Uklidnění jen na první pohled

11. října 2010, 19:08 - Robert Holman
11. října 2010, 19:08

Bankovní regulace

Praporek: Splnění nových kapitálových požadavků bude pro banky znamenat vyšší náklady na kapitál

Od vypuknutí finanční krize bylo o jejích příčinách napsáno již mnoho. Postupně krystalizují dvě školy myšlení, z nichž jedna přičítá vinu uvolněné měnové politice a druhá nedostatečné regulaci finančních trhů. Ponechme stranou, do jaké míry se na finanční krizi podílela měnová politika, a podívejme se blíže na nové návrhy regulace finančních trhů. Ti, kdo volají po tužší regulaci, si možná neuvědomují, že to povede k těžkopádnějšímu fungování trhů. Více jistoty a stability bývá vykoupeno menším růstem.

Poučení z minulosti Regulace obvykle přichází na společenskou objednávku. Vyvolají-li inovace a prudký vývoj trhů otřesy, lidé žádají regulace. Když v roce 1720 praskla „bublina jižních moří“, byly zakázány akciové společnosti. Dnes bychom si bez nich nedokázali svět vůbec představit. Po burzovním krachu v roce 1929 se v USA na základě Glass-Steagalova zákona oddělilo v zájmu ochrany vkladatelů komerční a investiční bankovnictví. V roce 1999 USA tento zákon zrušily, protože se ukázalo, že je překážkou pro konkurenceschopnost a efektivnost ve finančním sektoru. Dnes se regulační vítr zase obrací.
Úkolu vytvořit nový regulační rámec se ujal Basilejský výbor pro bankovní dohled, který na konci loňského roku představil své návrhy pod názvem Basel III. Jejich jádrem je nová kapitálová regulace, která zvyšuje kvantitativní i kvalitativní požadavky na regulatorní kapitál. Vedle toho se navrhuje zavést regulatorní požadavky na likviditu bank, omezení u používání externích ratingů a některá další opatření. Podívejme se však blíže na kapitálovou regulaci. Minimální požadavek kapitálové přiměřenosti bank (podíl regulatorního kapitálu na rizikově vážených aktivech) by se měl do roku 2019 postupně zvýšit z dnešních osmi na 10,5 procenta. Dalším požadavkem je, aby akciový kapitál (Tier I), který je nejkvalitnější částí regulatorního kapitálu, postupně dosáhl 4,5procentního podílu na rizikově vážených aktivech. Kromě toho se zavádí další, rizikově nevážený kapitálový požadavek – takzvaný pákový poměr (leverage ratio), což je podíl kapitálu k rizikově neváženým aktivům. Jeho účelem je omezit rychlý růst bankovních expozic v dobách přehnaného optimismu, kdy se rizika všeobecně podceňují, a tím doplnit rizikově vážené kapitálové požadavky.

Proticyklický požadavek Celkem vyvolává Basel III uklidňující dojem zkvalitnění bankovní regulace. Ale při bližším pohledu se uklidnění vytrácí. Je jasné, že splnění nových kapitálových požadavků bude pro banky znamenat vyšší náklady na kapitál, a tedy všeobecné zdražení úvěrů, což se v důsledku promítne do zpomalení hospodářského růstu. Čím více regulace, tím menší je kapacita finančního zprostředkování. To tvůrci nové kapitálové regulace nepopírají, avšak tento negativní dopad bagatelizují a ospravedlňují výhodou větší stability v bankovním sektoru.
Jedním z návrhů Basel III je i zavedení proticyklického kapitálového požadavku, kdy by banky v dobách rychlého růstu úvěrů musely navýšit kapitál, aby v dobách poklesu mohly vytvořený kapitálový polštář čerpat na pokrytí případných ztrát. Proticyklický kapitálový požadavek by měl být navázán na vývoj některého makroekonomického ukazatele, nejspíše celkového podílu úvěrů na hrubém domácím produktu. Problematičnost požadavku vyplývá z toho, že banky se odlišují v rizikovém chování. Mnoho bank se i v dobách všeobecného optimismu chová obezřetně a není důvod, aby se jim zvyšoval kapitálový požadavek jen proto, že rychle roste určitý makroekonomický ukazatel.

Omezit morální hazard Spornost nové regulace je v tom, že se snaží donutit všechny finanční instituce, aby byly obezřetnější vůči rizikům. Jenže skutečným problémem dnešního finančního světa je spíše systémové riziko – riziko přenosu nákazy z nezdravých finančních institucí na zdravé. To způsobuje, že agregátní riziko finančního systému je mnohem větší než prostý součet rizik jednotlivých finančních institucí. Řízení individuálních rizik má být ponecháno bankám samotným (banka ví nejlépe, jak řídit svá rizika); je to systémové riziko, které má být zájmem regulátorů. Tvůrci nové finanční architektury by se proto měli zaměřit spíše na řešení problémů, jak bránit šíření nákazy ve finančním sektoru a jak omezit morální hazard plynoucí z očekávání, že konečným plátcem za rizikové chování finančníků bude daňový poplatník. V tomto směru se zatím neudělal velký pokrok.

Článek vyjadřuje osobní názory autora, které nemusejí být vždy totožné s pozicí ČNB

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče