Uprchlíci jsou v Česku drženi mimo společnost, říká syrský azylant

07. srpna 2015, 07:47 - Markéta Žižková
07. srpna 2015, 07:47

Syřana Samera vyhnala z vlasti před třemi lety válka. Je téměř nevidomý, a v Česku proto získal humanitární azyl. Později za ním mohla přijít i manželka a tři děti. „Všichni vědí, jaká je teď situace v Sýrii. Ani zdraví lidé tam nemohou žít. Co jsem měl dělat já se svým hendikepem? Přišel jsem o bydlení i práci,“ vysvětluje Samer, proč se vydal do Evropy.

Jak vypadala vaše cesta do Česka?

Do Česka jsem přiletěl v roce 2012 z Damašku. V té době ještě fungovalo letiště. Přišel jsem na turistické vízum a po jednom dni odletěl dál do Švédska, kde mám hodně známých. Jsem skoro slepý a švédský systém by mi mohl pomoct s mým hendikepem.

Ve Švédsku jsem strávil šest měsíců, naučil se jazyk. Zůstat jsem tam ale nemohl. Kvůli dublinskému nařízení (azyl poskytuje vždy první země Evropské unie, na jejíž půdě se uprchlík ocitne – pozn. red.) mě vrátili zpět do Česka.

Proč jste přišel původně sám, ne i s rodinou?

Chtěl jsem přijít i s manželkou a dětmi, ale vízum jsem dostal jen pro sebe. Plno lidí to má podobně. Uprchlíci, kteří mají peníze, mohou zaplatit převaděčům a přivést celé rodiny. Za jednoho člověka ale převaděči chtějí dva až tři tisíce dolarů.

O azyl jste požádal v Česku. Jak celý proces vypadal?

Myslím, že Česko není moc připraveno na žadatele o azyl. Můj případ byl ještě o něco složitější kvůli mému zdravotnímu stavu. Na rozhodnutí o azylu jsem čekal v pobytovém zařízení v Havířově. Po osmi měsících jsem dostal humanitární azyl. Čekání pro mě bylo psychicky těžké. Za první tři měsíce v Česku jsem zhubnul 18 kilo. Myslím, že by bylo lepší, kdybych se dostal rychleji mezi Čechy. To bych mohl v Česku začít opravdu žít.

Jaká byla situace v pobytovém zařízení?

Bydlelo nás pohromadě pět. Každý jsme byli z jiné země. A to bylo někdy těžké. Chtěl jsem se také naučit co nejrychleji česky. S asistentkou jsme ale měli jen jednu dvě hodiny týdně. To nestačí. Musíte žít s Čechy, abyste se naučil jazyk. Protože nevidím, tak ani nemohu číst nebo psát. Na speciální pomoc jsem ale během azylového řízení neměl nárok.

Azyl jste ale nakonec získal a do Česka přivedl i svou manželku a děti. Původně jste však mířil do Švédska. Plánujete tam teď odejít?

Rád bych tam šel, mají tam totiž lepší systém pomoci pro lidi s hendikepem, jako jsem já. Ale nejde to. Po Evropské unii se mohu pohybovat, ale neměl bych tam žádná práva, žádnou podporu.

Chápu, že do Evropy nemohou přijít všichni. Určitě sem může chtít přijít i někdo se špatnými pohnutkami. Ale kam mají jít lidé ze zemí, kde je válka?

Proč má vlastně tolik uprchlíků zájem právě o Švédsko?

Je tam více možností a společnost je tolerantnější. Někteří tam mají rodinu, někteří tam jdou kvůli penězům, někteří kvůli pomoci v jejich zdravotní situaci. Chápu, že zákon jako dublinské nařízení se musí dodržovat. Zároveň by se ale měl brát ohled na lidi a jejich situaci.

Rozhodl jste se proto, že zůstanete v Česku. Jaké tu máte další plány?

Hlavně chci začít pracovat, musím uživit manželku a tři děti. Už jsem ztratil tři roky života, takže bych chtěl práci najít co nejrychleji. V Sýrii jsem pracoval jako celní deklarant. Tuhle práci v Česku dělat nemohu, situaci mi ztěžuje i můj zdravotní stav.

Udělal jsem si proto masérský kurz. Je pro mne důležité legálně pracovat za mzdu, která mou rodinu uživí. Je jedno, co to bude za práci. Lidé mě ale kvůli mému hendikepu mají spíše za chudáka.

Hledáte práci, naučil jste se česky. Myslíte, že se vám podařilo začlenit do české společnosti?

Budu tady žít, proto se musím naučit váš jazyk a kulturu. Jedno bez druhého nejde. Líbí se mi vaše kultura, i když někteří cizinci si myslí, že je to jen pivo. Ale tak to není, to je pouze zvyk. Už jsem se třeba naučil, že stačí jedno slovo a můžete být naštvaní, nebo naopak spokojení.

Naše děti chodí do české školy. Nejdříve v Brně, teď se je snažíme zapsat v Praze, kam jsme se přestěhovali. Vím, že někteří Češi tady cizince nechtějí. Když člověk cizince v životě nepotkal, jen o nich četl nebo viděl zprávy v televizi, chápu, že se bojí. Někteří cizinci určitě nejsou dobří lidé a nechtějí se integrovat. Ale myslím, že ve vztahu ke mně záleží na tom, co dělám já osobně.

Snažím se, ale český systém mi moc nepomáhá. Ve Švédsku jsem zažil lepší způsob. Byl jsem více mezi Švédy. Tady jsou uprchlíci spíše drženi bokem. Těch osm měsíců, co jsem čekal na rozhodnutí o azylu, jsem byl v izolaci, což podle mne není dobré. Ztěžuje to i hledání práce.

V Evropě se teď hodně mluví o větší ochraně hranic a způsobech, jak zabránit přichodu migrantů. Co si o tom myslíte?

Chápu, že do Evropy nemohou přijít všichni. Určitě sem může chtít přijít i někdo se špatnými pohnutkami. Ale kam mají jít lidé ze zemí, kde je válka? Nevím, jak tu situaci řešit. Sám v tom nemám jasno, ale lidé budou přicházet dál.


Čtěte také:

Bez mobilu a vycházek? Právníci chtějí pro azylanty volnější režim

Nelegální uprchlíci v Česku zůstat nechtějí, o azyl žádají jen jednotlivci

Zlaté cesty? Kdepak, vzkazuje EU běžencům

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče