Úderné týmy místo Paroubka

07. listopadu 2011, 11:58 - Jaromír Bartůněk
07. listopadu 2011, 11:58

Něco takového Poslanecká sněmovna v Česku ještě nezažila. Poslanci sociální demokracie se nekonečnými maratony projevů dnem i nocí pokoušejí doslova fyzicky utahat kolegy z vládní koalice a zabránit tak přijetí jejích klíčových reforem. Co parlamentní obstrukce naznačují o stavu největší opoziční strany?

Foto: David Neff/MF Dnes/Profimedia

Sociální demokraté v posledních měsících působili ospale. Spíše odváděli „standardní“ práci největší opoziční strany, to znamená, že formálně jim nešlo vytknout průběžnou kritiku vlády ani absenci vlastních návrhů v podobě všemožných tiskových konferencí, prohlášení nebo článků v novinách. Celkový dojem však přesto působil jaksi bezzubě.

Reakce voličů na sebe nenechala dlouho čekat. Od konce léta začínají opět růst volební preference ODS a slušně se drží i TOP 09, jako by se jejich voliči utvrdili v přesvědčení, že jen Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem jsou schopni udržet Česko nad vodou během světové ekonomické krize. Naopak sociální demokraté od září poměrně výrazně ztráceli, ačkoli jsou stále nejoblíbenější stranou, a pokud by se nyní konaly volby, levice, tedy ČSSD a KSČM, by zřejmě spolehlivě ovládla dolní parlamentní komoru.

Limity hodných mužů

S parlamentními obstrukcemi je vždycky potíž. Leckoho totiž rozčílí, že opozice funguje pouze jako destruktivní prvek. Znemožňuje tak práci vládě, s kterou sice mnozí nesouhlasí, ale která se alespoň snaží podle svého programu něco s Českem udělat. Sociální demokraté tedy riskují, ale tentokrát se jim to může vyplatit. V polistopadové historii se v čele největší levicové strany střídali „zlí“ a „hodní“ muži. Bez bonmotů a občasných urážek Miloše Zemana by ČSSD nejspíš zůstala marginální stranou, jakou byla za svého prvního polistopadového předsedy Jiřího Horáka.

Zemanův nástupce Vladimír Špidla dokázal sice v roce 2002 vyhrát volby, se svou opatrnou politikou plnou kompromisů s lidovci a Unií svobody dlouho nevydržel. Jeho následovník Stanislav Gross představuje kapitolu samu pro sebe, každopádně poslednímu sociálnědemokratickému premiérovi Jiřímu Paroubkovi nelze upřít, že své tehdejší straně pomohl utéct hrobníkovi z lopaty.

Současný předseda ČSSD Bohuslav Sobotka je přesně tím typem politika, který dokáže zvítězit v průzkumu popularity, ale jeho jméno a činy už tak moc neurčují směřování celé strany. ČSSD je tak schopna za určitých okolností oslovit pestrý vějíř voličů, ale stejně tak může narazit na svůj letitý problém, kterým je neexistence tvrdého voličského jádra, jakým disponují třeba komunisté, ale do značné míry i občanští demokraté nebo lidovci, jejichž preference se už opět vyhouply nad pět procent.

Bylo tedy načase předvést nějakou akci a prokázat, že tady sociální demokracie stále je a proti vládním reformám udělá v rámci demokratických pravidel vše. Tak se zrodil obstrukční plán, jehož součástí bylo i rozdělení poslanců ČSSD do třech týmů, jejichž členové se ve dne v noci střídali u řečnického pultíku. „Hlásím nástup úderného týmu číslo tři v plné síle,“ zahajoval své vystoupení středočeský hejtman David Rath.

Ti, které obstrukce naštvou, jako třeba prezidenta Václava Klause, jenž akci nazval smutnou a nedůstojnou, by stejně nejspíš sociální demokracii nevolili.

O tom, že v Lidovém domě pochopili riziko prošustrování voličského potenciálu, svědčí i rozjíždějící se petiční kampaň, která má legitimovat radikální kroky proti koalici včetně pokusu o vyslovení nedůvěry vládě. Stejně jako nelze donekonečna blokovat jednání Sněmovny, ani na svržení vlády nemá opozice dost hlasů, přesto se o to musí pokusit.

Kde končí akční ČSSD?

Z hlediska největší opoziční strany však zaráží jiná věc, a to její váhání kolem prezidentské volby. Nejde ani tak o to, zda se bude Klausův nástupce na začátku roku 2013 volit přímo, nebo opět parlamentem. Hlavní problém je evidentní nejednota sociálních demokratů, kteří přímou volbu na jednu stranu prosazují, na straně druhé však zaznívá její kritika z řad senátorů, a navíc požadavky na změnu pravomocí prezidenta mohou zhatit křehkou dohodu s ODS, TOP 09 a Věcmi veřejnými na změně ústavy.

Nejpodivnější pak je, že ČSSD zcela tápe, pokud jde o jejího prezidentského kandidáta. Boj o Hrad odmítl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a od té doby je ticho po pěšině. Přitom prezidentská volba je z hlediska mobilizace voličů velmi dobře „uchopitelná“. Spolu s krajskými a senátními volbami příští rok na podzim by právě osoba prezidentského kandidáta mohla být symbolem pomyslného referenda o vládě a vůbec o přístupu, jaký by Česko mělo zvolit tváří v tvář ekonomické krizi.

Tím se však vracíme ke stranickému vedení nesourodého tandemu vnitrostranických rivalů, předsedy Bohuslava Sobotky a prvního místopředsedy Michala Haška. Je dost dobře možné, že obstrukce ve Sněmovně jsou to jediné, na čem se ČSSD shodne.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče