V cizím lese jako doma

15. ledna 2007, 00:00 - PETR HAVEL
15. ledna 2007, 00:00

MYSLIVCI VERSUS VLASTNÍCI POZEMKŮS více či méně skrytým nadřazováním práv nájemců nad práva vlastníků se můžeme setkat poměrně často. Typickým příkladem je dlouholetý spor mezi myslivci a majiteli lesů.

MYSLIVCI VERSUS VLASTNÍCI POZEMKŮ S více či méně skrytým nadřazováním práv nájemců nad práva vlastníků se můžeme setkat poměrně často. Typickým příkladem je dlouholetý spor mezi myslivci a majiteli lesů.

Co je víc? Veřejný zájem, nebo vlastnické právo? O tom se již několik let marně dohadují myslivci s majiteli pozemků, na nichž je možné vykonávat právo myslivosti. Základní deformací, která se promítla i do současné podoby mysliveckého zákona, je idea lidové myslivosti. Ta vychází z předpokladu, že veškerý majetek patří lidu. V případě myslivosti je tento názor přetaven do myšlenky, podle níž příslušná sdružení zabezpečují takzvaný veřejný zájem, který se v praxi projevuje především péčí o zvěř.

Zmíněný veřejný zájem ovšem v některých případech „přebíjí“ vlastnická práva majitelů lesů. Právní nepřehlednost přitom zvyšují minimálně další dvě skutečnosti. Jednak, že myslivost jako taková je v rámci ministerstva zemědělství chápána jako hospodářská činnost, což je v příkrém rozporu s podstatou veřejného zájmu. A za druhé, že pojem veřejný zájem není nijak definován.

Jasno do celé kauzy přitom nevneslo ani rozhodnutí Ústavního soudu z konce minulého roku. Ten totiž zamítl stížnost skupiny poslanců na to, že myslivecký zákon porušuje práva vlastníků.

ALIBISMUS NADE VŠE

Podle předsedy zemědělského výboru sněmovny Jiřího Papeže jsou přitom „vlastnická práva nepochybně důležitější“. Jenže podle verdiktu Ústavního soudu je třeba myslivost vnímat jako „cílevědomou regulovanou činnost v zájmu ochrany přírody“. Vlastníci pozemků prý podle soudu nejsou zákonem výrazně poškozováni a jejich částečné omezení je legitimní, neboť je odůvodněno zájmem na ochranu zvěře. „Zákon o myslivosti nezakládá rozpor s ústavně zaručenými právy,“ uvedla v odůvodnění soudkyně-zpravodajka Dagmar Lastovecká.

Na druhou stranu soudci apelovali na správní orgány a soudy, které by podle nich měly vycházet vstříc vlastníkům, kteří požadují vyčlenění svého pozemku z honitby v případě, že lov zvěře není v souladu s jejich svědomím. To je ovšem naprostý alibismus, neboť podle rozhodnutí je v určitém případě vlastník pozemku oprávněn s ním nakládat bezezbytku, zatímco v jiném se musí podřídit veřejnému zájmu. „Tato definice ale v zákonu o myslivosti chybí, takže pak není jasné, zdali je vstup na soukromou parcelu oprávněný, nebo ne,“ podotýká Papež.

VEŘEJNÝ ZÁJEM NEBO PŘEMNOŽENÁ ZVĚŘ

Sporná je přitom i podstata toho, co Ústavní soud za veřejný zájem považuje. Deklarovaná starost o zvěř totiž vede podle předsedkyně Sdružení vlastníků honebních pozemků Věry Petrové k přemnožení černé zvěře, která škodí zemědělcům, i spárkaté zvěře, která poškozuje lesní porosty. „Zákon o myslivosti tak omezuje naše vlastnictví a neslouží k ochraně přírody,“ tvrdí Petrová.

A navíc, pokud by byla myslivost veřejným zájmem, nemůže to být podle jejích slov hospodářská činnost. Jenže: kdyby zase nebyla myslivost hospodářskou činností, nebylo by možné přiznávat myslivcům dotace. „Otázkou je, zda se veřejný zájem týká všech aspektů mysliveckého práva. Myslíme si, že to tak není. A i kdyby se připustilo, že veřejný zájem tu je, zvolené prostředky nadměrně preferují právo myslivosti nad právo vlastnické,“ souhlasí s Petrovou advokát Aleš Gerloch, obhájce poslanců, kteří si na znění zákona u Ústavního soudu stěžovali.

K OBRAZU SVÉMU

Ve skutečnosti to ale není s nadřazováním práv myslivců vůči vlastníkům tak jednoznačné. Myslivecký zákon sice myslivcům umožňuje v odůvodněných případech umístit krmelce či jiná zařízení i přes nesouhlas majitele na jeho pozemku, a v zájmu ochrany zvěře mu omezit vstup do honitby. Nicméně podle zákona o tom musí vlastník alespoň vědět. Stejně tak má vlastník ze zákona právo požadovat po mysliveckých sdruženích náhrady škod způsobené lesní zvěří.

Kardinální problém spočívá spíše v tom, jak se tato legislativa v praxi dodržuje. Ačkoli má být například vlastník honitby včas informován o tom, že na jejím území bude probíhat hon, velmi často se tak neděje. Osobní zkušenosti s tím má sama Petrová. Podle jejích slov jsou obdobných případů desítky, možná stovky. Ještě větším problémem jsou náhrady škod - jde přece jen o peníze. Jak to funguje v praxi, popisuje jeden z vlastníků, který si nepřál být jmenován: „Každoročně mi černá zvěř způsobovala škody v hodnotě desítek tisíc, ale pravidelně na počátku žní, kdy je nejvíc práce, není v mých silách najít odpovědného funkcionáře mysliveckého sdružení ani běžného člena. Podařilo se mi to asi před třemi léty, kdy mi prasata zničila pšenici. Sám proti pěti myslivcům jsem se na poli dohadoval podle zákona - obviňovali mě, že jsem pozemek nezabezpečil, že jsem jim dříve neohlásil možnost škody, že pozemek byl špatně obdělán,“ líčí své peripetie.

Nakonec uznali škodu 15 tisíc korun, i když to bylo méně, než podnikatel požadoval. „Měl jsem přitom dojem, že mají z nějakého ústředí neoficiální instrukce, jak s vlastníky a poškozenými jednat. Nakonec slíbili škodu nahradit: Část v penězích, část v mase. Následně přinesli tři tisíce korun a 10 kilo masa z divočáka. Tím vše skončilo, myslivci tvrdí, že se se mnou vyrovnali, maso prý totiž mělo hodnotu zbytku škody. A dodnes se tváří, jako bych já je okradl,“ konstatuje vlastník.

ZMĚNY ZATÍM V NEDOHLEDNU

Jak přitom upozorňuje Petrová, přemnožená zvěř napáchala v lesích jen za poslední tři roky škody za téměř 85 milionů korun. „Z toho polovinu tvoří škody, způsobené na státním majetku. Uvědomíme-li si, že v těchto číslech není zahrnuto spásání přirozené obnovy a připočteme-li k tomu škody na zemědělských kulturách, jdou tyto částky do závratných čísel,“ zdůrazňuje.

Obdobný názor má i Jaromír Bláha z Hnutí Duha. „Právě v případě přemnožené zvěře nastavil zákon, zejména vyhláška ministerstva zemědělství, taková pravidla, která umožňují chovat zvěř v lesích v takových počtech, které poškozují jak ekonomické zájmy vlastníka, tak les jako základní složku životního prostředí,“ říká Jaromír Bláha.

Protože ale Ústavní soud podle něj sporná ustanovení mysliveckého zákona nezrušil (pouze zamítl stížnost poslanců), bylo by vhodné jednat s ministerstvem o změně příslušné vyhlášky tak, aby se počty spárkaté zvěře v lesích a plány chovu a lovu odvozovaly od míry poškození mladých stromků tak, aby alespoň jejich část dorůstala bez poškození. „To je v plné kompetenci ministerstva,“ tvrdí Bláha.

To ale zatím žádné změny v myslivecké legislativě nepřipravuje. Podle Papeže navíc současná situace není ani příliš vhodná ke změnám. „Myslivecký zákon by si novelizaci určitě zasloužil, obávám se však, že současné rozložení politických sil v parlamentu neumožňuje prosadit potřebné změny. Dokonce, i ve světle sporného rozhodnutí Ústavního soudu, by mohla být nakonec podoba zákona ještě horší,“obává se šéf zemědělského výboru.

KOMU PATŘÍ HONITBYZ celkové honební plochy vlastní zhruba 35 procent stát (Lesy ČR, obecní pozemky, státní půda), pět procent Vojenské lesy a statky a 60 procent privátní vlastníci. Z těchto 60 procent jsou přibližně dvě třetiny honiteb ve vlastnictví myslivců, členů Českomoravské myslivecké jednoty či jejich rodin. Největšími vlastníky pozemků využívaných jako honitby jsou tedy sami myslivci.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče