V Bílé Vodě pečou hostie přímo pro papeže

02. října 2009, 05:04 - Marcela Honsová
02. října 2009, 05:04

Většina věřících, kteří se zúčastnili mše celebrované papežem, přijímala i Tělo Páně neboli hostii vyrobenou v jedné malé zastrčené provozovně společnosti Unita v nejsevernějším výběžku Olomouckého kraje.

Autor: Jakub Stadler

I když zdejší zaměstnanci tvrdí, že šlo o běžnou zakázku, jisté hrdosti se přesto neubránili.

Podobnou výrobnu v Česku už nenaleznete. Jen v Bílé Vodě u Javorníku, nejsevernější obci Jesenicka, dělají z čisté pšeničné mouky a vody placičky jen o trochu větší, než je pětikoruna. Žádný kulinářský zázrak, pěkně podle liturgického předpisu bez tuku, vajíčka či jiných ingrediencí. Přesto je drobná oplatka pro křesťany jednou z nejposvátnějších věcí.

K návštěvě společnosti Unita, která jako jediná vyrábí pro tuzemské farnosti hostie, nás inspirovala zastávka papeže Benedikta XVI. v Praze, Brně a Staré Boleslavi. Pro mše, které v těchto dnech celebroval, totiž Unita dostala mimořádnou zakázku – 150 tisíc kusů hostií. Pro zdejší pracovníky žádný problém, za dvě a půl směny byla speciální várka přibližně před měsícem hotova.

„Věnovali jsme této objednávce klasickou pozornost. I když trochu rozrušení asi bylo, každý den naše hostie nebere do ruky papež. Ale i on je jenom člověk,“ uvažuje jednatel společnosti Unita Milan Uhlíř, který na výjimečnou bohoslužbu také vyrazil.

Pěkně stranou od lidí

Jak se lze dostat nejkratší cestou z českého vnitrozemí do Bílé Vody? Jedině přes Polsko. Ve vesničce Kamienica pak z hlavního tahu zahnout vlevo, projet obcí a přes můstek nad potůčkem, na němž z každé strany chybí asfalt, jako by o trochu dřív došel českým i polským cestářům, jste v Bílé Vodě. Lokalita jako malovaná, dnes mnohem živější zásluhou polských a českých pěších i cykloturistů.

Dřív tu spojení s okolními obcemi bylo mnohem problematičtější. Na nejbližší hraniční přechody minimálně padesát kilometrů, z českého vnitrozemí hraniční výběžek také řádně z ruky, přesněji z cesty. Místo ideálně odříznuté od světa. Možná proto sem komunisté soustředili řeholní sestry, bývalo jich tu kolem čtyř stovek, a za nimi i výrobnu hostií.

Ještě těsně po II. světové válce

se pekly hostie v Československu na mnoha místech, některé větší farnosti si je dělaly pro svoji potřebu samy ještě nedávno. V padesátých letech komunistický režim všechny „podnikatelské“ aktivity týkající se církve soustředil pod Českou katolickou charitu a hostie začaly péct sestry dominikánky v Charitním domově v Broumově na severovýchodě Čech.

Odsud se pak výroba přestěhovala do Bílé Vody, kde byla k tomu účelu postavena podlouhlá přízemní budova, a hostie od roku 1984 dělaly sestry kongregace Dcer křesťanské lásky svatého Vincence, říkalo se jim modré Vincentky. Po deseti letech je vystřídaly sestry premonstrátky, které v areálu zůstaly do léta 2001, odkdy už v Unitě dělají pouze civilní zaměstnanci. Ale řeholní sestry tu dodnes připomínají jak kříže na stěnách ve všech místnostech, tak třeba i obrazy s církevní tematikou, které jedna z nich namalovala.

Těsto téměř jak na palačinky

Procházku hostiárnou, jak tady zní běžně užívaný název, pro naše uši ovšem trochu nezvyklý, začínáme ve skladu nezbytných přísad. Mezi všemi vůněmi, jsou tu totiž například i pytle namletých oříšků, vanilky či skořice na výrobu lázeňských oplatků, převládá mouka. Její výrazné aroma a symbol čistoty jako by předznamenává staré časy a s nimi spojenou ruční práci. Při výrobě hostií se s ní potkáváme téměř ve všech místnostech.

Provází nás jimi šéf výrobny Milan Uhlíř, s nímž se ovšem nejprve na chodbě zastavujeme u expozice, která všem návštěvníkům připomíná historii Bílé Vody. Černobílé snímky dokumentují starší a ty barevné současný provoz, nechybí ani oděv kněze a liturgické předměty potřebné ke mši.

Nás ovšem zajímá, co všechno je třeba udělat, než farář či dokonce papež vezme do rukou hostii, aby ji jako Tělo Kristovo podal věřícím.

Když zmiňujeme ruční práci, tak musíme přiznat, že těsto na hostie míchá stroj. Je třeba znát přesně poměr, protože když není mouka s vodou ve správném složení, tak se může lepit na plotýnky nebo hotové oplatky mohou praskat. Laikovi připomíná tekoucí hmota trochu světlejší těsto na palačinky.

„Do turbínového mixéru se vejde asi 80 litrů hmoty. Z těsta se upečou oplatky obdélníkového tvaru 23 x 29 centimetrů o tloušťce 1,5 milimetru,“ napovídá další postup Uhlíř.

Z jeho slov se zdá být vše opravdu velmi jednoduché, ale je třeba vidět, jak z trysek na obdélníkovou plotýnku vyteče těsto, další plotýnka je vytlačí do potřebné velikosti, přičemž tato forma ve skutečnosti působí jako oboustranná pánev. Dvanáct plotýnek vyhřátých na 180 stupňů Celsia upeče za minutu dvanáct obdélníků, které obsluha ručně skládá do košíků tak, že připomínají včelařem vyrovnané, samozřejmě mnohem tenčí medové plásty. Pro jistotu na stroji nechybí ani knoflík s názvem Nouzové zastavení. Ale zatím prý nikdo naštěstí nepřišel ani o kousek prstu, jen jednou se řeholní sestře dostal do stroje oděv, ale záchytný gombík vše zachránil.

Zaučovaly ji řádové sestry

„Za den napečeme přibližně dva tisíce plátů, z nich se vyřeže zhruba sto tisíc hostií. Z každého plátu asi padesát hostií,“ má se čím pochlubit Uhlíř. Ale než se začnou z plátů vykrajovat kolečka, putují celé oplatkové obdélníky do vlhčírny. V Bílé Vodě jsou dvě místnosti s tímto názvem, obě připomínají nevětranou prádelnu.

V jedné pára vlhčí čerstvě upečené lázeňské oplatky, ve druhé pláty pro hostie. Ty tu zůstávají jen do druhého dne a pak už se jich ujímá Jana Tesařová. Padesátku na sebe naskládaných obdélníkových plátů upevní do dřevěné formy a na jedno sešlápnutí pedálu vykrojí padesát hostií. Záleží na ní, jak obdélník posunuje, aby vykrájela potřebný počet hostií.

Sledujeme, jak začíná zleva doprava tak, že si vytvoří v horním okraji obdélníku základní šikmou řadu sedmi koleček. „Když jsou sušší pláty, tak mi někdy sjede nůž mimo. Musím to řádně přidržovat. Také podle toho, jak jsou pláty navlhčené, používám sílu. Když jsou pěkně vlhké, tak stačí zlehka sešlápnout, když jsou sušší, tak to dá zabrat. Jednu sadu vykrajuji tak tři až čtyři minuty,“ vysvětluje Tesařová, která v hostiárně dělá osm let. Zaučovaly ji ještě řádové sestry.

Její kolegyně pak vykrájená kolečka zkontrolují, případné zmetky vyhodí a ty pěkné po tisícovce balí do sáčku. „Z padesátky plat, která vykrajuji najednou, nadělám dva a půl sáčku, dva a půl tisíce hostií,“ vypočítává Tesařová.

Hostie mohou být různě upečené, tlusté i veliké Název hostie pochází z latinského slova hostia, které znamená oběť. Připomíná oběť Ježíše Krista, většina liturgií označuje hostii po proměnění jako Tělo Kristovo. Původně se užíval obyčejný chléb, který si věřící na mši přinesli. Později byla příprava chleba svěřena jáhnům. Asi od 4. století se připravoval zvláštní chléb – oblatio, oplatka. Zřejmě z obavy, aby se neztratila jediná částečka proměněného chleba, se vyvinula forma současné hostie, kterou lze jednoduše lámat a rozdělovat. Ve východní církvi se užívá chleba kvašeného, v západní církvi se pravděpodobně již od 8. století přijímá chleba nekvašený, který se připravuje podobně jako židovské macesy, a ustálil se kulatý tvar. Přesto i tady mezi jednotlivými sobě blízkými národy existují rozdíly třeba v délce pečení, míry umletí pšenice a podobně. Například Němci na rozdíl od nás mají raději tmavší, tedy žlutější a silnější hostie. V západní Evropě se používají i chlebové hostie z celozrnné pšeničné mouky. Také velikost hostií se v jednotlivých zemích různí. Některé zdobí církevní ornamenty Mezi hostiemi připravenými pro expedici v Bílé Vodě nacházíme hostie různých rozměrů, některé dokonce s reliéfem křesťanských symbolů. „Děláme dvě základní velikosti. Hostie o průměru tří centimetrů jsou určeny věřícím, větší, asi sedmicentimetrové, kněžím, kteří je lámou. Malé hostie jsou po tisícovce volně nasypané v sáčku, velké kněžské se zabalí do trubičky. Na zvláštní přání děláme ještě větší o průměru patnáct centimetrů, které už vykrajujeme skalpelem,“ vysvětluje Uhlíř a vede nás k místní raritě. Stará plotýnka na elektřinu působí jako kdovíjak vzácná starožitnost. Přitom pochází z roku 1968 z německé firmy Kissing-Menden, která se specializovala na stroje pro výrobu hostií. Tak jako mnohé jiné tu zůstala po řádových sestrách. „Tady pečeme ornamentové hostie, ty jsou dražší, kus stojí více než korunu, protože je na nich mnohem víc ruční práce. Tisícovka běžných hostií přijde na 160 korun bez daně,“ vypočítává Uhlíř. Zbylé pláty s vykrojenými kolečky ovšem v Unitě nepovažují za odpad, prý je to jejich jedinečný výrobek, byť bez patentu pro dobré zákazníky. „Vykrájené pláty prodáváme jako Uni-čipsy a dodáváme různým charitám a farnostem na jejich sešlosti. Dají se konzumovat s medem, vínem, mohou se mazat čokoládou, existují i recepty, podle kterých se z nich dělá cukroví. Je o ně větší zájem, než jsme schopni pokrýt,“ usmívá se nad výjimečným sortimentem Uhlíř. Hostie rozesílají z Bílé Vody tisícovce stálých zákazníků, například prodejnám, ale především šesti stovkám farností v tuzemsku. Evidentně zásluhou společnosti Unita funguje v obci s 330 obyvateli pošta. „Existuje možná jen díky nám, protože ji denně vytěžujeme,“ míní Uhlíř s tím, že vedle místní psychiatrické léčebny jsou zde také jediným zaměstnavatelem. Sortiment obohatily o lázeňské oplatky V letní sezoně ke kmenovým patnácti pracovníkům přijímají v Unitě i desítku brigádníků, kteří pomáhají především při výrobě lázeňských oplatků. Ročně totiž vyrobí v Bílé Vodě přibližně 20 milionů hostií. Řádové sestry jich dělaly o deset milionů kusů víc. Na jaře 2004 proto rozšířili výrobu o lázeňské oplatky, aby využili prostory a dali práci většímu počtu lidí. „Dnes vyrábíme denně 500 až 1000 krabiček lázeňských oplatků, ročně 200 tisíc, a zásobujeme jimi lázně a prodejny v okolí a další zákazníky po celé republice i v sousedním Polsku a na Slovensku. Zaměřujeme se na malé zákazníky, dodáváme přímo do obchodů, na poutní místa, městům, obcím, ale i firmám, které naše lázeňské oplatky využívají jako reklamní předměty,“ uvádí šéf provozovny. Nepřímo nás tak vybízí, abychom ještě nakoukli do místností, kde vzniká sladká pochoutka i pro nevěřící. Mezi dvě oplatky tu ženy ručně sypou kakaovou, oříškovou, vanilkovou, skořicovou, sezamovou a kokosovou náplň. Pod tlakem a teplotou 180° Celsia se oplatky spečou a můžeme dosvědčit – chutnají výborně. Zvláště ještě teplé. Když chyběla v místnosti klimatizace, bylo tu pěkných 40 stupňů. Brigádnice Michaela Žáčková má popálený prst, jak zavadila o spékací plotýnky. Její kolegyně Hana Zivčáková, která patří ke kmenovým zaměstnancům, prý dřív také ráda ochutnala jako my, ale teď kvůli zdravotním problémům už jen dia oplatky. Za směnu ženy vyrobí 3,5 tisíce oplatků. Zisk se pohybuje kolem pěti procent obratu**

Ať dělají v Bílé Vodě sebesladší lázeňské oplatky, místo je známé především kvůli výrobě hostií. Jednatel společnosti Unita tvrdí, že jde především o službu. „Nebylo by dobré, kdyby v tom někdo tvrdě podnikal a zisk používal kdoví na co. V našem případě jde zisk na charitativní činnost. Výroba hostií je pro církev, charita je jednou složkou církve, je to vzájemná pomoc,“ míní Uhlíř.

Unita je ovšem společnost s ručením omezeným, a může tedy vytvářet zisk. V Bílé Vodě z něj inovují a rozšiřují výrobu a přispívají diecézní charitě. „Náš roční obrat se pohybuje kolem sedmi milionů korun. Zisk máme malý, do roku 2000 byla společnost ve ztrátě, teď se zisk pohybuje kolem pěti procent obratu,“ uvádí Uhlíř. A kdy získají kulaté, téměř bělavé tenké oplatečky z Unity svoji výjimečnou moc? Odborníci hovoří o takzvané transsubstanciaci (přepodstatnění), tedy proměně chleba a vína v Tělo a Krev Krista během bohoslužby.

Laicky se dá říct, že k proměňování pro svaté přijímání dochází ve výlučné části mše. Víno a hostie na oltáři se podle katolické víry mění na Krev a Tělo Krista v okamžiku, kdy kněz pozvedá hostii a posléze i kalich s vínem nad oltář a pronáší proměňovací slova, která jsou zaznamenána na několika místech Nového zákona. V nich se říká: Toto je moje tělo, toto je moje krev. Tato slova a tento okamžik jsou klíčové. Podle katolické víry je Kristus přítomen v každé částečce oněch proměněných předmětů. Přijímat mohou lidé ve stavu, kdy nemají na svědomí těžký hřích, proto přijímání předchází zpověď. Běžnou praxí je, že ke zpovědi chodí věřící jednou za měsíc, přijímat může každý den.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče