Ušít dobrý korzet nebo podprsenku je opravdové umění

16. února 2011, 02:45 - Zina Plchová
16. února 2011, 02:45

Podnikání původně neměla úplně v plánu, přesto se do něj Dagmar Šoupalová ve 23 letech pustila. Tehdy jí pomohla rodina i přátelé z Itálie. Teď – o dvanáct let později – stojí před dalším velkým úkolem. Rozšířit svou výrobu, případně ji nějak pozměnit. Na paty jí totiž šlape levnější výroba z Afriky.

Foto: Jakub Stadler

Do Itálie, která nakonec zásadně ovlivnila její život, se vydala po škole jako au-pair. O děti se starala v rodině, která měla obchod s oblečením, včetně spodního prádla. Často se tak setkávala s jejich obchodními partnery, kteří vyráběli v Itálii spodní prádlo a plavky pro luxusní značky jako je Max Mara nebo Sportmax. V kontaktu s nimi zůstala i po návratu do Čech, kdy jim tu začala překládat při obchodních jednáních. „Tehdy Italové z firmy Free Voogue začali v Čechách hledat firmu, která by dokázala šít luxusní spodní prádlo. Snažili se přesunout výrobu z Itálie, která pro ně začala být drahá,“ vysvětluje Šoupalová. Hledání ovšem bylo marné, pokud našli dílnu, která chtěla spolupracovat, nedokázala zboží ušít v patřičné kvalitě. „Nešlo o to, ušít prádlo hned na sto procent. Když jsem ale přišla s připomínkami, neměly české firmy chuť svou práci zlepšovat a hned to vzdaly,“ dodává. Italští partneři byli zoufalí, tedy až do chvíle, než Dáša Šoupalová přišla s nápadem, který jí změnil život – budu šít spodní prádlo sama. „Neměla jsem samozřejmě žádné zkušenosti se šitím. Jak jsem ale pořád obcházela všechny dílny a vysvětlovala, jak to má vypadat, říkala jsem si, že to přece není tak těžké. Navíc když vím, jak má správně ušitá podprsenka vypadat, dokážu její kvalitu ohlídat,“ říká Dáša Šoupalová.

Proč to nezkusit sama

Italské partnery záměr mladé Češky překvapil, ale rozhodli se dát jí šanci. Najala si proto osm dělnic, které měly se šitím spodního prádla zkušenosti a založila vlastní firmu Lingerie. Italové jí poslali 12 šicích strojů i počáteční kapitál, materiál i předlohy. Oporou jí byla i maminka, která v té době přišla o práci, a tak se zapojila do nově vznikajícího podniku. Tým kolem Dáši začal šít. První várka zboží dopadla dobře, italští partneři byli spokojení. „Kvalitu jsme drželi dobrou, problém byl v tom, že nám výroba trvala déle, než měla. To bylo samozřejmě taky špatně, ovšem dalo se na tom už pracovat,“ dodává Dagmar Šoupalová.

Třiadvacetiletá dívka tedy úspěšně začala podnikat. Ve věku, kdy si někteří stejně staří ještě nepřipouští vážné životní problémy a úkoly. Zatímco s technickým řešením práce si poradit uměla, další překážky, které s byznysem souvisely, ji překvapily. Naučila se je překonat až časem. Třeba jak být přísná na zaměstnance, starší i o víc než 10 let, nebo jak jim vytknout špatně odvedenou práci. „Další byla komunikace s úřady nebo majitelem budovy, kde jsme měli pronajatou dílnu. Vždy před dvacátým mi připomínal, že se blíží termín platby nájmu, jako bych to nevěděla sama. Prostě mě okolí nevnímalo jako hotového člověka připraveného pro podnikání,“ usmívá se.

Boj s úřady

Další problémy si užila Dagmar Šoupalová s celníky. „Měla jsem pocit, že si hráli na nadlidi. Byli arogantní, pokaždé měnili podmínky, za kterých se zboží dalo do Itálie poslat.“ Jednou se krabice musely plombovat, jindy zase ne. Dáša vzpomíná i na vynucování dárečků pro přítelkyně a manželky nebo rovnou žádosti o peněžní úplatky. Klid jí přinesla až spolupráce s profesionálním celním jednatelstvím a poté vstup do Evropské unie. „Jo, vstup do unie jsme tehdy pořádně oslavili. Odpadla nám snad největší komplikace celého transportu.

Když začala podnikat, psal se rok 1999, do tří let od startu přebrala její dílna výrobu veškeré kolekce Free Voogue v oblasti plavek a spodního prádla. Zakázek bylo tolik, že šičky nestíhaly. Když zhruba před třemi lety hledala větší prostory a další zaměstnance, nebyl na trhu nikdo volný. Pak ovšem dorazila ekonomická krize i do Evropy a karta se obrátila. „Před třemi lety jsme měli 40 zaměstnankyň a taky 50 šicích strojů, teď jich máme polovinu, víc není potřeba.“ Objem objednávek poklesl. Lingerie svou dílnu dokonce zhruba na měsíc musela úplně zastavit. „Až v tu chvíli mi vlastně došlo, jaké štěstí jsme do té doby měli, když bylo hodně práce a zakázek,“ vzpomíná Dagmar Šoupalová. Situace se postupně stabilizovala, ale původních čísel už objednávky zdaleka nedosahují. Navíc, italská firma zareagovala na novou ekonomickou situaci a spustila výrobu ekonomičtější a levnější řady výrobků. Ta se nyní rozbíhá v Tunisu, kde v začátcích pomáhá i spolupracovník Dagmar Šoupalové. V její Lingerii v Čechách pokračuje výroba luxusních řad prádla.

Levná konkurence bere práci

Ceně za práci v Tunisu samozřejmě nemůžeme konkurovat. Zatímco dělník v Tunisu stojí za měsíc zhruba 80 eur, u nás šička přijde asi na 700 eur a v Itálii na dvojnásobek.“ Dagmar Šoupalová přiznává, že ze stejného důvodu přišli před 12 lety Italové do Čech. „Obava z toho, že se časem výroba přesune úplně jinam, ta tu samozřejmě je. I když v nejbližší době z toho nemám strach,“ doplňuje Šoupalová s tím, že jde také o kvalitu, kterou v Tunisu zatím vyrobit neumějí. Čím tedy konkurovat levné síle? V Lingerii sází na kvalitu a rychlost. „Stane se, že nám pošlou v pondělí ráno zadání s tím, že výrobky potřebují v úterý večer na přehlídku. Jde přitom jen o jeden kus od každého druhu. My to ušít a včas dodat dokážeme. To v Tunisu neumí,“ prozrazuje svůj recept podnikatelka. Uznává ovšem, že to může být otázkou času, kdy dokáží i toto.

„Proto se teď snažím najít další odběratele, další značky, pro které bychom oblečení mohli šít. Spodní prádlo je oblast sama pro sebe. Ušít dobrý korzet nebo podprsenku, to je opravdu umění a my to umíme. Nelze ovšem zůstávat na místě. To bych svou firmu mohla časem taky zavřít,“ dodává Dagmar Šoupalová.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče