Úžasné možnosti kukuřičného zrna

03. července 2006, 00:00 - ERICH HANDL
03. července 2006, 00:00

JAN KOLÁŘ V Mrzkovicích na Vysočině klape od rána do odpoledne malý kukuřičný mlýn. Jeden ze tří v republice. Tento je ale unikátní. Nikde žádné počítače, mezi letitými stroji se točí řemenové převody, hodně tu záleží na manuální práci. Je to podnik a zároveň koníček Jana Koláře.

Bývalý sklář Jan Kolář udělal z chátrající restituce mlýn, místo pšenice vsadil na kukuřici.| JAN KOLÁŘ

V Mrzkovicích na Vysočině klape od rána do odpoledne malý kukuřičný mlýn. Jeden ze tří v republice. Tento je ale unikátní. Nikde žádné počítače, mezi letitými stroji se točí řemenové převody, hodně tu záleží na manuální práci. Je to podnik a zároveň koníček Jana Koláře. Rodina Kolářů provozovala mlynářství v Posázaví už v uplynulé stovce let. Na začátku příběhu byl praděd současného majitele, který přišel do kraje kolem Světlé nad Sázavou na konci 19. století jako sekerník z Chrudimska. Dnešními slovy by se jeho povolání nazvalo mlýnský technik. „Tehdy bylo zvykem, že prvorozený syn mlynáře dostal mlýn a druhý se stal jakýmsi montérem, který se snažil někde uchytit. Tito lidé museli umět navrhnout a postavit vodní dílo. Museli umět pracovat s kamenem, samozřejmě i se dřevem, museli znát kovařinu a zedničinu,“ říká Jan Kolář. Jeho předek uspěl na Světelsku, kde si postavil vlastní mlýn. Další dvě generace Kolářů z něj udělaly větší průmyslový objekt - k mlýnu přibyla pila, melasárna, hospodářství a dokonce úzkorozchodná dráha k vlečce lokální trati. PŘÍLIŠ MNOHO DŘEVA

Jenže před druhou světovou válkou přišly problémy. „Můj děda počítal se stavebním boomem, zakoupil mnoho hektarů lesa na těžbu dřeva, investice se ale nevrátila. Mlýn šel do dražby a jemu zbylo jen skladiště a úzkorozchodná vlečka. Ale opět se postavil na nohy, ze skladu postavil vločkárnu. Takže Kolářové byli už tehdy zvyklí začínat znovu od začátku,“ říká podnikatel. Podle jeho slov se objekt nadále ve třicátých letech rozšiřoval, rodina splatila úvěr a firma zase prosperovala. Přežila i válku, neboť Kolářův otec, který na začátku druhé světové války studoval na vysoké škole v Praze, jentaktak unikl nacistům. „Když udělali po Opletalovi zátah na kolejích, byl zrovna na návštěvě u své sestry, a protože se mu už v noci nechtělo zpátky, přespal u ní. Ráno zjistil, že spolužáci jsou pryč, už některé nikdy neviděl.“ Rodinná firma ještě přečkala rok 1948 - protože měla méně než padesát zaměstnanců, unikla nakrátko znárodnění. O rok později ale komunistická sekyra dopadla i na ni, vločkárna přešla do rukou státu, Kolář starší v ní chvíli zůstal jako zaměstnanec a poté skončil v dolech. Později po různých peripetiích pracoval ve sklárně jako údržbář a technolog. Sklářem se na průmyslovce vyučil i jeho syn, současná hlava rodiny. USTŘIŽENÝ PROUD

Restituce zastihly nynějšího mlynáře Jana Koláře jako pracovníka sklárny ve Světlé nad Sázavou. „Objekt v Mrzkovicích nám vrátili podle prvního restitučního zákona, předali nám ho v třiadevadesátém v zuboženém stavu bez možnosti finančního dorovnaní. Správce sepsal protokol, předal nám klíče a firma byla zase Kolářovic. Do objektů teklo, měly ustřižený proud, vodovody byly roztrhány mrazem. Do objektu se léta nic neinvestovalo, jen se bouralo. Mašiny byly dobré tak do šrotu,“ říká současný majitel, který tehdy restituci sledoval z povzdálí své sklářské práce. Ale jeho otci přibýval věk a celá rodina musela zvážit jak naložit s vráceným majetkem. Ve hře bylo celkem dvanáct možností jak objekt využít. Mezi nápady se objevila knihárna, velkoobchod nebo studie na lisovnu řepkového oleje. Nakonec vyhrála varianta pšeničného mlýna. „Ani ne tak kvůli tradici, ale hlavně díky stavební dispozici. A mlynářství tehdy v devadesátých letech prosperovalo, mouka se vozila do Litvy, Lotyšska, Estonska a Polska. „Investovali jsme do technologií, a protože to byla pro mlynářství zlatá doba, stačilo několik měsíců, abychom se takzvaně opeřili. Ale počáteční úspěchy odezněly a z osmi zaměstnanců jsme museli šest propustit. Pro dva zbylé jsme sháněli náhradní práce. Hodně tehdy pomohl prodej dalších nemovitostí, které nám byly vráceny z restitucí,“ uvádí mrzkovický podnikatel. SÁZKA NA KUKUŘICI

Nakonec zvítězil záměr udělat z pšeničného mlýna kukuřičný. „Zrno této plodiny nabízí úžasné možnosti, které jsme tehdy spíše jen tušili. Sháněli jsme informace, kde se dalo, ukázalo se, že technologii na zpracování kukuřice nikdo příliš v České republice nerozumí. Nějaké projekty tu už byly, třeba jeden předělaný pšeničný mlýn, ale pořádně tomu nerozuměl nikdo,“ vzpomíná mlynář. Nakonec se rodina Jana Koláře pustila do podnikání s milionovým úvěrem a vírou, že je možné výhodně prodávat kukuřičnou krupici. Původní odhady, že přestavba pšeničné technologie bude stát šedesát tisíc korun a trvat jen tři týdny, se ukázala jako naivní. Nakonec se stavělo jeden rok a náklady se vyšplhaly na 600 tisíc korun. V roce 1999 ale už mlýn zpracoval první tuny kukuřice, číslo se předloni vyšplhalo na rekordních 2400 tun. „Loni jsme poprvé v historii poklesli, bylo to jen 2332 tun, což souvisí s vývojem prodejních a nákupních cen,“ říká majitel. Jan Kolář v průběhu let splatil původní úvěr a do firmy investoval dalších 7,8 milionu korun, které zajistily restituce dalších nemovitostí. Netají se s tím, že se tento vklad splácí velmi pomalu. Jestli se splatí vůbec. „Hodně nám pomáhá fakt, že nám vrátili i další majetky, jinak bychom si určitě nemohli dovolit držet tři děti na škole,“ uvádí mlynář. Další rozvoj mlýna vidí ve specializaci výroby na speciální sortiment: „Dokážeme dostat ze zrna podstatně více než konkurence. Jako jeden ze tří mlýnů v republice vyrábíme bezlepkovou mouku a z ní lze dělat sušenky a piškoty. Té mouky umíme sedm druhů, což nikdo jiný nedokáže. Je to dobrý nápad, ale i s ním se prosazujeme na trhu jen těžce. Nejsme ve ztrátě, ale zisky nejsou takové, abychom bouchli do stolu a naráz vyměnili technologii,“ říká Kolář. Mrzkovický mlýn se dokonce snaží prosadit v zahraničí - má klienty v Anglii, Švédsku, Německu a na Slovensku. BOJ S DOTACEMI

Kolářova firma se snaží exportovat do okolních zemí. Dodává do Anglie, Švédska, Německa a má i dva zákazníky na Slovensku. „Nějaké kontakty jsme měli i v Polsku, ale tam je to o velkém boji se štědře dotovanou konkurencí. Stejné to je v dalších unijních zemích. My jsme také o žádosti o dotaci přemýšleli, ale když jsem si spočítal, co je to různých formulářů, rozmyslel jsem si to,“ říká Jan Kolář. ZE SKLÁŘE MLYNÁŘEM

**Jan Kolář je ročník 1950. Nedostudoval chemii, ale nakonec se mu stalo osudem sklářství. Dokončil sklářskou průmyslovku a pracoval v huti ve Světlé nad Sázavou. „Začínal jsem jako pomocník taviče, u tavení skla jsem vydržel 24 let, v roce 1989 jsem vedl malý kolektiv. Mlýn v Mrzkovicích jsem nerestituoval já, ale můj otec. Nejdříve jsem se mu snažil s podnikáním občas pomáhat, sem tam něco zařídit, pozvolna mě to ale vtáhlo. Pytlíkovat to při práci nešlo, a tak jsem do toho šel naplno,“ říká o svých mlynářských začátcích.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče