citace z této knihy autorka nakladatelství děkuje.) Pokud jde o to, co bude dělat v listopadu, má jasno: místo narozeninových oslav bude – jako každý rok tou dobou – plně zabrána do příprav dalšího festivalového ročníku.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče