V bludném kruhu

25. března 2009, 13:20 - Luděk Bednář
25. března 2009, 13:20

Ani další články v deníku Financial Times nepřinesly nové řešení hospodářské krize

Světový finanční systém se v důsledku nynější hospodářské krize mění. Vlády se ve většině finančních odvětví ocitly v roli dlužníků, věřitelů, investorů i ručitelů poslední instance. Budoucnost finančnictví závisí na tom, zda se jim podaří vymanit se z udělených garancí. Hloubka krize pak na tom, nakolik tento problém zvládnou. Jaké jsou příčiny a důsledky hospodářské krize? Jaká je budoucnost kapitalismu? Může jej něco nahradit? Tyto otázky vznesl britský deník Financial Times a oslovil jimi některé významné osobnosti světového ekonomického života před setkáním G20 v Londýně 2. dubna.

Rozdílné názory na regulaci

Jednadvaceti publikovaným článkům v prvních čtrnácti dnech vládnou dvě témata. První se týká problému, zda regulovat, či neregulovat finanční trhy, druhé podílu asijských či západních hodnot na vzniku hospodářské krize.
Prvnímu tématu se věnují bývalí politici Nigel Lawson, v letech 1983 až 1989 ministr financí ve vládě Margarety Thatcherové, a Henry Paulson, poslední ministr financí (2006 až 2009) v kabinetech amerického prezidenta George Bushe. A ve společném článku dva profesoři ekonomie na Chicagské univerzitě – nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1992 Garry Becker a Kevin Murphy.
Dle Lawsona by měly být odděleny komerční banky od investičních, a proto je třeba vrátit se ke Glassovu-Steagallovu zákonu, který to činil a v USA platil od roku 1933. V roce 1999 však byl za vlády prezidenta Billa Clintona zrušen. Toto oddělení je třeba znovu zavést, protože krize komerčních bank ohrožuje finanční systém. Je chyba, může-li tyto banky zlikvidovat sice výnosná, ale vysoce riskantní činnost založená na investičním bankovnictví. Není však reálná představa, že jí lze zabránit regulací investičních bank. Proto by investičním bankám mělo být umožněno používat nové produkty a ponechat je závislé na trhu. To znamená mnohem menší dohled nad těmito bankami. Současně by však tento dohled měl zajistit řádné fungování komerčních bank.
Názor Henryho Paulsona je odlišný – regulační systém by měl být celý zreformován. Tvrdí, že se finanční systém od vzniku regulačních pravidel zásadně změnil, a proto by se v nich tato změna měla odrážet. Regulace by měly přispívat ke stabilitě trhu a vynucovat si nejdůležitější pravidlo kapitalismu – pokud se investoři rozhodnou těžit z riskantních transakcí, musejí za jejich negativní následky být plně zodpovědní. Krize odhalila, že finančnímu systému prospěje regulátor, který bude sledovat riskantní transakce v celém finančnictví.
O Fedu se sice předpokládá, že tuto roli bude hrát, ale nemá ani pravomoci ani mandát k jejímu uplatňování. Měl by mít přístup k informacím ze širšího spektra finančních institucí včetně hedgeových fondů a platebních systémů, které jsou pro finančnictví rozhodující. Tyto pravomoci by mu umožňovaly zasáhnout, pokud by dospěl k závěru, že finanční systém je ohrožen. Cena za současnou krizi se zvýší, pokud federální regulátoři nebudou moci tyto pravomoci uplatňovat a nést za ně odpovědnost. Nová regulační pravidla posílí důvěru ve finanční systém, v důsledku čehož všechna jeho odvětví začnou znovu prosperovat.

Nic nedělat!

Proti regulacím vystupují Garry Becker a Kevin Murphy. Domnívají se, že není přesvědčivá teze, dle níž krize nastala kvůli nedostatečné regulaci. Například komerční banky byly regulované více než většina ostatních finančních institucí, přesto si nepočínaly lépe. Dle nich je chybný také názor, že ekonomice spíše pomohou intervence než nečinnost vlád. Finančními i dalšími reformami se nesmí riskovat zničení obrovského bohatství, kterého bylo dosaženo v posledních třiceti letech, kdy se vyznával volný trh. Světový HDP vzrostl v letech 1980 až 2007 o 145 procent, tedy průměrně o 3,4 procenta ročně. Takzvaná kapitalistická chamtivost pomohla stovkám milionů lidí vymanit se z chudoby. I kdyby krize v letech 2008 až 2010 způsobila celosvětový pokles HDP o deset procent, v období 1980 až 2010 by vzrostl o 120 procent, tedy průměrně o 2,7 procenta ročně. Oba profesoři doufají, že se politici výrazně neposunou od protržní orientace globální ekonomiky. Pokud to učiní, ohrozí systém, který třicet let dobře sloužil.

Asie versus Západ

Druhému hlavnímu tématu, podílu západních a asijských hodnot na vzniku hospodářské krize, se věnují jednak ve společném článku redaktoři listu Financial Times David Pilling a Richard Atkins, jednak děkan Národní univerzity v Singapuru Kišore Mahbubani.
Pilling a Atkins píší, že asijští politici, regulátoři a podnikatelé se ponaučili z finanční krize, která jejich kontinent zasáhla před deseti lety. A dnes Západu udělují lekce kvůli jeho „kasinovému“ kapitalismu založenému na růstu, jehož hlavními zdroji jsou dluhy a aktivové bubliny. Dle obou redaktorů mají Asijci zčásti pravdu. Jejich banky až na několik výjimek nesměly používat metody, které přivedly mnoho západních finančních institucí téměř k bankrotu. Lidé, společnosti i vlády některých asijských zemí šetřili. Manažeři se snažili nepoužívat toxické deriváty. Vysoké úspory v důsledku nedostatečných zaopatřovacích systémů i uvážlivosti však přiškrtily domácí poptávku. Takzvaný asijský model kapitalismu sužují i další problémy.
Asie je totiž závislá na západní poptávce. V posledních letech převládl v Asii názor, že by se kontinent mohl vyhnout finanční krizi, protože se soustředil na reálnou ekonomiku. Asii to však nepomohlo, protože její výrobky nakupoval Západ. Japonsko vytvořilo stejné aktivové bubliny jako USA, přestože jeho bankovnictví mnohem více než na Západě kontroloval stát. Ani v Číně se stát ve vedení ekonomiky neosvědčil. Regulace je tedy stejně účinná jako neregulace. Indie unikla nejhoršímu, protože není plně integrovaná do globální ekonomiky. Indické omezení zahraničních investic a ochrana domácího finančního odvětví však pravděpodobně přinesly více škody než užitku.
Vypadá to, jako by USA svými regulačními opatřeními směřovaly k čínskému modelu kapitalismu. Ať už však dnes západní kapitalismus působí jakkoli nedůvěryhodně, z dlouhodobého hlediska je mnohem pravděpodobnější opačný trend.
V této úvaze pokračuje Kišore Mahbubani. Dle něho by nemělo překvapit, že po odeznění krize budou největšími stoupenci kapitalismu Asijci. Tento kapitalismus se však bude řídit spíše asijským než západním modelem – „neviditelnou ruku“ volného trhu bude korigovat „viditelná ruka“ dobré vlády. Navzdory tomu Asijci nezačnou ideologicky prosazovat ctnosti asijského modelu kapitalismu. Po zkušenostech z posledních sto let jsou totiž vůči ideologiím ostražití. Spíše se budou řídit premisou Adama Smithe, že „moudrost“ je „ctnost, která člověku nejvíce pomáhá“, a že totéž platí i pro národy.

Stále postaru

Nabízejí články na téma budoucnost kapitalismu otištěné ve druhém týdnu v deníku Financial Times nové řešení hospodářské krize? Lze důvěru obnovit zvýšenou regulací, popřípadě neregulací? Je tato krize jen další v řadě, nebo znamená něco zcela nového? Všechny články se až dosud zabývaly pouze technickými řešeními. Pohybovaly se v bludném kruhu zavedených pojmů a řešení. Co když však žádné dřívější řešení neplatí? Takto se zatím žádný autor nezeptal.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče