Tygr viděný dvěma

23. června 2008, 00:00 - Milan Ballík
23. června 2008, 00:00

U ZLATÉHO TYGRA - Pražská pivnice U Zlatého tygra je hospodskou ikonou města a jedním z nejnavštěvovanějších turistických cílů. Není ovšem snadné ji poznat napoprvé, za pár minut. Takový pohled může dopadnout všelijak.

Pivnice U Zlatého tygra patří bezesporu k nejvyhlášenějším pivnicím pražské hospodské scény. Zná ji sice téměř každý, ovšem opravdu ji poznat není vůbec jednoduché. Pocity z letmé návštěvy mohou být i takovéto: „Třeba vzduch lokálu prosycený odérem z nakládaného romadúru, cibule, přepáleného oleje, tabáku a piva. Anebo plzeňskou dvanáctku, jejíž výtečná kvalita jednou za čas rozhodne při osobním váhání, dát si ve stoje dva chlazené půllitry navzdory atmosféře putyky, která hlukem připomíná rozštěkanou burzu ověšenou kýčovitými obrazy tygrů a nostalgickými podobiznami místního nejslavnějšího pivaře – spisovatele.“

Pokud někdo vidí Bohumilu Hrabalovi zasvěcený lokál U Zlatého tygra, jak výše popsáno Jaroslavem Formánkem, autorem stati Srdce Prahy pohostinné v internetové verzi časopisu Respekt, půjde možná o člověka žlučovitého nebo nemajícího zrovna svůj den.

Sedmdesát let na jedné židli

Nechť mi autor promine, to, co popsal on, není Tygr. Možná na první pohled neznalého, to snad. Ale proč by se tam jinak denně odehrával boj o volná místa, proč by tam s pravidelností až otrockou docházeli členové desítek stolních společností?! A jací členové! Špička sportovního nebe, elita kultury ze všech oborů umění – co na tom, že už povýtce zastoupena členy emeritními, proč by po sedmnácté hodině byla pivnice denně okupována svými věrnými. Některými dokonce již od roku 1937. 

Přečasto se tu, hned po patnácté hodině, uděje skutečnost svým způsobem dojímavá. Dvojice, trojice chlapíků, ne již nejmladších, ostýchavě požádá o místo. Je jim vyhověno, v tento čas se posadí snad každý. S úctou a plni očekávání chvíli hypnotizují přinesené sklenice, upijí doušek a na chvíli strnou. Když znovu otevřou oči, zračí se v nich radost, bezbřehé nadšení i trocha pýchy. U druhého piva se rozvyprávějí: jsou z – lhostejno vlastně odkud. Tento výlet plánují dlouhou dobu, v „Národním“, U Fleků, v technickém muzeu i na fotbale na Spartě, tam všude už byli. Ale Tygr jim dodnes unikal. Po druhém pivě platí a se slovy, že v Praze je to přece jen dražší než u nich v hospůdce, pivnici opouštějí. Plni radosti a navýsost spokojeni.

Ale zpět k článku páně Formánkovu. Zkusím teď rekonstruovat návštěvu skupiny, kterou zde monitoroval. Není to těžké, podobných scén je tu denně spousta. Ovšem ne vždy jsou vnímány pod stejným úhlem.

Atrakce se vším všudy

Tak tedy: do pivnice vstoupí šest turistů, ověšených fotoaparáty. Aniž by se pokoušeli o pozdrav, proženou se lokálem. Ona „rozštěkaná burza“ je prostorou, s léty už nezměněným interiérem, pro pivnici charakteristickým. Vysoké dřevěné obložení, po jedné straně stolů lavice, naproti židle. V lunetách mezi klenbami se usídlili tygři. Ve všech podobách, často kýčovití, to ano. Mezi okny v čele místnosti visí obraz spisovatele – pivaře, dovolil jsem si obrátit priority. Vlastně visel, nahradila ho obrazovka. Chci věřit, že jen po dobu fotbalového Eura.

Zmíněný štěkot pak je směsicí pivních debat volnějšího ražení. Onen naddimenzovaný ryk mu právě v téhle chvíli propůjčuje zmíněná vstoupivší skupinka. Svou cestu hospodou komentují její členové hlasitými výkřiky, podivným výskáním, a hlavně „kropí“ vše blesky fotoaparátů. Když mají buď plnou kartu, nebo pocit, že vyfotili vše, po vzoru stojících okolo pultu zvedne jeden z nich šest prstů a zašermuje jimi před zraky výčepního. A ten, je jedno, zda jde o „ježouna“ či jiného z jeho dvou kolegů výčepáků, nereaguje. Popsaná arogance spočívá v tom, že upřeně zírá do nekonečna, aby dal vyniknout práci rukou, když bez jediného pohledu kouzlí pod pípou jedno zlaté pivo za druhým, aby je, v momentě, kdy se usadí pěna, rozmáchlým pohybem expedoval číšníkům. Jako ukázku výčepnické bravury, možná trochu ješitnou, pravda, ale nic víc. Nabubřelost v tom není ani v nejmenším. Leda hrdost na ty krásně připravené a do světa vyslané tisícovky půllitrů, jež pro své štamgasty dnes a denně chystají.

Pocta pouze pro věrné

A proč si valně nevšímají těch, kdo se domáhají piva „na stojáka“ kolem výčepní stolice? Ono totiž dostat tam pivo vůbec není samozřejmost, je to pocta. Odměna za věrnost. Devadesát procent klientely Tygra tvoří štamgasti – neuvěřitelné, ale pravdivé. A ti, na něž se často nedostane, všichni ti cizinci z celého glóbu, nejsou zpravidla vyznavači plzeňského moku. Přišli nahlédnout do kadlubu inspirace „pivaře-spisovatele“. Přijdou, vyfotí, dají si pivo, nebo nedají, a odejdou, aby se už nikdy nevrátili. Ale všechny ty stolní kumpanie, i jednotlivci, postávající kol pípy, ti sem zamíří – ne-li denně, tak jistě několikrát týdně. Se stokrát opakovaným potěšením konzumují své dávky, stokrát prohlížejí svou sklenici, roztomile korpulentní a netypickou. Zkoumají totiž pokaždé, zda někde nepropouští, protože pivo se z ní pije tak úžasně dobře a rychle. A celá ta hra, ať už výčepních nebo obsluhujících, je především pro ně. Včetně „arogantního a zpupného“ pohledu.

Pro všechny zde popsané chvilky, pro každé znamenité pivo, i pro situace zde nezachycené, jen tušené nebo třeba četbou díla „pivařova“ zprostředkované, je Zlatý tygr tím, čím je. Jedinečným, nezastupitelným a neopakovatelným fenoménem, nositelem pivní filozofie, byť ne všemi akceptované a pozitivně vnímané.

V tom horování za pivnici pivnic a pivo piv jsem – u čepu, na stojáka – pozapomněl účel své návštěvy! V jedné ruce korbel, v druhé plzeňského bedekra, srovnávám svůj pocit s dojmy těch pěti set šestačtyřiceti hostí, kteří pivnici poslali do TOP 10.

Kvalita piva – známka 4,7. Kdyby se měl sestavit diadém plzeňských pivnic, zdobený pouhými třemi diamanty, Tygr by byl jedním z nich. Pro kvalitu, ošetření a vyrovnané výkony všech mužů na čepu mu náleží – po mém soudu, známka vyšší, než byla udělena.

Služby – známka 3,7. Pokud někdo vidí aroganci tam, kde není, nechť. Je pravdou, že personál popřává nějaké to procento „domácím“, ale není to ani deset, ani pět, ba co dím, ani tři. Možná dvě nebo jedno, jedno procentíčko. A to si, myslím, ti po léta věrní zaslouží. Nejen proto je pro mne 3,7 málo.

Prostředí – známka 3,6. Všudypřítomní tygři se nemusí líbit každému. Někteří jsou vskutku nevzhlední. Ale všichni tu „parkují“ z nějakého důvodu. Více než oni mě „zlobí“ plazma, bez níž to asi nejde už ani zde. Takže jen skrze ni se známkou za prostředí souhlasím.

Kuchyně – známka 3,9. Vykostěná kolena, guláš, hutný a báječně kořeněný, roštěná v těstíčku, rostbeef, pivní sýr, nikoli romadúr! – co do šíře nabídky nic moc, kvalitou však potěšující. Mně zde vždy chutnalo na víc, než na 3,9 – jistě alespoň o dvě tři desetinky.

Vyžití – známka 2,4. Jakoby tuto kategorii hodnotili postižení „Formánkovi“ turisté, možná i on sám. Kdo neumí vnímat „tygří řev“, kdo nezná s přivřenýma očima proniknout mezi slavné – minulé i současné – kdo nedokáže v bábelu hlasů pochytit něco pivní poezie, pro toho je Tygra škoda. Rozhodně alespoň bod navíc, když ne půl druhého! To říká moje zkušenost.

V nových časech se objevilo mnoho nových pivnic, také s dobrým a lepším pivem, Tygrovi pár hostů ubylo, možná se rozloučili i někteří dlouhodobě věrní. Takže i když zde stále čekají fronty na otevření, je poněkud snazší se pohodlně posadit. Jen však do doby, od které jsou stoly zadané; je tedy třeba si přichvátnout, ten čas je zhruba mezi patnáctou a sedmnáctou hodinou. Velké či malé parohy nebo plátno. Toť slangové názvy tabuizovaných stolů, u nichž se místa snad pouze dědí. A pokud vás tam na jedno pivo „naprudko“ číšník usadí, právě jste postoupili do „pruhované“ tygří elity!

Teď jednu větu, za kterou budu možná lynčován. Tygr by byl i bez Hrabala, jistě. Ale právě on jej vynesl mezi hvězdné lokály tohoto světa, do společnosti vedle havanské Bodeguity či Floridity. Všude tam „bydlí“ ne všemi uchopitelné fluidum, které je činí jedinečnými. A nic na tom nezmění žádná slova žádných průvodců.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče