Uhelný incest

16. prosince 2011, 17:35 - Pavel Páral
16. prosince 2011, 17:35

Příběh o tom, jak si stát nechal sebrat hnědouhelnou společnost za peníze z jejích účtů

K rozhodujícím chybám při privatizaci mosteckých dolů došlo na samém počátku české privatizační historie. Stát si totiž ponechal v Mostecké uhelné společnosti (MUS) minoritní 46procentní podíl. Další část akcií rozdělil městům a obcím v severočeském regionu, zbytek vložil do druhé vlny kuponové privatizace v letech 1995 až 1996. V porevoluční naivitě a v právním vakuu rodící se tržní ekonomiky tenkrát ještě nikoho nenapadlo, že by mohlo probíhat něco jako privatizace za peníze privatizované firmy. Případ Mostecké uhelné byl jeden z prvních a následovala jich celá řada. V té době se tomuto kriminálnímu jevu, jehož postižitelnost byla ze zákona dost sporná, říkalo privatizace incestem.
Podstata transakce byla dost jednoduchá. Mostecká uhelná společnost, jak se v té době firma nesoucí dnes jméno Czech Coal jmenovala, měla asi tři miliardy korun v rezervách na sanace a rekultivace, jak přikazoval a dodnes přikazuje horní zákon. Podle něho z každé tuny vytěženého uhlí směřuje několik korun na zvláštní účet, z něhož jsou hrazeny náklady na odstranění následků důlní činnosti. Tedy hlavně na rekultivaci výsypek a prostorů lomů.

Bystrý Fond národního majetku

Divoká privatizace hnědouhelné společnosti začala nástupem Antonína Koláčka, který do té doby pracoval v Komerční bance, do představenstva Mostecké uhelné a do pozice finančního ředitele. Z této pozice zadal správu jejích finančních rezerv společnosti Newton Financial Management Group, kterou v té době podle dostupných informací sám ovládal a jež v celé kauze hraje velmi podstatnou roli. Newton začal prostřednictvím dalších brokerských společností skupovat na trhu akcie z kuponové privatizace od drobných akcionářů, ale především od investičních fondů.
To samozřejmě neuniklo Fondu národního majetku (FNM), který byl v té době držitelem a správcem státních podílů v naprosté většině společností, které byly zčásti privatizovány nebo se na privatizaci připravovaly. Ve stanovisku k mimořádné valné hromadě Mostecké uhelné společnosti z 24. dubna 1998, jehož kopii má týdeník EURO k dispozici, se píše: „V lednu 1998 získal FNM informace, že se členové managementu Mostecké uhelné dopouštějí činů, které vzbuzují podezření z páchání trestné činnosti. Ty se týkaly jednak tunelování firmy, jednak jejího nepřátelského převzetí,“ uvádí prohlášení. V dokumentu se navíc tvrdí, že tunelování společnosti mělo proběhnout přes některé investice a zejména prostřednictvím správy finančních prostředků za zhruba tři miliardy korun. Rovněž prohlášení potvrzuje, že uvedené prostředky měla obhospodařovat zmíněná společnost Newton, jejímž spoluzakladatelem a předsedou představenstva byl v té době Antonín Koláček. Ten byl do představenstva hnědouhelné firmy delegován nikoli za stát, ale za státem tehdy stoprocentně vlastněnou Komerční banku, respektive její dceřinou firmu IKS KB. FNM ve svém stanovisku uváděl, že firmy majetkově či personálně propojené s Newtonem vytvořily síť menších, ale ve shodě jednajících akcionářů Mostecké uhelné. Ti se pak snažili získat ve firmě majoritu. „K financování převzetí měly sloužit podle informací FNM přímo či nepřímo finanční prostředky MUS. Tyto společnosti navíc měly k dispozici seznam akcionářů hnědouhelné firmy. Následně skupovaly cenné papíry jak z volného trhu, tak přímo od jednotlivých akcionářů,“ tvrdil fond v prohlášení.

Poražený stát

Podle informací týdeníku Euro FNM neměl o podobných operacích tušení až do doby, než za jeho vedením přišel jeden z tehdejších zaměstnanců Mostecké uhelné. Upozornil, že zatím neznámí investoři vykupují akcie MUS především od města a obcí. A začal boj s časem. Obchodníci FNM obtelefonovávali všechny v tuzemsku působící obchodníky s cennými papíry a snažili se alespoň část akcií vykoupit, popřípadě se dohodnout s některými akcionáři, aby hlasovali se státem. A to se nepodařilo. Přitom deset procent akcií Mostecké uhelné bylo ve Středisku cenných papírů napsáno na IKS KB – tedy finanční ústav, který ovládal stát. Jenže IKS držel akcie nikoli pro sebe, ale pro svého klienta, kterým byla společnost Newton. Fond kvůli hrozbě nepřátelského převzetí požádal 2. března 1998 představenstvo Mostecké uhelné o svolání mimořádné valné hromady. To však porušilo zákon a nesvolalo mimořádnou valnou hromadu v zákonné lhůtě čtyřiceti dnů po obdržení žádosti, ale po více než padesáti dnech. Na mimořádné valné hromadě Mostecké uhelné společnosti 24. dubna 1998 pak Fond národního majetku neuspěl s požadavkem odvolat dosavadní management firmy. Proti státu se postavilo 51,9 procenta akcionářů. Mostecká uhelná byla uloupena za peníze z ní vyvedené, nebo přesněji řečeno zapůjčené.
Tehdy seděla ve Strakově akademii úřednická vláda Josefa Tošovského, kde ministrem financí byl Ivan Pilip. Byla u moci po sarajevském atentátu a strmém pádu Václava Klause, z iniciativy vzešlé z Hradu, na němž seděl Václav Havel. Faktickou moc ovlivňovat dění v zemi však tato vláda moc neměla. Ač ve své době, jako každá úřednická vláda, velmi oblíbená, tak má na svědomí nejen selhání a bezmoc v případě dolů v Mostě i Ostravě, ale také velmi problematický model prodeje Investiční a poštovní banky do rukou japonské Nomury.
Lze jí to sice vyčítat, ale je třeba vidět, že skutečná politická moc byla vykonávána v Parlamentu. Tam opozice tvořená sociálními demokraty a komunisty už předtím smetla vedení FNM, které podalo v případě divoké privatizace MUS, ale také ve stejné době probíhající obdobné akce v OKD, několik trestních oznámení a marně hájilo zájmy státu.
A aby té drzosti nebylo málo, tak se v ČTK objevilo prohlášení společnosti Appian Group, kde se psalo: „Česká vláda ohrožuje zájmy zahraničních investorů tím, že se razantně nepostavila proti obviněním vzneseným proti americké společnosti Appian Group, která spolu se švýcarskou Synergo Suisse minulý týden ovládla Mosteckou uhelnou společnost. Nákup akcií v akciové společnosti MUS je součástí investiční strategie v Evropě,“ uvedla firma. „Jedná se o dlouhodobou investici, s cílem zachovat a rozvinout činnost této společnosti, poskytnout pracovní příležitosti a dosáhnout posílení její pozice jak na českém, tak na zahraničním trhu.“

Hezká etiketa...

Od okamžiku divoké privatizace MUS běhaly trhem různé spekulace o Appianu. O tom, že za ním stojí Antonín Koláček a jemu blízcí manažeři, však pochyboval málokdo. Oficiální legenda byla následující. Appian Group vznikla v roce 1996 ve Washingtonu, D. C., jako privátní investiční společnost. Její stanovy přikazovaly, že nesmí být zveřejněna jména podílníků fondů, které má ve správě. Prezidentem byl oficiálně Jacques de Groote, vysoký funkcionář Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Ten také odmítl jména investorů sdělit. Evropská odnož – Appian Group Europe – byla založena v roce 1999 ve Švýcarsku. Skupina podle tehdejšího prohlášení hledala investiční příležitosti v podnicích, které naléhavě potřebují kapitál pro rozvoj nebo nejsou schopné zajistit splácení dluhů. Prioritní byly investice do energetického sektoru. Společnost však nikdy nezveřejnila své jmění, majetkové účasti ani počet zaměstnanců. Na otázku, jaké jsou ekonomické výsledky Appianu, odpovídal v roce 2003 de Groote trochu vyhýbavě: „V současnosti spravujeme jmění v přibližné hodnotě 250 milionů dolarů s návratností vloženého kapitálu kolem sedmnácti až osmnácti procent ročně za posledních pět let.“ To by bylo opravdu úspěšné podnikání. Ale nikdy nedoložené.
Důvěryhodnost měly společnosti dodat i další, ve finančním světě významná jména. Vedle de Groota šlo především o poradce – členy takzvané strategické rady Appian Group. Byl mezi nimi Lawrence S. Eagleburger, který působil jako prezident konzultační a poradenské společnosti Kissinger Associates a jako státní tajemník amerického prezidenta George Bushe staršího. Dalším byl Alfons Verplaetse, bývalý guvernér belgické centrální banky a prezident basilejské Bank for International Settlements (BIS). Třetím poradcem měl být Peter Castenfeld, který pracoval ve vedení Credit Suisse First Boston a Dillon Reed. Vlastní vedení firmy zastupoval vedle de Groota Jiří Diviš, Čech žijící ve Švýcarsku, kde vystudoval práva na Fribourg University. Byl ředitelem společnosti Investenergy ze skupiny Appian a měl být pověřen výkonem akcionářských práv v Mostecké uhlené. Třetím členem představenstva byl Adrien de Merode, který má za sebou kariéru v belgických bankách Générale de Banque, Société Générale de Belgique a Bank Degroof. Výčet šéfů uzavíral ředitel Mostecké uhelné Antonín Koláček, který je zároveň ředitelem Appianu pro střední a východní Evropu. Ze svých aktivit Appian zveřejnil pouze svou účast v Mostecké uhelné a nákup teplárny Otrokovice. Udával, že působí také v teplárně Strakonice, Příbramské teplárenské, Vltavotýnské teplárenské a Energetice Malenovice. Jako další referenci uváděl poradenství při akvizicích dvou belgických bank Labouchere Bank a Kempen Bank pro bankovní supinu Dexia BIL Group, která se v Česku ucházela také o pražskou První městskou banku. De Groote tvrdil, že Appian projevoval zájem o těžbu a výrobu elektrické energie v Polsku a Bulharsku. V České republice oficiálně aktivity Appianu zajišťovala společnost Synergo Group, která byla založena v roce 1999.

...na mizerné láhvi

A jak to bylo bez Koláčkových pohádek? Klíčovým dokumentem pro pochopení toho, kdo hrál na struny Appianu ve skutečnosti, je zřejmě Contrat de Portage neboli Obchodní smlouva, jejímiž stranami jsou společnost Investenergy ze švýcarského Fribourgu a Appian Advisors, registrovaná v Delaware. O tomto dokumentu informoval týdeník Euro již v prosinci roku 2003.
Předmětem smlouvy, kterou má týdeník Euro k dispozici, bylo, že její strany se spojí za účelem završení koupě bloku akcií Mostecké uhelné, jehož „konečným a výlučným adresátem bude Investenergy“. Smlouva uvádí, že „Appian nahradí Investenergy během celého procesu nabytí bloku akcií společnosti“. Appian měl podle smlouvy vydat do 24. dubna 1998 následující prohlášení adresované ČTK a Reuters: „Uskupení Appian pokračuje ve své investiční strategii v Evropě. Z toho důvodu je uskupení Appian zainteresováno vhodně investovat do energetického sektoru v Česku. Uskupení Appian informuje, že získalo 30 procent akcií společnosti Mostecká uhelná společnost, s cílem udržet činnost této společnosti a podílet se na jejím rozvoji. V souvislosti se svou investicí v Česku uskupení Appian informuje, že pověřilo uskupení Investenergy/Synergo Suisse CZ, aby provedlo na svůj vlastní účet kroky k nabytí citovaných akcií a aby zajistilo jejich správu.“ Zpráva se skutečně v ČTK objevila, byť o několik dní později. Za propůjčení jména a krytí Investenergy měl Appian získat částku jeden milion amerických dolarů. Smlouva byla podepsána 18. dubna 1998 a měla platit pět let.

Hladový Belgičan

Jenže nebyl Appian jako Appian. Dohoda se trochu zasekla v roce 1999, kdy se původní Appian, který s de Grootem spoluvlastnil jistý Steve Norris, přejmenoval na Poulwhite. Pouhé čtyři dny po přejmenování byla v Delaware zaregistrována nová společnost Appian Group. Další dokumenty, které jak týdeník Euro, tak čeští policisté měli k dispozici, svědčily o tom, že Appian smlouvu o spolupráci s Investenergy uzavíral velmi narychlo z důvodu finanční tísně. Již předtím měl potíže s placením svých zaměstnanců a de Groote se s Norrisem právě z těchto důvodů rozešel. Nadále však figuroval ve vztazích s českými šéfy Mostecké uhelné, zvláště s Antonínem Koláčkem. A právě belgický finančník a jeho osobní skandály byly zřejmě počátkem konce Koláčkovy skupiny privatizátorů Mostecké uhelné.
De Groote byl sice bývalým vysokým činitelem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, jeho reputace však byla značně pošramocena skandály z devadesátých let, kdy americký tisk spekuloval, že se obohacoval na finančních transakcích při pomoci rozvojovým zemím, například Kongu. Tisk popisoval jeho život na vysoké noze a spory s věřiteli. To se stalo osudným patrně i pro tajemné smlouvy kolem Appianu, protože právě jeho věřitelé se v soudních sporech zřejmě dostali k důležitým obchodním smlouvám a korespondenci mezi zúčastněnými firmami a jejich šéfy. Od věřitelů se citlivé dokumenty dostaly do Česka a zřejmě i ke švýcarským policistům. Klíčovým byl de Grootův spor s jeho švýcarským obchodním partnerem a zřejmě původně i přítelem Alainem Aboudaramem, jehož připravil o částku o něco převyšující milion dolarů, což je v sumě pohybující se v obchodech s uhelnou společností v Česku opravdu legrační částka. Aboudaramovi advokáti a poradci se během krátké doby dostali k dokumentům, k nimž česká policie neměla nikdy přístup.

Průhledná schovávaná

Například se rozkryla struktura a financování společnosti Investenergy, která byla při nákupech akcií MUS tím klíčovým subjektem. Podle obchodního rejstříku ji ovládal Čechošvýcar Jiří Diviš. Firma byla založena ve švýcarském Fribourgu v roce 1997 se základním kapitálem 3,6 milionu švýcarských franků. Jak vyplývá z výpisů obchodních registrů, které má týdeník Euro k dispozici, Diviš navíc figuroval i v dalších společnostech navázaných na Appian. Mimo jiné Appian Group Europe, Appian – Machinery a Appian – Energy. Firmy se základním kapitálem 100 tisíc švýcarských franků vznikly v roce 2002. Posléze se Diviš objevil i v britských společnostech Appian Group, Appian Energy. Logicky pak vzniká otázka, kde tato kapitálově nevelká firma vzala miliardové sumy na nákup akcií MUS. Skoupení majority v Mostecké uhelné stálo podle odhadů něco kolem tří miliard korun a dalších 650 milionů bylo třeba zaplatit za státní podíl. V obchodní smlouvě mezi Appianem a Investenergy je ustanovení, že Investenergy stvrzuje a prohlašuje, že její zdroje nejsou trestného původu a jsou zahrnuty v evropském bankovním systému. Jako koneční příjemci těchto zdrojů jsou označeni dva čeští občané, a to Marek Čmejla a Petr Kraus. Oba dva muži přitom figurují ve statutárních orgánech pražské brokerské společnosti Newton Financial Management Group, o níž je řeč v počátku tohoto textu, a příběh se tak vlastně uzavírá. Právě Newton podle dalšího dokumentu, který má týdeník Euro k dispozici, uzavřel s Mosteckou uhelnou v lednu 1997 smlouvu o krátkodobém úvěru ve výši dvou a půl miliardy korun. Tyto zdroje měly být použity na operace na finančním trhu. O jaké operace se jednalo, je už dlouho poměrně jasné.

Prachy nad uhlí

Vlastnictví Mostecké uhelné po zveřejnění těchto informací mělo být zřejmě dále zastíráno a přesunulo se pod londýnská křídla švýcarské investiční banky Credit Suisse First Boston, která se stala správcem investičního fondu Appian Central European Development Investment Fund. V té době v CSFB působil na vysokém manažerském postu v našem regionu svého času velmi známý finančník Michal Šušák, který byl podle dostupných informací architektem nové identity majitelů Mostecké uhelné.
Potom došlo k rozdělení Appianu. Důlní část od něj odkoupili tehdejší manažeři. Po čtyřiceti procentech získali Antonín Koláček a Luboš Měkota. Po deseti procentech Petr Pudil a Vasil Bobela. Zbytek Appianu, ovládající v té době především plzeňskou Škodu, zůstal v rukou trojice Diviš, Čmejla a Kraus. Příběh téhle větve Appianu bude podle všeho teprve rozehrán.
V dubnu roku 2006 pak získal v Mostecké uhelné minoritní podíl 49 procent známý finančník Pavel Tykač za devět a půl miliardy korun. K tomu získal právo dokoupit za pět miliard majoritu a za dalších pět miliard korun zbytek. Tahle transakce skutečně proběhla a dnes je Tykač stoprocentním vlastníkem mosteckých dolů. Nemalá část peněz, kterou od něj privatizátoři získali, je však nyní švýcarskou policií zablokována na bankovních účtech a bude napínavé čekat, kdo se k těm penězům nakonec dostane a bude se smát. Přes optimismus velké části médií i veřejnosti není vůbec vyloučeno, že to budou zase naši uhelní tuneláři.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče