Umírání s humorem

17. dubna 2008, 14:06 - Benjamin Kuras
17. dubna 2008, 14:06

Letos 30. ledna odešel další z literárních excentriků,...

Celý podtitul:
Letos 30. ledna odešel další z literárních excentriků, kterých západní kultuře už moc nezbývá

Jeden z nejhumornějších a nejproduktivnějších sloupkařů všech dob Miles Kington popsal oznámení lékaře, že je nevyléčitelně nemocný, v dopise své literární agentce takto: „Neberte to tak, že umíráte. Všichni umíráme. Na rozdíl od nás už víte, na co umřete. Dosud to mohl být infarkt nebo mrtvice. Teď už máme jistotu, že to bude rakovina.“
„Tahle nepatří mezi ty laskavé,“ pokyvoval jeho lékař, když rakovinu lokalizoval ve slinivce. Kington tímto dopisem z loňského listopadu agentce navrhoval humornou knížku o rakovině, na kterou mu „dal nápad jeden doktor zcela náhodou“. Když se doktora ptal, zda by o tom měl psát, ten mu odpověděl: „Ano, to by mohla být docela dobrá terapie.“
Knížku už nestihl, zbyly z ní jen útržky. S humorem takovéhoto kalibru: „Na jaře 2007 se zjistilo, že moje játra páchají neplechu, prý jakousi chorobou zvanou haemochromatosis, která znesnadňuje vstřebání železa, takže moje krev měla železa přebytek. To by mohlo vysvětlovat, proč mě museli pokaždé šacovat v letištní kontrole i poté, co jsem vyndal z kapes všechny kovové předměty.“
Důvod, proč knížku psal, byl samozřejmě, jak se sluší na profesionálního spisovatele, finanční: „Žádný spisovatel by nevěnoval svoje poslední měsíce psaní o rakovině, kdyby se na tom nedalo vydělat. Ale fráze jako 'vydělávat na rakovině' působí špatným dojmem. Raději tomu říkejme 'přimět rakovinu, ať si vydělává prací na živobytí'.“
Kington ještě také stihl navrhnout pár moderních zlepšováků na svůj náhrobek – a náhrobky vůbec. Kromě běžného kamene se základními údaji by tam mohla být obrazovka, na níž by si návštěvníci po vhození mince přehrávali video s příběhy ze života zesnulého včetně jeho projevu na rozloučenou. Tak by na zesnulém ještě dál mohli vydělávat dědicové a měli by z čeho hrob udržovat. Pravda, nasbírané mince by lákaly víc lupičů, takže by hroby musel někdo hlídat. Humor už trochu šibeniční, ale stále čišící - jako všechny jeho sloupky - radostí ze života, požitkem z absurdity a nevázaným smyslem pro nesmysl.

EXPLOZE BŘITKÉHO HUMORU

Učňovství si odpracoval v týdeníku Punch, kde strávil patnáct let. Po šesti letech v Timesech přešel do deníku The Independent, kam psal pět článků týdně, každý všední den, od roku 1987 až do posledního dne před smrtí. Mezi Kingtonovy nejpopulárnější šprýmy patřily fiktivní reportáže z neexistujících soudních přelíčení, fiktivní světové zprávy, moudře znějící imbecilní albánská přísloví, odpovědi na fiktivní kvízy a sondáže, instituce všech božstev dějin zvaná „United Deities“ komentující světové události či recesní příběhy Bertranda Russela jako mladistvého génia pod titulkem Jak Bertrandova mysl vítězí nad hmotou. Vymýšlel hurónsky legrační jazyk zvaný „franglais“, slátaninu francouzštiny a angličtiny, v níž dokázal napsat tucty nesmyslných článků, později sebraných do pěti knížek. Z tisíců článků psaných čistou angličtinou sestavil knížek deset. Každý jeho článek se četl, jako by byl psaný na prvního apríla. Psal je každé ráno a dodával v poledne, vždy k aktuálním událostem. Zbytek dne, jak rád říkával, proflákal, aby druhý den věděl, o čem psát. Ve svém životopisu rád zmiňoval, že se vedle spisovatelské kariéry věnoval zahradničení, když umíral hladem.
Pro divadlo zplodil muzikál Smrt Čajkovského – záhada Sherlocka Holmese, v němž po zavraždění Holmese u Reichenbašských vodopádů ve Švýcarsku padouch Moriarty v dokonalém přestrojení za Holmese (za něhož jej divák až do konce hry pokládá) cestuje do Ruska zabít jediného svědka vraždy, jímž je skladatel Čajkovskij. Nápad na komedii vyčetl z historického faktu, že Čajkovskij skutečně byl v roce 1891 ve Švýcarsku a jeho smrt v roce 1893 dodnes není vysvětlená. Když mu někdo připomněl, že nápad se podobá Stoppardovu švýcarskému setkání Lenina, Joyce a Tristana Tzary v komedii Travestie, dalo mu to nápad na další komedii nazvanou Čekání na Stopparda.
Ze sexuálních manuálů si Kington vystřelil velkým článkem Jak napsat sexuální manuál provázeným fotografiemi, jak se mazlí předkoitální předehrou před začátkem psaní i postkoitální dohrou – s psacím strojem.

NEŠETŘIL NIC A NIKOHO

Z mezinárodních událostí a osobností jeho novinářské karikatuře uniklo máloco a málokdo. Zde je třeba vzkaz Saddáma Husajna „s pozdravem britskému lidu“: „Se zarmoucením nacházím zmínku o nevyhnutelnosti války v Perském zálivu. Jak je to možné? Jaké války? Kdo válčí? Já jsem si jen vrátil zpět takzvaný stát Kuvajt jako součást Iráku, kterou vždy byl, vzal jsem si ty nejlepší kousky a zbytek jsem prodal do šrotu. Děkuji vám za možnost odpovědět, což musím přiznat - byl pro mě neznámý pojem.“
Borise Jelcina v jednom článku Kington udělal kapitánem moskevského kriketového týmu, jemuž Jelcin vysvětluje, že kriket vytváří v člověku stejnou pohodu jako vodka. Ale když mu poradci radí, aby těžkou politickou situaci v Rusku řešil tím, že jeho kriketový tým si pojede zahrát do zahraničí a už se nevrátí, Boris po dlouhém přemýšlení rozhodne v Rusku zůstat, protože v cizině mají špatnou vodku. „Zásadový člověk až do konce,“ komentuje Jelcinův poradce.
Blairova konverze na katolictví po odchodu z premiérství v debatě Sjednocených božstev „dává naprostý smysl psychologicky. Deset let Blair zastával osamělou pozici moci, v níž sám musel vydávat velká rozhodnutí. Teď jej musí jistě velmi chlácholit, že se může obrátit na instituci, která mu řekne přesně, co dělat“.
Blairův zákaz honu na lišku se v Kingtonově podání mění ve zprávu, že mnohem více lišek umírá pod koly aut na dálnici M25 a že „přejíždění lišek na silnici je daleko nejosvědčenější sportovní metoda omezování počtu lišek a parlament se dnes pokouší tento sport zlikvidovat“.
Hezký výprask od Kingtona dostávaly historické události. Druhá světová válka oficiálně skončila až někdy v šedesátých letech, kdy Andorra odvolala svá vyhlášení války Německu. „Andořané si neuvědomovali, že agresorem nebylo Německo, nýbrž Andorra, až do šedesátých let, kdy na to někde v archivech přišel náhodou jeden historik. Andorra pak okamžitě uzavřela s Německem mír, aby si to Německo nerozmyslelo a nezačalo znovu válčit.“
V den, kdy Británie měnila hodinky na letní čas, Kington ve svém sloupku zveřejnil takovéto „dopisy čtenářů“: „Kromě pěti domácích hodin mám také dvoje hodinky, časovače vaření čaje, ústředního topení, vařiče, auta, dvou kalkulaček, video záznamníku a telefonu. To mně trvá hodinu. Všechna zařízení jsou vyrobená v Japonsku. Japonci jsou stoprocentně schopní vyrábět zařízení, která by automaticky měnila čas v Británii, ale nevyrábějí je jen proto, aby mrhali naším časem. Není divu, že jsme za nimi ve všem pozadu.“
„Volal jsem British Telecomu, abych si poslechl záznam přesného času před druhou ranní v neděli a podle toho jsem si přetočil hodinky. Za dvacet vteřin jsem volal znovu. BT mně teď účtuje hodinu a dvacet vteřin, protože můj druhý telefonát byl po třetí hodině. Je tohle správné?“
K největším Kingtonovým recesím ale asi patří mudrování o inkarnaci: „Jablko, které spadlo Newtonovi na hlavu, nebyla obyčejná odrůda – aneb jak se Shakespeare inkarnoval v jablko a pomohl Newtonovi objevit gravitaci.“ Nebo: „Být stromem má tu výhodu, že vás staří přátelé nepoznají. Na druhé straně těžko nesu, že ze mě asi jednou bude škaredá truhla“ (Oscar Wilde, Žít jako strom). Či z jiného soudku: „Jak se Elvis stal rackem chechtavým a trefil se Michaelu Jacksonovi přímo na hlavu.“
A Kingtonova definice člověka? „Jediný tvor, který má čas a energii všechen svůj sajrajt pumpovat do moře a pak se jít v něm koupat.“
Až do posledního dne před smrtí se ve svých sloupcích o nemoci jedinkrát nezmínil. Jeho spolupracovníci včetně redaktora rubriky se o ní dověděli až v den, kdy od něho poprvé nepřišel článek. S Kingtonem odešel další z už pomalu vymírající třídy cáklých, ale vždy spolehlivých a nikdy neremcajících excentriků, po nichž v západní kultuře zazeje velká černá díra.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče