Umírat důstojně a lidsky

16. února 2004, 00:00 - JANA JANKEOVÁ
16. února 2004, 00:00

I TAK BY MOHL ZNÍT SLOGAN KE KANADSKO-FRANCOUZSKÉMU FILMU INVAZE BARBARŮ, KTERÝ DO NAŠICH KIN VSTUPUJE S LUXUSNÍ NÁLEPKOU - OSCAROVOU NOMINACÍ. V LOS ANGELES SE ZA PÁR TÝDNŮ UTKÁ S ČESKÝM FILMEM ŽELARY, S NÍMŽ SE DOSTAL V KATEGORII NEJLEPŠÍ CIZOJAZYČNÝ FILM DO VYBRANÉ PĚTICE.

I TAK BY MOHL ZNÍT SLOGAN KE KANADSKO-FRANCOUZSKÉMU FILMU INVAZE BARBARŮ, KTERÝ DO NAŠICH KIN VSTUPUJE S LUXUSNÍ NÁLEPKOU - OSCAROVOU NOMINACÍ. V LOS ANGELES SE ZA PÁR TÝDNŮ UTKÁ S ČESKÝM FILMEM ŽELARY, S NÍMŽ SE DOSTAL V KATEGORII NEJLEPŠÍ CIZOJAZYČNÝ FILM DO VYBRANÉ PĚTICE.

Jeho dvaašedesátiletý autor a režisér Denys Arcand u nás není příliš známý, ale v Kanadě patří k nejuznávanějším quebeckým tvůrcům. Pozorní a pečliví diváci si nejspíš vzpomenou na jeho Ježíše z Montrealu (1989), který svého času vzbudil nevoli ze strany církve a který zároveň přinesl svědectví o nevšedním filmařském talentu svého autora. Hrdinové filmu Invaze barbarů se sešli už v jednom Arcandově snímku - roku 1986 natočil režisér Úpadek amerického impéria (který je mimochodem zařazen do programu letošního Febiofestu). Figurovali v sešlosti žen a mužů, kteří se v druhé části filmu potkají na horské chatě, kde se s až nezvyklou otevřeností baví o sexu a partnerských vztazích a demonstrují svým způsobem úroveň současné společnosti. Příběh Invaze barbarů líčí jedno dlouhé, ale krásné umírání. Jeho hrdinou je Rémy, vysloužilý profesor, který celý život prožil v zálibě v bujaré existenci, ženách, vínu a nekonečných diskuzích. Teď je však v důsledku nevyléčitelné nemoci upoután na poslední lože svého života a ve společnosti svých někdejších přátel (včetně milenek) a blízkých se připravuje na smrt. Zdánlivě sentimentální téma dokázal Arcand rozvést do pozoruhodných rozměrů, přesahujících konec jednoho obyčejného života. V dialozích i monolozích, jež zúčastnění vedou, se odráží stav dnešní (pravděpodobně nejen) kanadské společnosti, zejména uhýbání před emocemi, které jsou pro ni typické. To vše přitom v obdivuhodně ironickém duchu. Arcand z vás pojetím jedné smrti nijak nemačká slzy, naopak místy výtečně baví, a přitom ani na okamžik neruší závažnost svého poselství. To je velmi prosté - v podstatě říká, že když se jen trochu chce, může kdokoli nám blízký umřít důstojně a s láskou. Nikoli na nemocničním lůžku, uprostřed spěchu zdravotnického personálu a pocitu, že je odepsán, nýbrž za účasti všech, kteří jej mají rádi a kteří s ním do poslední chvíle dokáží sdílet ty nejnepatrnější radosti života (a naopak mu, třeba i s porušením stávajícího zákona, ulehčit strasti). Invaze barbarů (za něž má autor všechny „necity“ moderní doby) je hlubokým dílem, které je přesto srozumitelné každému. Především díky skvělým hereckým výkonům - mj. Rémyho Girarda (v roli umírajícího Rémyho) a Marie Josée Crozeové (narkomanka Nathalie). Zcela po právu také získal na loňském festivalu v Cannes dvě ceny - za scénář a ženský herecký výkon.

(Invaze barbarů - Les invasions barbares, Kanada/Francie, 2003, scénář a režie: Denys Arcand, hrají: Rémy Girard, Stéphane Rousseau, Dorothée Berryman, Louise Portal a další.)

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče