Umění rozvodu

28. května 2009, 17:49 - Jefim Fištejn
28. května 2009, 17:49

Poznání, že změna státních hranic neznamená konec světa, se musí nejprve obecně uchytit

Nedávno se odehrála ojedinělá událost – bylo potlačeno ohnisko separatismu. Armádě Srí Lanky se podařilo zlikvidovat Tygry osvobození tamilského Ílamu, kteří vedli svůj boj od roku 1976. „Tygři“ s oblibou používali teroristické a sebevražedné metody vedení války, ale v její závěrečné fázi měli regulérní armádu s válečným loďstvem a letectvem. Počty padlých vládního vojska se odhadují na dvojnásobek amerických obětí v Iráku, mezi civilním obyvatelstvem je mrtvých a zraněných obrovské množství. Vítězstvím povzbuzený dav zaútočil na britskou ambasádu v Colombu kameny jen proto, že ministr zahraničí Velké Británie David Miliband prohlásil, že by si poražení Tamilové zasloužili autonomii. Až euforie pomine, přijde čas sbírat kameny. Diskriminace Tamilů většinovými Sinhálci nejenže nebyla sprovozena ze světa, ale spíš naopak se nyní zostří. Brutální vítězství znovu ukázalo, že dnešní svět nezná civilizovanou odpověď na separatismus.
Až na několik výjimek regiony usilující o nezávislost jí nyní dosáhnout nemohou. Nedotknutelnost státního území je mezinárodně uznávaným principem. Jeho střet s jinou petrifikovanou zásadou – právem národů na sebeurčení – je zdrojem nejkrvavějších konfliktů naší doby. Ani zlý sen druhé světové války nenahlodal ideu „věčných států“ a „tisíciletých říší“, která patří do 19. století. Nikdo nemůže změnit současná pravidla hry, žádný ze stále častějších konfliktů nemůže být zásadně vyřešen – pouze zmražen nebo zakonzervován. Dříve nebo později však bude třeba tento model změnit. Čím složitější je svět, tím pružnější a ohebnější by měly být všechny společenské instituce včetně státního zřízení. Až se proces pohne z mrtvého bodu, což je nevyhnutelné, namísto současných států mohou docela dobře vzniknout systémy různých státních svazků a konfederací složené z regionů. Ty se pak budou dobrovolně a svobodně rozhodovat, zda chtějí úplnou nezávislost anebo volné spojení s některým ze sousedů. Ekonomická spolupráce by tím vůbec neutrpěla – již nyní státní hranice nehrají v podnikání zásadní roli. V globalizovaném světě se také rychle sbližují základní představy o zákonných normách – již nyní není málo nadnárodních konvencí, jež závazně platí pro většinu zemí světa. Důležité je, aby rozhodnutí o státní příslušnosti území nebylo „na věčné časy“. Aby za nějakou dobu – dejme tomu za dvacet či třicet let – bylo možné takové rozhodnutí přehodnotit.
Nejbližší analogií státu je základní buňka společnosti – rodina. Stejně jako se v kapce vody odrážejí veškeré fyzikální procesy světového oceánu, instituce manželství je společenskou laboratoří v malém. Rozvody a sňatky na státní úrovni se nyní odehrávají zhruba stejně, jako tomu bylo na osobní úrovni ve středověku – stejné sliby lásky až „do hrobu“, stejná předsevzetí nerozlučného života „v dobrém i ve zlém“, stejná nemožnost se rozejít jinak než rozhodnutím nejvyšší církevní autority. Dříve nebo později to však nemůže dopadnout jinak, než že i pro státy bude platit jakási analogie současného systému nevázaného partnerství – soužití „na hromádce“ či „na psí knížku“, jež umožňuje dospělým lidem zůstávat spolu, dokud si to přejí a ani o chvíli déle. Zkušební prototypy vznikají přímo před námi, jen je musíme umět rozpoznat. Navzdory tradicionalistickému usilování o rigidní nadstát, jehož smysl již dávno značně zaostává, se Evropská unie nakonec nutně vyvine v takový volný svazek. Už proto, že takové uspořádání generuje nesrovnatelně menší pnutí mezi jejími jednotlivými součástmi. Švýcarské kantony spolu nikdy neválčily.
Poznání, že změna státních hranic ještě neznamená konec světa, se však musí nejprve uchytit v obecném povědomí. Poté se vyvinou adekvátní instituce a mechanismy, které zabrání populistům posouvat své regiony po každých volbách ode zdi ke zdi. A současně znemožní ústřední moci ignorovat projevy lidové vůle. Je jasné, že žádný, ani ten sebelepší, systém nezruší jednou provždy pravděpodobnost konfliktů mezi národy a státy. Ani ohebné a proměnlivé konfederace nemohou být všelékem a návodem na trvalý mír. Rozvod je v zásadě nepříjemnou a bolestnou zkušeností a jsou s ním spojené různé starosti a soužení. Pro státy to platí ještě více než pro lidi. S národními osudy totiž držitelé moci hazardují snáze než s vlastními. Radikální změna současného systému je nevyhnutelná už proto, že nyní separatismus prakticky vždy vyústí v těžké krveprolití. Na vrub neschopnosti se ve vší slušnosti rozejít dopadá, že všechny vojenské konflikty za posledních 50 let – od Kypru přes Karabach až po Abcházii nebo Kosovo – zůstávají dočasně zmražené. Dál totiž doutnají a jejich neustále rostoucí počet ohrožuje mír. Navzdory všem nedostatkům je civilizovaný státní rozvod přece jen lepší než vojenský konflikt, z něhož v zásadě není jiného východiska než pomíjivé vítězství nebo potupná porážka.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče