Uvažujeme na dvě stě let dopředu

15. prosince 2010, 14:31 - Pavel Hanslíček
15. prosince 2010, 14:31

Manufaktura ve Valašském Meziříčí „přepisuje“ díla českých moderních výtvarníků

Odpočinek na útěku do Egypta z počátku osmnáctého století patří k nejcennějším exponátům sbírek Olomouckého arcibiskupství. Až do konce března příštího roku si tento gobelín mohou vůbec poprvé prohlédnout návštěvníci expozice Olomoucké baroko probíhající současně v Muzeu moderního umění, Arcidiecézním muzeu Olomouc a Vlastivědném muzeu. Vystavit francouzskou tapiserii o rozměrech 3,5 × 4,5 metru bylo možné hlavně díky restaurátorkám Moravské gobelínové manufaktury (MGM) z Valašského Meziříčí. Téměř dva roky pracovaly na její obnově.

Ženy na pokraji nervového zhroucení

Největší aktivum moravské firmy představují právě gobelínářky, protože zaučení každé z nich zabere dlouhou dobu. „Prvních pět let je strašně těžkých,“ říká akademický malíř Jan Strýček, který firmu počátkem devadesátých let privatizoval. „Většina žen má deprese, protože se jim práce nedaří a myslí si, že techniku nikdy nezvládnou. Vydrží jen málokterá. Ale kdo přečká první roky, většinou u nás zůstane až do důchodu,“ tvrdí. Gobelínářka nikdy nedělá tentýž výrobek dvakrát. Největší nároky jsou kladeny na restaurování starých gobelínů. „K takovému úkolu nelze pustit nikoho, kdo dokonale nezvládl tkaní nových tapiserií. Dotyčná musí být schopna se dokonale vcítit do rukopisu restaurovaného gobelínu,“ doplňuje majitel firmy o třinácti zaměstnancích. Záchrana historické tapiserie, na níž se podílí pět až osm lidí, trvá zpravidla jeden rok, někdy až tři. Přestože skupina restaurátorek zvládne za směnu udělat až 25 tisíc stehů, nestačí to ani na opravu jednoho decimetru čtverečního. Taková práce je navíc velmi kreativní činností. „Musíte rozhodnout, jak konkrétní gobelín restaurovat. Některé stačí jen zafixovat, u jiných je třeba doplnit rozpadající se části, které by jinak byly za několik desetiletí zcela nečitelné,“ uvádí Strýček. Při záchraně historických děl gobelínářky narážejí na předchozí zásahy. Některé z nich se staly součástí gobelínu, jiné ale výtvarně ruší, takže musí být nahrazeny. Často se k opravě gobelínů totiž požívaly kusy jiných textilií, celé části se dotkávaly. Je třeba se rovněž zamyslet, jak tapiserie nové prvky přijme. „Prostě uvažujete na dvě stě let dopředu,“ podotýká Strýček.

Franz Josef zachráncem

Jak se gobelínová dílna ocitla právě ve Valašském Meziříčí? Příběh začal pobytem českého malíře Rudolfa Schlattauera na norském venkově, kde se léčil z tuberkulózy. Utužil si zdraví, ale zároveň ho zaujaly nástěnné gobelíny, jimiž Norové zdobili své příbytky. Jednou z důležitých funkcí gobelínu je totiž ochrana před zimou. Schlattauer se seznámil s technikou výroby, která mu připomínala způsob tkaní tradičních valašských rukavic, a po návratu založil na přelomu devatenáctého a dvacátého století vlastní manufakturu. Fungování podniku ovšem provázely od počátku těžkosti. Výroba nebyla příliš zisková a Schlattauer se potýkal s dluhy, přestože dostal od Rakouska-Uherska pro začátek podporu tisíc zlatých. Před krachem zachránil firmu až zásah Moravského zemského sněmu, jehož rozhodnutím v roce 1908 dílnu převzal stát a přeměnil ji na Jubilejní zemskou školu gobelínovou a kobercovou. Slovo „jubilejní“ nebylo v názvu náhodou – k převzetí manufaktury došlo k šedesátému výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn. Schlattauer zůstal výtvarným ředitelem a dílna pokračovala v produkci gobelínů, jejichž předlohy kromě Schlattauera vytvářel známý malíř Hanuš Schwaiger. Díky státnímu vlastnictví se gobelínce podařilo přežít obě světové války i budování socialismu. V každé etapě existence přitom v manufaktuře vznikala cenná díla. V meziválečném období spolupracovala se známými výtvarníky Antonínem Procházkou či Václavem Špálou, architekty Janem Kotěrou, Dušanem Jurkovičem a Ladislavem Sutnarem. Těšila se také přízni prezidenta Masaryka a jeho dcery Alice, kteří podnik pravidelně navštěvovali. V Česku existuje už jen jedna podobná firma, Ateliéry tapisérii v Jindřichově Hradci založené v roce 1910. Produkce obou firem se nicméně trochu liší: hlavní rozdíl spočívá v tom, že Moravané se dnes orientují i na moderní umělce, podle jejichž předloh vznikají unikátní gobelíny.

Jednou a dost

Nejtěžší období existence zažila moravská manufaktura paradoxně až po pádu komunistického režimu. V roce 1992 to dokonce vypadalo na zánik. Dílna byla součástí Ústředí uměleckých řemesel, které se rozpadalo, až se práce ve valašskomeziříčských dílnách zastavily úplně. Po privatizaci v roce 1993 se ale věci začaly obracet k dobrému. Jednou z prvních zakázek resuscitované manufaktury se stala objednávka ručně vázaných koberců pro Parlament České republiky. Následovalo restaurování gobelínů pro ministerstva a státní zámky. Jan Strýček ovšem nechtěl zůstat jen u restaurování. Proto v roce 1994 vytvořil koncept Actual Textile Art, v jehož rámci gobelínka oslovila desítky současných českých umělců. Podobu novodobých tapiserií navrhli Vladimír Kokolia, Karel Malich, Jiří David, Petr Nikl či Jaroslav Róna. Cena takového gobelínu se pohybuje ve statisících korun, ovšem jeho majitel si může být jistý, že má originál. „Každé výtvarné dílo interpretujeme pouze jednou. Gobelín nejdříve vyrobíme a pak teprve hledáme majitele. Je to velké riziko, ale jen tak se můžeme zcela svobodně výtvarně posunovat dále,“ říká Strýček. Vysoká cena gobelínů je dána náročností vzniku. „K výrobě je potřeba stejné množství odpracovaných hodin jako před staletími a cena práce je dnes vysoká. Na druhé straně gobelíny byly vždy drahé a byly znamením luxusu, potvrzením postavení jejich majitele,“ dodává akademický malíř. Spolupráce s Moravskou gobelínovou manufakturou malíři potvrdila, že i když gobelíny vypadají jako obrazy, jejich výtvarný princip je zcela odlišný. „Zatímco na obraze se barvy mísí, vrství a lazurují, v případě gobelínu jsou dané a motiv se skládá z tenkých proužků vlněných či hedvábných útků. Navíc gobelín vzniká odspoda nahoru, čímž trochu připomíná stavbu z různobarevných cihel. I proto je přepis obrazu do gobelínu specifický a ne každé dílo je k tomu vhodné,“ poznamenává Strýček.

V protisměru

Gobelíny moravské manufaktury lze nyní obdivovat na zámcích ve Velkých Losinách a v Telči, na českém ministerstvu zahraničních věcí, egyptském velvyslanectví v Praze či v bratislavském Primaciálním paláci. Zdobí české ambasády v Bruselu, Ottavě, Římě nebo Bukurešti. V soukromých sbírkách lze najít kromě přepisů prací Karla Malicha či Ivana Exnera obrovskou tapiserii Pocta mistru Vyšebrodskému o rozměrech 2 × 8 metrů. Mezi největší zahraniční zakázky patří monumentální gobelíny pro německý zámek Schmalkalden nebo tkaná opona pro divadlo v turkmenském Ašchabádu o ploše tři sta metrů čtverečních. Ta se do prostor manufaktury ani nevešla, scelena musela být v místní tělocvičně. V oblasti restaurování jsou hlavním zákazníkem moravské manufaktury státní instituce, roste i zájem soukromých sběratelů, kteří se na zakázkách podílejí více než třetinou. V případě nově tkaných tapiserií soukromníci převažují. „Zájemcům o nový gobelín uděláme návrh v různých cenových relacích dle hrubosti dostavy. Ovšem vždy trváme na kvalitě nutné k silnému a autentickému vyznění výtvarné předlohy,“ prohlašuje Jan Strýček. Důležitým atributem existence manufaktury je udržení tradičního způsobu výroby gobelínů. „Věřím, že to je naše poslání – zachování virtuozity tradičního tkalcovského řemesla. Obecný vývoji dnes tlačí na zrychlování, zjednodušování a zlevňování. My jdeme ale úplně opačným směrem,“ dodává Strýček.

Na cestě z Egypta Výraz tapiserie označuje nástěnné tkané koberce, přičemž související výraz gobelín (případně goblén) pojmenovává tapiserie tkané speciální technikou - jde o plátnovou vazbu, kdy navolněný útek úplně kryje osnovu. První důkazy o této technice byly nalezeny již v egyptských hrobkách u oděvů z období před naším letopočtem. Hlavní rozkvět výroby nastal v Evropě od čtrnáctého století. Tehdy se začala stavět rozlehlá šlechtická sídla, kde nástěnné koberce sloužily nejen jako dekorace, ale plnily i tepelně izolační funkci. Význačná střediska výroby vznikla ve Francii a později ve Flandrech. Název gobelín se odvinul od francouzské barvířské rodiny Gobelinů, jejichž dílna se v 17. století stala výhradním dodavatelem královského dvora Ludvíka XIV. Lukrativnost výroby gobelínů v době jejich největší slávy dokládá i to, že předlohy pro ně navrhovali malíři jako Rafael Santi či Peter Paul Rubens. Úpadek výroby gobelínů nastal na konci osmnáctého století, kdy význam a moc šlechty klesaly. Navíc gobelínové manufaktury nemohly soupeřit s prosazující se průmyslovou výrobou. Opětovné oživení produkce přinesla až hnutí usilující o návrat k lidovým kořenům a k řemeslům.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče