Unikátní muzeum řemesel Letohrad dynamicky roste

18. září 2009, 04:40 - Petr Bayer
18. září 2009, 04:40

Letohradské muzeum řemesel je největší svého druhuv Evropě. Rozsáhlá sbírka zahrnuje již 3400 exponátůa dále se dynamicky rozrůstá.

Majitel muzea Pavel Tacl umí obsluhovat všechny stroje.

Autor: Jakub Stadler

Těžko byste na starém kontinentě hledali jiné místo, kde se pod jednou střechou ukrývá tolik historických strojů, nástrojů a různých důmyslných „vylepšovadel“. Muzeum řemesel ve východočeském Letohradě nabízí úchvatnou podívanou na prastarý um našich předků. Nejde jen o jednotlivá fungující zařízení. Návštěvník si může prohlédnout také celé hokynářství, četnickou stanici, hospodu a školní třídu i s harmoniem. Expozice má přitom i překvapivý přesah do dnešního života.

Současnost ustoupila historii

Strhující příběh jednoho snu, který přerostl do goliášovských rozměrů, začíná jako kolumbovská otázka o vejci a slepici. Zažehly prázdné prostory první myšlenku na neotřelé využití, nebo už nebylo „doma“ kam dát kupu restaurovaného harampádí?

„V roce 1996 jsem koupil výrobní haly pro svou firmu i s přilehlou historickou sýpkou, která mě natolik okouzlila, že se začaly rodit plány na muzeum,“ vzpomíná podnikatel a majitel muzea Pavel Tacl. Pustil se do díla s vervou a vzápětí již přistavoval další patra pro množící se exponáty. Nakonec jeho firma Unita areál úplně přenechala historii a odešla do většího.

Bouřlivý rozvoj přivítala i místní radnice. „Majitel muzea pomohl Letohradu svým výborným záměrem zachránit podstatnou část území v centru města, které se stalo lákadlem pro turisty. Jsem velmi rád, že v našem městě tuto atraktivní záležitost máme a ze vzájemné spolupráce se upřímně raduji,“ chválí starosta města Petr Fiala. Muzeum získalo řadu ocenění, například v letošním roce jako nejlepší turistický cíl východních Čech v soutěži agentury CzechTourism. Návštěvnosti prospívá i houstnoucí síť cyklostezek do Letohradu, k nedávno dokončené z Ústí nad Orlicí přibude na podzim další od Žamberka.

Katr i umělé květiny

Určitě největšími a patrně nejpozoruhodnějšími exponáty jsou tři kompletní historické katry na rozřezávání klád o průměru až jednoho metru, staré až 200 let. Jedno litinové zařízení je vysoké šest metrů, pojezdová dráha sahá do 18 metrů. Upevnění funkčního kolosu bylo velice složité vzhledem k obrovským vibracím. „Jsou katry, které doslova proletěly stropem,“ říká s vážnou tváří Tacl. Jeden z katrů byl v provozu na pile až do roku 1976 a obdobná zařízení se používají dodnes. Ne tak šlapací soustruhy na dřevoobrábění, které vyžadovaly obzvláštní zručnost a souhru nohou a rukou. Přehlédnout nelze ani obrovské vrtáky s nástavci na provrtávání kmenů – vodovodů. Celá „pilnice“ ukazuje práci šindeláře, bednáře, truhláře, tesaře i koláře, jehož práce dodnes nedoznala změn.

Pouštěli se i do průkopnických plánů, například kolář Josef Matyska z Červeného Kostelce vyřezal první zdejší skibob a posléze jich vyrobil na tehdejší dobu nevídaných 200 kusů. Přišla však válka a podnikatelský nápad zkrachoval.

„Neprodal vůbec nic, a protože neměl čím topit, začal kostry rozřezávat a dnes je znám pouze tento jeden poslední exemplář, který si zahrál i ve filmech,“ ukazuje podnikatel pod strop. Mezi nejstarší předměty se počítají cechovská značidla nebo ruční mlýnské kameny – žerna, používaná už v pravěku, zde z dob asi před čtyřmi sty lety. Unikáty jsou však na první pohled nenápadné formičky. „Jsou zde expozice, které nikde jinde nejsou, například výroba umělých květin,“ popisuje dále Tacl. Hubálkova strojírna zase poskytla patent v podobě odlitku na rozstřikování močůvky.

Čtyřicet řemesel pod jednou střechou

Exponáty zahrnují profese od kartáčníka, obuvníka přes puškaře, kováře (dříve současně hodináře), zámečníka až po drogistu, sedláře i paramentáře církevních oděvů. Potravinářský „sektor“ představují například nástroje řezníka, cukráře a pro plnění pivních lahví. Dále nástroje včelaře, pekaře, zařízení pro výrobu sýra a másla. Nechybí ani mlynářství s několikapatrovou šupnou na pytle i se šestimetrovým kolem, jemuž musel pod střechu pomoci lesní traktor s navijákem. V mnohem menší verzi upoutá malé návštěvníky model mlýna, kde si mohou sami umlít mouku do skleněné dózy. Soustrojím o několika částech byl lis na lněný olej, kterým si přilepšovali chudí horalé stravu. Z vláken se vyráběly provazy pohánějící i největší tovární stroje. Následuje cihlářská výroba i sirkárna, údajně starší než proslulá sušická. Koho by už rozbolely nohy a nechtělo se mu pokračovat v prohlídce, uvidí většinu řemesel jako na dlani vyřezaných ve funkčním modelu skanzenu. Nebo může prozkoumat korkové Národní muzeum, vyrobené původně pro jubilejní výstavu v Praze roku 1898.

Jako by nápadů nebylo nikdy dost, přestěhovali sem celý obchod z Jásenné u Jaroměře i se zbožím do roku 1948. „Ve všech šuplíkách je původní zboží,“ říká Tacl. Vysoké sklenice uchovávají pajc, modř do vápna, na pultě nechybí tlustá role papíru na kornouty i drobné pozornosti pro děti v podobě letadla nebo panenky. „Jako marketingový tah pro udržení zákazníků to bylo velice dobré,“ hodnotí tehdejší praxi Tacl, jehož společnost Unita vyrábí vybavení do gastronomických provozů. Nechybí plechovka od velrybího tuku, sud s kohoutem na prodej petroleje nebo benzinu. Zdi muzea však uchovávají také zajímavé listiny, například knihu příjmu mléka z meziválečného období. „Jednou před ní stála stará žena a vytahovala kapesník při pohledu na vlastní podpis z tehdejší doby,“ vzpomíná s pohnutím.

A již přichází sekce důmyslných pomocníků, kam patří třeba plechová spirála, tzv. trier, oddělující hrách od těžších kamínků, jež působením odstředivé síly vylétávaly ven. Nebo kolotoč na navlékání korálků, který urychloval piplavou práci. Pokud vás zajímá hodnota vystavených věcí, vězte, že cena se pohybuje v řádech milionů korun. Celkem zde uvidíte v praxi na čtyřicet řemesel, jejichž duchovní otec se při uspořádání inspiroval ratibořickým Starým bělidlem či valašským skanzenem v Rožnově pod Radhoštěm. Předměty restauruje jeho firma, funkční stroje obsluhuje, jak jinak, sám Tacl. Muzeum je podle něj ekonomicky soběstačné, ročně sem zavítá asi 30 tisíc návštěvníků.

Zaplní i středověkou tvrz

Zájem turistů přitom podněcuje další plány. „Letos jsme dali do provozu vozovnu, kde ukazujeme některé zajímavé povozy, kočáry, hasičské stříkačky,“ vyjmenovává. Nejzajímavější je asi pohřební kočár z Merklína od Plzně i jeden z prvních traktorů od firmy Svoboda z mladoboleslavského automobilového kraje. Při procházce s průvodcem člověka bezděky napadne známá scénka „mlynářské historky“ z filmu Na samotě u lesa v podání Ladislava Smoljaka, avšak i na to zde myslí. „Máme připravený projekt bezdrátového ozvučení, které přehluší běžící stroje při výkladu,“ ujišťuje Tacl.

Na největší projekt neváhá hledat pomoc až v Bruselu. „Koupili jsme a budeme opravovat nedalekou středověkou tvrz s náklady kolem 100 milionů korun,“ prozrazuje. Počátky stavby sahají do 13. století, přičemž zachovaná zůstala gotická a renesanční část se sklepy, kam údajně chodil i císař Karel IV. při dobývání nedalekého žamberského hradu loupeživého pána. Připravena je již dokumentace i stavební povolení. „V brzké době požádáme o dotaci z Evropské unie ve výši asi 60 milionů korun,“ poznamenává s tím, že zbývající sumu pokryjí úvěry i vlastní zdroje. Historická tvrz za to pojme funkční knihtiskařskou dílnu, středověké zbraně, archeologické nálezy i nefalšovanou krčmu a ubytování. Přemístí sem i přibližně 120 našich vycpaných zvířat „od vlka po medvěda“.

Prázdné nic nezůstane. „Do uvolněného prostoru už máme připravenou kompletní expozici gynekologické kliniky, která ale zahrnuje i zubní křeslo, rentgen i operační stůl z roku 1949,“ nenechává na pochybách. Dala by se zde také vytvořit „retro“ obytná místnost s prvním televizním přijímačem, který se v Čechách vyráběl, anebo prvním tranzistorovým rádiem a domácími spotřebiči.

Z provozu přímo do muzea

Neméně působivý je i styl shánění exponátů. „Věnování do muzea nebývá časté, to musí být duševní šlechtic,“ uvažuje Tacl. Například stará sodovkárna, založená v roce 1882 Vojtěchem Lorencem v Rychnově nad Kněžnou, vypráví pohnutý příběh jeho majitele a rodiny z Orlických hor končící v dramatických 50. letech minulého století. Původní stroj byl ještě na ruční pohon, neboť elektřina v té době na horách nebyla. Kysličník uhličitý si vyráběl sám a láhve se uzavíraly podobným způsobem jako šampaňské. Komunistická zlovůle jim však zakázala výrobu a zabavila veškerý majetek. „Dokonce jim po vystěhování dům zapálili před očima, aby neměli ani kde bydlet,“ kroutí hlavou. Potomci nevšední zařízení nabídli muzeu zdarma. „Můj táta by se musel v hrobě obracet, kdybych si za to vzal jednu jedinou korunu,“ tlumočil jejich slova.

Muzeum někdy slouží i jako vítaná vyklízecí četa. „Máme tady velice zajímavé stroje, přijeďte a odvezte si je,“ popisuje nabídky podnikatel. Tak získali mlátičky, fukary, které už pomalu neměli kam dávat. Muzejním exponátem doslova přes noc se stalo do té doby ještě plně sloužící zařízení. Až do května 2006 byl v domě v Teplicích v provozu mandl s parním ohřevem válce z druhé světové války, kdy sloužil německému wehrmachtu pro vojáky ve zdejší továrně na výrobu bomb. Ze správní budovy po válce vznikly byty a během nedávné přestavby se vysloužilý mandl stal nepotřebným.

Pouč se od dědečka

V tomto tajuplném místě jako by zajímavosti nikdy nekončily. Dotkly se i jména města, jehož největší část původně nesla poněkud německy znějící název Kyšperk. Po válce a připojení dalších sídel byl název změněn na Letohrad, mohlo to však dopadnout i hůř. Posuďte sami, jak by se vám žilo ve Stalinově nebo Okurkách, což sice zní jako studentská recese, údajně to ale patřilo mezi zvažované možnosti. „Okurky“ totiž měly zkrátit čtyři původní části města, a to Orlici, KUnčiče, Rotnek a samotný KYšperk. „To jsou oficiální informace, které jsou zapsány v jednání městské rady,“ tvrdí Tacl. Návrat k původnímu Kyšperku je však podle něj již „pasé“, mladším lidem to již nic neříká. Minulost tak připomene alespoň chystaný venkovní skanzen Kyšperk s několika objekty, kde si návštěvníci budou moci sami něco „postaru“ vyrobit, třeba mýdlo.

Muzeum má však i přímý vztah k současnému podnikatelskému dění. Pokud se zde nějaký řemeslník nechá slyšet, že něco nejde, je hned po ruce důkaz, jak to museli dělat dřívější generace a s mnohem skromnějším zázemím. „Když mně třeba truhlář řekne, tam se s mašinou nedostanu, okamžitě mu ukážu, že existuje dláto nebo jiný ruční nástroj,“ pochvaluje si historické souvislosti Pavel Tacl. Řemeslník, který žil před sto lety, tak vlastně stále vyučuje nové a nové nástupce. „Navíc to už nejsou mrtvá řemesla, od roku 1990 začínají znovu ožívat,“ pronáší spokojeně Tacl. Například šindel se předtím dovážel, nyní se vyrábí i u nás. A k tomu všemu přispívá právě i letohradské muzeum.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče