Ústava by měla platit navěky

04. listopadu 2008, 16:09 - Martin Kavěna
04. listopadu 2008, 16:09

V ústavním soudnictví lze hovořit pouze o různých přístupech soudců

V poslední době se v souvislosti s reformními zákony současné vlády v médiích i v odborných kruzích často diskutuje na téma jejich souladu s Listinou základních práv a svobod. Nejvíce byla tato otázka medializována kvůli zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Nejen v Parlamentu a v televizních diskusních pořadech, ale také v samotném Ústavním soudu České republiky se řešila zásadní otázka: Je možné vybírat regulační poplatky, stanoví-li listina, že „občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči“? Kolize jednoznačně znějících ustanovení listiny se zákony byla rovněž diskutována například v souvislosti s novelou trestního řádu. A týkala se možnosti předávání českého občana k trestnímu stíhání v jiném členském státě EU, jestliže listina stanoví, že „občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti“.

Kompromis

V obou zmíněných případech Ústavní soud ČR rozhodl, že zákon neporušil ustanovení listiny – navzdory absolutně znějícímu zákazu, jenž je v ní uveden. V médiích se pak často objevovala vyjádření odpůrců těchto rozhodnutí. Dle nich Ústavní soud ČR rozhodoval nepochopitelně, či dokonce protiprávně. Je však nutné si uvědomit, že Listina základních práv a svobod výslovně uvádí, že některá z nich mohou být zákonem omezena. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být „šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena“.
V případě ústavního soudnictví je tradiční rolí Ústavního soudu ČR hledání kompromisu mezi základním právem občana na jedné straně a oprávněným zájmem společnosti na druhé. Jde o klasický konflikt mezi právem jednotlivce a většiny. Ústavní soud ČR opakovaně vymezil několik podmínek, které musejí být splněny, aby shledal, že omezení základního práva není v rozporu s ústavou. Při jakémkoli střetu mezi základním právem jednotlivce a oprávněným zájmem státu (veřejným zájmem) je dle Ústavního soudu ČR nutné zvážit, zda veřejný zájem „legitimizuje určité omezení privátní sféry jednotlivce“. Již toto konstatování vychází z předpokladu, že práva jednotlivce mohou být omezena. Pokud nad takovým právem převažuje jiný, důležitější zájem, tedy veřejný. V každém případě musí jít o opatření, které je v demokratické společnosti nezbytné a musí být přísně ve vztahu proporcionality k cíli, jenž je sledován – v opačném případě je omezení protiústavní.

Odlišné závěry

Nelze tedy vycházet z předpokladu, že všechna ústavou zaručená základní práva jsou absolutní. Je zřejmé, že aplikace uvedeného rozhodovacího rámce může v jakémkoli konkrétním případě vést i soudce Ústavního soudu ČR ke zcela odlišným závěrům. To se ostatně také stává. Nejde o nedostatek právního rámce pro rozhodování, ale o to, že Ústavní soud ČR mnohem více než jiné soudní instituce spoléhá na profesionální a spravedlivý úsudek svých soudců. Z povahy ústavního práva vyplývá, že ústava a jí stanovená práva mají být co nejpevněji zakotvena v právním řádu. Konkrétní situace, které vyžadují aplikaci a výklad zaručených práv, se však časem mění a vyvíjejí. A to i pro původního ústavodárce nepředvídanými směry, což je případ zavedení „regulačních poplatků“ ve zdravotnictví nebo přijetí evropského zatýkacího rozkazu.

Příklad Kanady a USA

Role Ústavního soudu ČR při posuzování zákonných omezení základních práv a svobod a jejich výkladu za takové situace nemůže být omezena na aplikaci staticky definovaných práv s neměnným významem. Naopak, rolí Ústavního soudu ČR by mělo být zajištění obsahového vývoje právního rámce základních práv a svobod a jejich aplikace s ohledem na vývoj ve společnosti. V tomto směru je vhodné poukázat zejména na judikaturu soudů ve státech, v nichž jsou aplikovány mnohem starší ústavy, než je ta patnáctiletá České republiky. Například v roce 1930 britská Sněmovna lordů ve svém známém rozsudku ve věci Edwards versus Canada judikovala takzvanou doktrínu živého stromu. Konstatovala, že kanadská ústava z roku 1867 byla „zasazena v Kanadě jako živý strom, který je schopen růstu a vývoje v rámci svých přirozených mezí“. Proto stanovila, že „rolí Sněmovny lordů by nemělo být a zcela zřejmě ani není jejím úmyslem omezit ustanovení ústavy úzkým a formálním výkladem. Ale naopak zajistit široký a liberální výklad“.
V roce 1819 Nejvyšší soud Spojených států amerických přijal obdobný výklad Ústavy USA ve známém rozsudku McCulloch versus Maryland. Předseda Nejvyššího soudu John Marshall stanovil, že ústava „byla zamýšlená s platností na věky, a tudíž bylo zamýšleno, že bude přizpůsobována všemožným krizím ve společnosti. Pokud by měla přesně stanovovat, jak bude vláda vykonávat své pravomoci ve všech budoucích časech, zcela by se změnila povaha dokumentu a z ústavy by se stal kodex“. To však neznamená, že by soudní moc byla zcela svobodná ve výkladu jednotlivých ustanovení ústavy. K vlastní normotvorné činnosti totiž nemá politickou legitimitu. Tu má pouze zvolený zákonodárný sbor.

Dopad diskuse

Ústavní soud zveřejňuje i nesouhlasná stanoviska ústavních soudců. Z toho jasně vyplývá, že v ústavním soudnictví lze jen stěží hovořit o správném, či nesprávném výkladu nebo o aplikaci základního práva Ústavním soudem ČR. Lze mluvit pouze o různých přístupech soudců k řešení aktuálních společenských otázek při zachování základních ústavních hodnot. Otevřeně přiznaná argumentační různorodost ústavních soudců proto slouží jako přirozená brzda a protiváha v rozhodovací činnosti Ústavního soudu ČR. Přičemž nesouhlasné menšinové stanovisko předkládá veřejnosti jako alternativní řešení k diskusi. A Ústavní soud na tuto diskusi bude muset v budoucnu brát zřetel při rozhodování o dalších sporech.

Situace

V poslední době se v souvislosti s reformními zákony často diskutuje na téma jejich souladu s Listinou základních práv a svobod.
Nejvíce byla tato otázka medializována kvůli zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví.
Kolize ustanovení listiny se zákony byla rovněž diskutována v souvislosti s novelou trestního řádu.
A týkala se možnosti předávání českého občana k trestnímu stíhání v jiném členském státě EU.
V obou případech Ústavní soud ČR rozhodl, že zákon neporušil ustanovení listiny.

Souvislosti

Ústavní soud ČR zveřejňuje i nesouhlasná stanoviska ústavních soudců.
Z toho vyplývá, že v ústavním soudnictví lze jen stěží hovořit o správném, či nesprávném výkladu nebo o aplikaci základního práva Ústavním soudem ČR.
Otevřeně přiznaná argumentační různorodost ústavních soudců proto slouží jako přirozená brzda a protiváha v rozhodovací činnosti Ústavního soudu ČR.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče