Úpadek Velké Británie

12. května 2010, 14:56 - Benjamin Kuras
12. května 2010, 14:56

Západní civilizace se během jedné generace vzdala koncepce individuální svobody

Největší ohrožení naší svobody dnes pochází z toho, že politici v několika posledních desetiletích – uprostřed budování všemožných modernizací, harmonizací, transformací, inovací, integrací, unifikací, reforem a třetích cest – ztratili představu, co tento pojem znamená. Z jejich slovníku téměř zmizela a nahradila ji slova, jako je užitečnost, bezpečnost, bezrizikovost, pragmatičnost, proveditelnost, udržitelnost, sociální spravedlnost a podobně. Tím se z našich politických debat vytratil nejdůležitější princip tvořící základ západní civilizace.

Střežení státní moci

Nejdramatičtější na tom je, jak prudkým tempem se to děje v Británii, která svobodu téměř tisíc let budovala, zdokonalovala, definovala a v nejtěžších chvílích pro západní civilizaci i bránila „krví, potem a slzami“. Po celou moderní dobu k ní vzhlíželi jako k pilíři a baště svobody evropští politici a myslitelé – od Voltaira (1694–1778) až po Alexise de Tocquevilla (1805–1859) – a považovali ji za vzor hodný napodobení. Ten se však rychle hroutí, a pokud se nevrátíme k přesnému chápání konceptu svobody, mohli bychom ji navždy ztratit. Před tím varuje britský historik Ben Wilson v knize What Price Liberty? How Freedom Was Won and Is Being Lost (Jaká je cena svobody? Jak svoboda zvítězila a jak se vytrácí).
Wilson nastiňuje ideu svobody, její vývoj v západní civilizaci a zdokonalování v anglosaském světě. Vychází z historické zkušenosti, že každá státní moc má přirozený sklon se rozšiřovat a posilovat na úkor občanů, jestliže ji nehlídají. Hlídání státní moci vytvářením pevných nestátních institucí, postupně zabudovávaných do struktury vládnutí, tvoří podstatu britských dějin už od roku 1100. Tehdy Jindřich I. v dokumentu Charter of Liberties (Listina svobod) dobrovolně prohlásil, že král podléhá zákonům. Z něj o sto let později vznikla Magna Charta upevňující práva poddaných a ochranu před státní perzekucí. O čtyři sta let později individuální svoboda nabyla síly náboženské ctnosti v esejích Thomase Hobbese (1588–1679), jehož práce Leviathan z roku 1651 položila filozofický základ osvobozování člověka od státní moci. A také v Cromwellově revoluci z poloviny 17. století, jež vytvořila základ konstituční monarchie, ve které je král podřízen suverénní moci voleného parlamentu. Ten pak v roce 1679 mohl uzákonit habeas corpus – absolutní zákaz věznit kohokoli déle než jednu noc bez obžaloby a předání soudu. A nastolit svobodu tisku jako další instituci střežící státní moc.

Dva koncepty

Následné britské a především americké dějiny jsou dějinami definování a upevňování individuální svobody a institucí, jež ji chrání. Těmto dějinám věnuje Wilson téměř tři čtvrtiny knihy a uvádí i desítky případů mocenských choutek různých politiků, před nimiž je zachránila tvrdošíjná svobodymilovnost jednotlivých Britů. Skvělým příkladem je vlna občanské neposlušnosti po druhé světové válce, protože se vlády nedokázaly odhodlat ke zrušení občanských průkazů zavedených na jejím začátku. Prolomilo to až v roce 1952 hromadné odmítání legitimovat se, které přimělo i policii, aby zrušení průkazů doporučila.
Wilson dle definic, které v polovině 20. století vypracoval oxfordský profesor Isaiah Berlin (1909–1997), rozlišuje dva druhy svobody.
„Svoboda negativní“ znamená nevměšování státní moci do života občanů – svobodu lidí žít podle svého v souladu s obecně platnými zákony. „Svoboda pozitivní“ dává občanovi moc usilovat o splnění osobních cílů a podílet se na vytváření systémů a institucí, které svobodu negativní chrání. A obsahuje i určité specifické povinnosti. Svobodu negativní je třeba střežit víc než pozitivní. Svoboda pozitivní bez svobody negativní totiž může vést k autoritářství, v němž je svoboda omezena jen na to, co státní moc povolí.
V systémech, v nichž převažuje svoboda pozitivní, státní moc považuje občana za potenciálního škůdce, kterému je třeba znemožňovat provádění nepravostí. V systémech se silnou negativní svobodou je člověk odpovědnou tvůrčí bytostí, jíž se důvěřuje až do chvíle, než vykoná nějakou nepravost. Negativní svoboda proto poskytuje lidem širší možnosti tvůrčího uplatnění a občanského vyžití. Britské pojetí svobody zdůrazňuje svobodu negativní. Proto také vytvořilo takové množství státem nekontrolovaných občanských aktivit, sdružení, spolků, institutů, klubů a dobročinných organizací, které od něj nežádaly nic jiného, než aby je nechal na pokoji. I proto právě v Británii explodovala v 18. století průmyslová a technická revoluce.

Výdobytek a privilegium

Individuální svoboda – a s ní respektování zákonů, pravidel a institucí, jež ji zabezpečují – se natolik pevně zakořenila v britské povaze, že se stala na mnoho století nejvýraznějším prvkem národní identity. Britské pojetí svobody jako národní povahy doprovázelo vědomí, že má-li svoboda přežít, musí se nepřetržitě studovat, artikulovat, definovat, pěstovat a v nových situacích přepracovávat. Protože podle slavného výroku anglického básníka Johna Miltona (1608–1674) „lidé dávají přednost snadnému nevolnictví před namáhavou svobodou“.
Svobodu neustále ohrožuje moc, a proto je výdobytkem a privilegiem těch, kdo ji budují a střeží, tedy toho, kdo si ji zaslouží. Podle skotského filozofa Davida Huma (1711–1776) „je třeba často rozohňovat ducha lidu, aby omezoval ambice vládců. A těmto ambicím je třeba předcházet hrozbou takového rozohnění.“ Ve prospěch svobody je třeba zaměstnat „veškerou učenost, důvtip a génia národa“.

Britský konzervatismus

Kompromis mezi svobodou jednotlivce a potřebou spolehlivého a dostatečně silného státu, který svobodu dokáže zaručit, vypracoval britský konzervativní politik a politický teoretik Edmund Burke (1729–1797). Po ponaučení z francouzské revoluce, že „svobodu může ohrožovat zneužívání jak svobody, tak moci“. Tato definice se stala základem britského konzervatismu.
Jeho hlavní rysy tvoří zdrženlivost v provádění změn, důvěra v odpovědnost svobodných občanů, respekt k demokraticky ustaveným zákonům a institucím, řešení konfliktů debatou a přesvědčováním bez použití násilí, tolerance k excentrismu a vzájemná ohleduplnost a sebekázeň. A také připravenost dočasně se některých osobních svobod vzdát, je-li ohrožena svoboda státu. Tedy instituční záruky těchto svobod, jako tomu bylo za obou světových válek. Tímto konzervatismem byla instinktivně prodchnutá i většina levicových hnutí až do šedesátých let minulého století.

Útok na systém hodnot

Koncem šedesátých let se do britské psychiky vloudily pochyby o systému hodnot, jenž tvořil základ britské svobody – pocit viny za údajné zločiny britského imperialismu a studu za příslušnost k zastaralé, zkostnatělé a rezavějící privilegované společnosti. Z pozitivních národních povahových vlastností se stala nemravná slova. Patriotismus byl vnímán jako šovinismus, individualismus jako sobectví, ambice jako chamtivost a úspěch jako vykořisťování. Instituce zaručující svobodu ztrácely úctu, svoboda se začala považovat za samozřejmost. A začalo se jí používat namísto k tvoření na boření a demontáž zavedených struktur, idejí, procesů a každodenních rituálů pro pěstování svobody včetně estetických projevů a společenské etikety.
Pilíře západní civilizace a civilizovanosti se začaly drolit a nové generaci se to líbilo. Vyprazdňující se prostor po zneuctěném „starém systému“ začala vyplňovat náhražkami zvenku – od zidealizovaného socialismu a anarchismu přes jednostranný pacifismus až po zředěné formy orientálních náboženství s utopickou globální všeláskou. V devadesátých letech generace „demontážníků“ dorostla do mocenských pozic a začala instituce chránící svobodu restrukturalizovat zevnitř. Odstraňovala vše, co připomínalo staré, a namísto toho dávala téměř cokoli, co bylo jiné. Svobody oproštěné od konzervativní zdrženlivosti, sebekázně a ohleduplnosti se začaly roztékat, vymykat z rukou a ohrožovat bezpečnost. Během deseti let generace vyrůstající v nejsvobodnějším systému všech dob, proti jehož „nesvobodám“ se bouřila, nastolila dozírací systém, ve kterém dle statistik z roku 2006 osm set vládních úřadů provedlo 253 tisíc tajných odposlechů britských občanů.

Obnova občanské statečnosti

Západní civilizace se během jedné generace vzdala několik století pracně budované koncepce individuální svobody. A nahrazuje ji tolerancí ke skupinovým zájmům včetně těch, které nezastřeně individuální svobodu potlačují.
Zachránit ji lze jen obnovou občanské statečnosti bez ohledu na osobní bezpečí. Tou, jíž disponovali naši předci, připomíná Wilson v závěru knihy: „Svoboda je výsledkem odvahy udržovat její principy, i když jsme vystaveni nebezpečí. S vědomím, že patologické ideologie můžeme porazit jen silou svých přesvědčení.“

Box:
WHAT PRICE LIBERTY? HOW FREEDOM WAS WON AND IS BEING LOST
(Jaká je cena svobody? Jak svoboda zvítězila a jak se vytrácí)
AUTOR
Ben Wilson
VYDAL
Faber and Faber Londýn 2009
ROZSAH
461 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče