Ubližujeme sami sobě

12. prosince 2013, 12:00 - Miroslav Zámečník, Euro
12. prosince 2013, 12:00

Sektorová daň na banky je selháním důvěry v systém, bohužel podepřená přinejmenším částečným funkčním selháním

Jedny z nejbystřejších ekonomických hlav se po vypuknutí „velké západní finanční krize“ v roce 2008 trápily tím, jak učinit finanční sektor stabilnějším. Méně náchylným k spekulacím a méně vystaveným morálnímu hazardu, tedy záchraně prostřednictvím finančních injekcí od daňových poplatníků prostřednictvím veřejných financí. Tato intelektuální debata, jakkoli je kontroverzní, však naprosto nesouvisí s českou diskusí o tom, že zdaníme banky zvláštní přirážkou k dani z příjmů právnických osob. Sektorová daň na banky nepřispěje ani k větší stabilitě, ani k omezení spekulací. Tyhle fajnovosti zůstávají zcela stranou Česka, které má bankovní systém robustní, burzu skoro mrtvou a v komplikovaných derivátech se naštěstí téměř nenamočilo.

Banky jsou přesto dobrým cílem z jednoho prostého důvodu: prodali jsme je a ony dosud velmi slušně vydělávají. V posledních dnech se jejich mediální aktivita zvýšila s tím, jak se ukazuje, že ve vysoké politice v Česku nemají bankéři zase až tolik přátel.

Hrozivé důsledky

Popravdě řečeno to, co se dosud „píárově“ protlačilo do redakcí, není nijak přesvědčivé. A to včetně důkazů, že přirážka k dani z příjmů právnických osob bude mít hrozivé důsledky pro českou ekonomiku. Být na místě těch, kdo počítají negativní dopad zvýšení korporátní daně pro banky o několik procentních bodů na zaměstnanost a ekonomický růst, docela bych se ošíval se podepsat. V minulém čísle týdeníku Euro jsme se totiž zabývali fenoménem růstu podílu vkladů na běžných účtech v českém bankovním systému na celkových vkladech, ačkoli reálný úrok z netermínovaných vkladů byl až na pár měsíců za posledních sedm let záporný.

I když mě budou přátelé z bankovního sektoru proklínat, mít na jedné straně takhle levnou zdrojovou bázi, která ignoruje negativní reálný úrok a pořád navyšuje úložky, a mít na straně aktiv tak vysoký podíl českého státu s jeho sice nízko úročeným dluhem, ale pořád slušnou čistou úrokovou marží, tak se nemají čemu divit. Zkrátka a dobře řečeno, jakýkoli stát by se měl podívat na to, s jakými transakčními náklady se zprostředkovávají úspory domácností do financování státního dluhu, a jeden by mohl dospět k závěru, že se z toho něco „uhryzne“.

Podceněný dialog státu a bank

Chyba se stala jinde, teď jen inkasujeme následky. Zjevně jsme podcenili dialog mezi bankami a státem. Jak nabudit apetit domácností a podniků do rostoucí poptávky po úvěrech v situaci, kdy stát hlásá do megafonu, že on sám musí šetřit, neboť se bojí zhroucení největšího obchodního partnera, tedy eurozóny? Mario Draghi řekl už loni v létě, že eurozónu zachrání, i kdyby na chleba nebylo. Na to ovšem ani česká fiskální politika na ministerstvu financí, ani česká bankovní komunita patřičně nereagovaly.

Kvůli tomu dnes neseme náklady v podobě mizerného růstu. Minimálně od té doby je naše makroekonomická politika chybná a kontraproduktivní. V dobře komunikující zemi s omezeným počtem rozhodujících hráčů, která si chce pomoci k růstu – a navíc finančně není omezená, protože je schopna svoje oživení v zásadě sama krátkodobě financovat – by tohle mělo bohatě stačit. Na to, jak je Česká republika malá, selhali pozoruhodným způsobem všichni.

Banky se staly za poslední rok konzervativnějšími a centrální bance trvalo víc než rok, než se rozhoupala k uvolnění měnových podmínek. Že český fiskál nezměnil tón dost agilně, to bych ani nečekal. Dnes je to zkrátka jenom blbější. Fiskál si chce pomoci na bankách vyšším zdaněním, což je v dnešní situaci enormně hloupé. Banky naopak hrozí omezením aktivity, což je také kontraproduktivní. A Česká národní banka je na veřejné hanbě, protože dělá makroekonomicky to, co měla udělat už před nějakým časem.

Selhání důvěry

Sektorová daň na banky je selháním důvěry v systém, bohužel podepřená přinejmenším částečným funkčním selháním. Že v tomhle tanci jedou tři, na tom nezáleží. Sektorové daně jenom předznamenávají jiný, mnohem větší problém. Naše selhání.

Kterýkoli vnější pozorovatel by dospěl k závěru, že sami sobě ubližujeme a bude mít pravdu. Nedivte se nedůvěře v elity, když nezvládají svou roli. V českém případě selhává pár desítek, maximálně stovek lidí, kteří jsou zmateni, protože je nikdo nevychoval k tomu, jak má vypadat normální fungující stát, který mají kolektivně řídit. A zejména je nevychoval k obraně vůči těm, kteří nikdy neměli být součástí systému, protože jsou bez legitimity („kmotři“). Neseženeme-li vnitřní disciplínu na potřebné úrovni v řádu stovek lidí k organizaci a řádu vnímanými národem jako spravedlivou, budeme odsouzeni k tomu, aby nás řídil jeden muž. Poptávka je velká a ženy prominou.


Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:

Chtěli jsme kdysi zpívat s anděly

Smetiště blahobytu

Bulharizace zdravotnictví na postupu


Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Najděte si novou práci do září
Plná zaměstnanost v ČR: čím jsme si ji zasloužili?
Obtěžují vás nevyžádané telefonáty? Návod, jak se jim vyhnout
O 20 % víc než loni: ceny bytů opět rostou
Mají Češi na elektromobil? Hyundai hodlá rozšířit dojezd až na 500 kilometrů
Auta
Retro na neděli: Ford GT40 vznikl jako pomsta značce Ferrari
Povinné ručení: Jak na změnu smlouvy a snížení ceny
Galerie: Škoda Karoq se chlubí digitálním přístrojovým štítem. Taková věc tu ale byla už dávno
Nové BMW Z4 slibuje svobodu, ale počkáte si na ni až do jara 2018
Kouzlo bohaté sklizně: Zkusili jsme, jak se řídí moderní kombajn
Technologie
První 120Hz 4K monitor je tu. S nižším rozlišením umí i 480 Hz a vyrábí ho dva nadšenci
Tento týden podcast Cnews FM nebude
Co přinese Intel Coffee Lake do lowendu? Máme parametry Pentií, takt až 3,9 GHz
Povinné ručení: Jak na změnu smlouvy a snížení ceny
Intel už má 15W čtyřjádra pro notebooky v ceníku i s parametry, vydání je blízko
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít