Tvrdý byznys jménem odpad

07. března 2012, 08:00 - Jan Stuchlík
07. března 2012, 08:00

Bez kovového šrotu se nedá vyrobit ocel a další kovy či slitiny. Přesto se na tuto strategickou surovinu hledí jako na odpad. To komplikuje život nejen šrotařským firmám, ale také hutím. Opatření, která mají nakládání se šrotem zjednodušit, se teprve připravují. Není ovšem jisté, zda vše naopak ještě více nezkomplikují.

Foto: Profimedia.cz

Česko zásobuje svět odpadem. Jen v posledních dvou letech se ho za hranice vyvezlo za více než 40 miliard korun. Jenže odpad je to jen podle zákona. Ve skutečnosti Česko, které je jinak chudé na nerostné suroviny, vyváží cennou surovinu pro výrobu kovů a kovových slitin – železný a neželezný šrot. Bez něj se neobejde žádná huť, jež vyrábí ocel, litinu, měď či hliníkové slitiny, používané především v automobilovém a leteckém průmyslu. Na některých trzích se dokonce Česko dokáže mnohem snadněji uplatnit s tímto odpadem než s hotovými výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Řeč je především o Číně. V roce 2009 se tam začal ve velkém vozit měděný šrot. O rok později už tvořil skoro desetinu celkového českého exportu do této asijské velmoci.

Ze zahraničí do tuzemska naopak míří buď hotové výrobky, které obsahují jednotlivé kovy, jako dopravní prostředky, stroje či domácí spotřebiče, nebo polotovary pro hutní průmysl. V Česku se například nevyrobí dostatek měděného drátu, jenž se pak musí dovážet. Přitom stejný drát se vyváží jako šrot, protože v tuzemsku není dost firem, které by ho dokázaly zpracovat zpět do použitelné podoby.

Česko dlouhodobě vyprodukuje více šrotu, než je schopno zpracovat. To platí zejména pro ocel, železo a měď. Domácích hutních zpracovatelů je málo a vybudovat nové závody je složité. Zejména v případě barevných kovů je třeba pořídit poměrně drahou technologii, získat patřičné know-how, nutná povolení a především sehnat kvalifikovaný personál. Jenže české školství nové taviče či slévače neprodukuje. Pokud firmy takové pracovníky potřebují, musí si je vychovat samy. Pak už zbývá jen se prosadit na tvrdém trhu s kovy a slitinami. Firmám, které se do výroby pustily, to ovšem stojí za to. Zejména díky velké poptávce po kovech a dalších komoditách ze strany asijských zemí jejich cena rychle roste. Dnes se hliník či měď na světových trzích prodávají za několikanásobek ceny, kterou mohli výrobci inkasovat ještě před nějakými 10 lety. Díky tomu se dobrý byznys stává i z kovového šrotu, jehož cena je hodně ovlivněna právě cenami základních kovů. Asijský apetit přitom podle analytických odhadů nemíní v příštích letech polevit. Dostupnost šrotu bude klesat, a tím poroste i jeho cena.

Co se dá vytěžit?

Na to co konkrétně lze z odpadu získat recyklací a v jakém poměru jsou tyto prvky v různých zařízeních, se můžete podívat do infografiky.

Šrotová alchymie

Navzdory tomu, že pohled na cenové grafy komodit naznačuje pro celý obor dobré vyhlídky, jde o tvrdý byznys. Ti, kdo šrot vytvářejí, si jeho hodnotu uvědomují, i když jde podle zákona o odpad, který by z laického pohledu neměl mít žádnou velkou cenu. „Cena hliníkového šrotu se odvíjí od ceny hliníku na burze. S firmami, které zpracovávají hliník a při výrobě produkují hliníkový odpad, máme měsíční nebo tříměsíční smlouvy na dodávky šrotu. V nich je stanovena i jeho cena. Jenže, když se výrazně zvýší cena hliníku na trhu, chtějí navzdory smlouvě za šrot připlatit,“ říká Ivo Maiwald, člen představenstva šrotařské společnosti Anbremetall, která se specializuje na hliníkový šrot. Menší dodavatelé šrotu si ceny hlídají tak, že dlouhodobější smlouvy buď odmítají, nebo se stává, že je nedodrží. Když jde cena nahoru, šrot za předem stanovenou nižší cenu prostě nedodají.

V případě hliníku je práce se šrotem tak trochu alchymie. Důležité je jeho chemické složení, podle něhož se pak přidává do pecí při výrobě různých slitin. Na dvoře Anbremetallu se tak v zastřešených boxech tyčí hory hliníkových špon od různých výrobců. O pár kroků dál dva pracovníci ručně přebírají obří haldu takzvaného amortizačního šrotu. Musí ji roztřídit, a tak na jednu hromadu putují třeba hliníkové lišty a plechy, na jinou rámy kol, plechovky, hrnce či tabulky státních poznávacích značek. Na zpracování čekají i vysloužilé bloky automobilových motorů. Takto roztříděný šrot se rozstříhá, rozemele či slisuje. Pokud obsahuje nebezpečné látky jako například emulze, které se používají při obrábění, musí se vysušit ve speciální lince. Teprve pak je připraven na použití a dopravu do hutě nebo slévárny.

Anbremetall má usnadněnou práci, protože upravený šrot dopraví jen k pár desítek metrů vzdálené hale sesterské hutě Aluhut. Tam už taviči namíchají v pecích ten správný šrotový koktejl, jehož výsledkem je hliníková slitina s přesným složením. „Z 90 procent děláme pro automobilky a slévárny, které do automobilek dodávají hotové díly. Zákazník určí přesné složení slitiny. Obchodníci z Anbremetallu podle toho musí nakoupit určité typy šrotu. Kvůli cenovým výkyvům je ale třeba držet i poměrně velkou pojistnou zásobu těch šrotů, které se dají průřezově použít na většinu slitin, abychom mohli garantovat určitou cenu a neprodělávali na tom,“ vysvětluje Jakub Marvan, manažer kvality ve společnosti Aluhut.

Šrot je odpad

U železného a ocelového šrotu, který tvoří více než tři čtvrtiny z 3,5 milionu tun šrotu vyprodukovaného v Česku, striktní požadavky na jeho chemické složení nejsou. I tak ovšem jeho finální podobu pro dodání do hutě popisuje technická norma. Ta například říká, jak velké kusy a jakého charakteru mohou jednotlivé typy šrotu obsahovat či jaké příměsi ve šrotu mohou být. Určité typy železného a ocelového šrotu se navíc obchodují na londýnské burze. Technické normy platí i pro šrot barevných kovů.

Bez šrotu se výrobci kovů neobejdou. V Evropě se v průměru spotřebuje na výrobu tuny oceli 200 kilo šrotu. V Číně je to zatím 146 kilo, ale v příštích pěti letech by se tento podíl měl podle vládních plánů vyhoupnout na 227 kilo na tunu oceli. Vzhledem k tomu, že Čína patří mezi největší světové výrobce oceli, požene naplnění tohoto předsevzetí cenu železného a ocelového šrotu vzhůru. Jeho využití šetří kovové rudy i energii nutnou k výrobě kovů. U železa se dá takto ušetřit více než polovina výrobních nákladů, u barevných kovů, jako jsou měď, hliník, cín či olovo, se úspory vyšplhají dokonce nad 80 procent nákladů na výrobu kovu z rud.

Šrot je prostě standardní výrobní surovina. Jenže Evropa z něj udělala odpad. Vedena myšlenkou, že to, co někdo nepotřebuje, musí být automaticky odpad. Jako s odpadem je proto nutné se šrotem nakládat. To v praxi znamená rozsáhlou evidenci o nákupu šrotu, jeho přepravě, skladování, zpracování a prodeji. Se šrotem, odpadem, navíc mohou nakládat jen firmy, které k tomu mají povolení. Ta se udělují pro různé druhy šrotu. Šrotařské firmy mohou šrot dál prodávat, ale jen firmám, které také mají povolení k nakládání s odpadem. Výjimkou jsou hutě s pecemi, kde ze šrotu vytvoří nový výrobek, ty odpadové oprávnění nepotřebují. Kdyby šrotařská firma prodala šrot někomu, kdo nemá patřičné povolení, spáchá přestupek a hrozí jí trest. Všechna tato administrativa obchod se šrotem i jeho zpracování prodražují. Šrotařské firmy sice neumějí odhadnout, jak velké náklady navíc kvůli nadměrné administrativě vznikají, nicméně se shodují, že zhruba třetinu až polovinu času stráví jejich zaměstnanci vyřizováním papírů, vyplňováním výkazů a jejich posíláním na patřičné úřady.

Složitá pravidla

I když je šrot komoditou, s níž se ve světě obchoduje, označení za odpad v určitých případech obchod komplikuje. Při vstupu do Evropské unie si Polsko, Slovensko, Lotyšsko, Bulharsko a Rumunsko vymohly výjimku ze směrnice o přepravě odpadů. Ta odpad rozděluje na takzvaný zelený, do něhož patří i kovový šrot a jehož přeprava a obchodování je volnější, a na žlutý. Pro jeho přepravu a obchodování je nutné povolení úřadů. Na Slovensku už výjimka vypršela, nicméně v ostatních státech se díky ní pohlíží i na zelený kovový šrot jako na nebezpečnější žlutý odpad. Proto vyvážet šrot do polských hutí je poměrně komplikované. Nejdřív je nutné předem oznámit polskému a českému ministerstvu životního prostředí, kolik šrotu chce firma vyvézt. Vyřízení trvá dva až tři měsíce. Po schválení je nutné hlásit i jednotlivé dodávky. „Takže reagovat pružně na poptávku nebo využívat cenových výkyvů moc nejde,“ říká v rozhovoru pro PROFIT Vladimír Bureš ze společnosti TSR Czech Republic (celý rozhovor si přečtěte ZDE). Poláci ovšem mohou šrot vyvážet bez omezení. Jejich výjimka skončí v prosinci letošního roku.

 

Situaci ve výkupu některých kovů komplikuje i to, že české zákony znají dva režimy pro sběr odpadů. Jednak se s použitým výrobkem od začátku může nakládat jako s odpadem, jednak může jít o zpětný odběr výrobku. Rozdíl je opět v administrativě. V režimu zpětného odběru se výrobek stává odpadem až při předání zpracovateli. Toto rozčlenění se týká například autobaterií, které jsou významným zdrojem olova. V režimu zpětného odběru se na ně pořád pohlíží jako na výrobky, i když mohou být potenciálně nebezpečné. Pravidla pro skladování a dopravu nejsou tak striktní, pořád by totiž měly mít například neporušený obal. „Šrotařské firmy si ovšem v minulosti zvykly na to, že baterie je odpad. Výkupci proto teď mají psychologický problém přejít do režimu zpětného odběru. Nechtějí mít kvůli tomu dvojí administrativu,“ upozorňuje Karel Oliva, ředitel logistiky Kovohutí Příbram, jediného zpracovatele olova z baterií v Česku.

Přitom pro zpětný odběr baterií nepotřebuje mít firma povolení k nakládání s odpadem. Ze zákona je za zpětný odběr výrobku odpovědný výrobce nebo dovozce. U autobaterií si někteří z nich sběr organizují individuálně. Ostatní využívají možnosti dát plnou moc ke zpětnému odběru autobaterií Kovohutím Příbram. „Máme takto smluvně navázané především výrobce a dovozce automobilů, případně někoho, kdo tyto firmy zastupuje, jako je Green Solution. Plnou moc ke zpětnému odběru autobaterií jsme smluvně přenesli k firmám, které nám baterie dodávají. V tomto řetězci pak můžeme baterie vykázat jako zpětný odběr,“ doplňuje Oliva. Z celkového množství zhruba 24 tisíc tun olověných baterií vykoupených v Česku, které příbramské Kovohutě loni zpracovaly, jich v režimu zpětného odběru bylo necelých šest tisíc tun. Zbytek byl v režimu odpadu.

Režim zpětného odběru se týká vysloužilých výrobků, které vyřazují občané. Jakmile se jedná o firmy, jsou povinné předat tento odpad oprávněnému zpracovateli, tedy mimo režim zpětného odběru,“ upřesňuje záludnosti systému Hana Ansorgová, manažerka komunikace společnosti Asekol, která organizuje celostátní systém zpětného odběru elektrozařízení.

Čínský faktor

Samotný obchod se šrotem a dalšími zdroji kovů, jakými jsou autobaterie, podléhají poměrně přesným zákonitostem. Dostupnost baterií souvisí třeba s vývojem počasí. Ideální je horké léto a tuhá zima. V průběhu roku přicházejí standardně dvě vlny výkupu, ta větší na jaře a druhá menší na podzim. Cena železného šrotu je odvozena od úrovně spotřeby. Útlum stavebnictví, které je velkým spotřebitelem oceli, tlačí dolů i cenu ocelového šrotu. Stejný vliv měl i pokles automobilového průmyslu nebo strojírenství. „V roce 2005 dokázala cena ocelového šrotu spadnout během půl roku o 40 procent. Pak se vrátila zpátky i díky Číně, která tenkrát během několika měsíců vykoupila veškeré zásoby železného šrotu v Evropě a Americe,“ připomíná Petr Miller, výkonný tajemník Sdružení výkupců a zpracovatelů druhotných surovin. Ceny šrotu jsou prvotní indikátor, že se v ekonomice něco děje. Když výkupny zjistí, že nejsou schopny prodat šrot dál, snižují ceny. To je signál, že klesá či stagnuje výroba oceli kvůli nižší investiční poptávce. Železný a ocelový šrot je obecně citlivější na cyklické výkyvy než měď a hliník, jejichž obchodovaná množství jsou řádově nižší, protože i výrobky obsahují řádově menší množství těchto kovů.

Trh se šrotem bude silně ovlivňovat dění v Asii. Zejména Čína potřebuje pro svůj rychlý růst čím dál víc oceli. Jenže ocel utopená v infrastruktuře a stavbách se sama stane šrotem až za zhruba 100 let. Mezinárodní úřad pro recyklaci proto odhaduje, že v příštích letech se kvůli tomu sníží množství dostupného železného a ocelového šrotu na trhu. S logickým důsledkem – rostoucí cenou. Čínský hlad po šrotu jako strategické surovině jde tak daleko, že převrací zažité zvyklosti, na které jsou tuzemští obchodníci zvyklí. „Číňané vůbec neberou v úvahu dopravní náklady, které jsou při přepravě v Česku poměrně velkou nákladovou položkou. Ale platí stejně, jako by v ceně započítány byly. Je to tím, že do Evropy jezdí z Číny plné lodě zboží, a zpátky by jely prázdné. Takto do nich naloží šrot a za dopravu si započítají režijní ceny. Před dvěma lety to bylo jedno euro za tunu, což je směšná částka,“ říká Miller.

Zhruba před třemi roky začali do Evropy přijíždět i obchodníci z Pákistánu a Indie, kteří hledali dodavatele měděného šrotu. Přitom bylo jasné, že vůbec nemají tušení o možnostech evropských dodavatelů. Od českých firem požadovali měsíční dodávky pěti tisíc tun, což jsou naprosto nereálná množství. Češi se setkali i s čínskými objednávkami na obalované měděné drátky, které v Evropě nikdo nechce, protože neexistuje spolehlivá technologie, jak obaly odstranit. V Číně je ručně sundávají tisíce špatně placených dělníků, i proto se tamním firmám dovoz tohoto typu šrotu vyplatí.

Z odpadu surovinou

V souvislosti s vývojem na trzích základních komodit se i v Evropské unii pohnuly ledy. V Bruselu pochopili, že druhotné suroviny nejsou tak úplně odpad a začali přemýšlet, jak nakládání se šrotem zjednodušit. Loni na podzim přijala EU Plán pro Evropu účinněji využívající zdroje, jehož cílem je, aby se do roku 2020 s odpadem začalo nakládat jako se zdrojem pro další výrobu. „V souladu s evropskými dokumenty si i Česko v dokumentu Politika druhotných surovin vytyčila hlavní cíl zvýšit využívání druhotných surovin v české ekonomice,“ říká Tomáš Paták z ministerstva průmyslu a obchodu.

Do nové směrnice o odpadech proto Unie zahrnula možnost vyřadit šrot za určitých okolností z odpadového režimu. Loni na podzim ji doplnilo nařízení, které stanoví podmínky, za kterých železný a ocelový šrot a hliníkový šrot přestanou být odpadem. Tím by odpadla i celá administrativa spojená s jeho zpracováním a dalším pohybem. Podobná pravidla by měla v dohledné době platit i pro měď, papír či plasty. Jenže místo zjednodušení se zatím zdá, že se nakládání se šrotem spíše zkomplikuje. I po několika měsících od okamžiku, kdy nařízení vstoupilo v platnost, nikdo netuší, jak se mají nová pravidla uvést do praxe.

Klíčové je, že šrotařská firma bude muset mít certifikát od akreditovaného certifikačního orgánu. Ten ji bude opravňovat k tomu, aby o určitém kovovém odpadu řekla, že už to není odpad, ale šrot, tedy volně obchodovatelná surovina. Aby tento certifikát získala, bude muset mít patřičně vyškolený personál a systém řízení kvality. Zatím se však neví, podle jakých kritérií se budou akreditovat certifikační orgány, které budou auditovat a certifikovat zpracovatele odpadu.

Na úrovni evropského sdružení akreditačních orgánů se nyní diskutuje, jakým způsobem bude prováděna akreditace certifikačních orgánů. Vypadá to, že většina se kloní k tomu, aby celý systém fungoval podle mezinárodních norem pro systémy managementu,“ vysvětluje Eva Černá, ředitelka odboru certifikačních a inspekčních orgánů Českého institutu pro akreditace. Slabinou tohoto postupu však je požadavek na zavedení systému managementu podle ISO 9001. To může být problém pro malé podniky jednak kvůli administrativní náročnosti, jednak kvůli relativně vysoké ceně certifikátu.

Zástupci šrotařských firem se obávají, že kvůli nařízení se vytvoří dvě kategorie šrotu. Stejný šrot může zůstat odpadem, pokud firma nebude mít patřičné certifikáty, nebo z odpadového režimu vypadne, pokud ho firma bude moci vyřadit. To by mohlo ve výsledku šrotařský byznys ještě více zkomplikovat. „Proč se vytváří další povolení, abyste mohl nějakému úředníkovi dokázat, proč jste určitou věc vyřadili z odpadu?,“ klade řečnickou otázku Ivo Maiwald z Anbremetallu. V každém případě bude toto zamýšlené zjednodušení šrotařské firmy stát peníze. Nejen kvůli přizpůsobení chodu firmy, ale také kvůli získání certifikátu. Jeho cena se může pohybovat od jednotek až po desítky tisíc korun. Šrotaři se proto shodují na tom, že šrot by se měl z odpadů úplně vyjmout. Regulovat by se měl, jen kdyby obsahoval nebezpečné látky. Odpadem by mělo zůstat jen to, co už po použití opravdu nemá další využití.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče