Úspěch za každou cenu

12. června 2008, 12:24 - Michal Kučera
12. června 2008, 12:24

Osobní ambice jsou hnacím motorem doby

Nikdy v minulosti nezávisela kariéra a finanční úspěch člověka tolik na něm samém a na jeho píli, jako je tomu nyní. Když se před sto či dvěma sty lety narodil chlapec v rodině kováře, bylo takřka jisté, že bude pokračovat v řemesle, které mu odkázal otec. Na tom, že člověk bez protestů přijme místo, které mu společnost přidělí, tehdy nebylo nic divného. Bralo se to jako boží vůle a jinou než sociálně rozdělenou společnost lidé ostatně ani neznali. Nikdo nemohl očekávat, že se mu vlastní pílí podaří stát se ze selského synka knížetem. Když se už takový stavovský a majetkový vzestup přesto povedl, byla to vždy otázka mnoha generací schopných lidí, kteří však nehromadili majetek pouze pro sebe, nýbrž především pro potomky s úmyslem založit nový, významný rod.
Dnes je situace opačná. Především na nás samých záleží, kam to v životě dotáhneme, jak si budeme žít, jak budeme materiálně a osobně úspěšní. Jakkoli i dnes existují lidé sociálně zvýhodnění, jež se narodili do bohatých a vzdělaných rodin, a naopak smolaři, kteří budou mít cestu k úspěchu mnohem delší, šanci mají prakticky všichni. A s touto svobodou a současně odpovědností za sebe sama si řada z nás neví rady. Přestože si dnešní lidstvo (minimálně ta jeho část, která žije v ekonomicky rozvinutém světě) žije jako celek nejlépe ve své historii, stále více jednotlivců získává pocit, že to nestačí. Jsme neustále konfrontováni s představou, že nebudeme-li bohatí, úspěšní, dobře vypadající a slavní, tak jsme v životě neuspěli. Průměrný, normální život bez extrémních úspěchů i neúspěchů je dnes vnímán bezmála jako osobní selhání. Naše ego nám nedovolí dlouho se radovat z malých úspěchů, ale okamžitě nám předhodí další cíl, kterého „musíme“ dosáhnout. K čemu ale lidé hromadí miliony dolarů, proč chtějí být slavní, proč chtějí vládnout velkým firmám, když stejně příjemný a pohodlný život mohou žít i bez toho? Jakkoli to v dnešní vypjatě individualistické době může znít absurdně, za ohromnými a často až sebezničujícími ambicemi mnoha lidí stojí především společnost. Pro řadu jedinců nejsou tou hlavní motivací peníze. Ke snaze o kariérní postup, k nesčetným přesčasům, k sebevzdělávání a k práci až na samou hranici vyčerpání je vede především snaha získat uznání okolí, snaha dokázat ostatním, že „na to mám“, že jsem opravdu schopný. Problémem však je, že měřítka toho, co se považuje za úspěch, se neustále mění. Před dvaceti lety se v malé obci považovalo za životní úspěch, když někdo vystudoval vysokou školu a získal slušně placenou práci ve státní správě. Dnes mají vysokou školu statisíce lidí a sice slušné, leč přece jen průměrně placené místo na úřadě už žádným ternem není. Podobně třeba malý podnikatel, který si vydělal na vlastní dům a dokázal zajistit rodinu, si může právem říci, že něco dokázal a má možnost pracovní tempo přiměřeně zvolnit. Přesto ale přestat nedokáže. V situaci, kdy v zemi žijí desítky miliardářů, mu totiž jeho úspěch připadá najednou nicotný. Cesta „nahoru“ tak připomíná maratonský běh, ve kterém nám někdo neustále posouvá cílovou pásku. Neexistuje moment, kdy si můžeme říci: „Teď jsem to dokázal, teď jsem úspěšný.“ Vždy bude kam stoupat a vždy bude něco, co jsme ještě nedokázali, a někdo, komu se chceme vyrovnat. Pozitivní stránkou takového přístupu je ale neustálé sebepřekonávání člověka. Skotský kazatel Henry Drummond kdysi napsal: „Dokud na sebe nenaložíte více, než můžete zvládnout, tak nevíte, co skutečně dokážete.“ Právě tato snaha uspět, dřina a tvrdá práce jsou jedním z hnacích motorů naší společnosti. Bez ambicí a touhy vyniknout by nebylo vynálezů, objevů ani společenských revolucí. Jak ale píše americký autor Robert Greene, tvrdá dřina není vždy nutná. Existují totiž cesty, jak ji obejít a k úspěchu se propracovat trochu „zákulisním“ způsobem (viz stranu 44). Otázka ovšem je, zda má takový úspěch stejnou cenu jako ten vydřený. Rozhodnutí je na každém z nás.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče