Turistickému ruchu v Česku chybí nápady a invence

21. dubna 2008, 00:00 - Marcela Honsová
21. dubna 2008, 00:00

TOMIO OKUMARA, ČLEN PREZIDIA A MLUVČÍ ASOCIACE ČESKÝCH CESTOVNÍCH KANCELÁŘÍ A AGENTUR - Jako by v tuzemsku existovala pouze Praha, zbytek republiky zůstává na okraji turistického zájmu. Tomio Okamura tvrdí, že tomu, aby stejně jako v zahraničí nebyl problém přidělit dotaci soukromníkovi, který přivede turisty do regionu, by měli pomoci hlavně politici. K rozvoji cestovního ruchu podle něj přispěje i novela živnostenského zákona.

Cestovní ruch představuje v zahraničí dynamicky se rozvíjející část ekonomiky. V tuzemsku o rozvoji turistiky zatím víc hovoříme, než konáme. Kde máme největší rezervy?

Potenciál turistického ruchu v Česku je obrovský. Ale je třeba zapojit regiony a vypořádat se s problematickými službami. Záleží na politickém nastavení cestovního ruchu, aby ten, kdo ho má na starosti, na něm chtěl pracovat. V Česku loni meziročně přibylo 3,8 procenta zahraničních turistů. Ale podle světové turistické organizace WTO byl v Evropě přírůstek 4,2 procenta a ve světě šest procent.

Nám se nedaří nastartovat nárůst zahraničních turistů alespoň na průměrnou evropskou úroveň. Navíc v Česku klesají počty západoevropských turistů, kteří jsou ekonomicky nejdůležitější.

TOMIO OKAMURA

Narodil se 4. července 1972 v Tokiu, kam se jeho maminka po svatbě s Japoncem z velice známé a bohaté rodiny v roce 1966 přestěhovala. Československo navštívil poprvé v šesti letech. Dvakrát přerušil vysokou školu a jak sám říká, už ji nedokončí. V pubertě si přivydělával jako popelář a v osmnácti, kvůli neshodám s otcem, odešel z domu a prodával popcorn a Coca-Colu. Když se v roce 1994 rozhodl, že zůstane v Česku, měl za sebou dvanáct let v Japonsku a deset u nás. Z tříletého manželství s Japonkou má dnes třináctiletého syna. S bývalou ženou vlastní prodejnu čínských potravin. On sám je majitelem cestovní kanceláře Miki Travel Prague, restaurace Zlaté časy, překladatelské a tlumočnické firmy Mebius, kadeřnického Salonu Blow a s přítelem vydává Pivní magazín. Svým vystupováním v médiích významně zviditelnil Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur.

Je v tuzemsku ještě volný trh pro podnikatele, kteří by se chtěli turistice věnovat?

Prostor pro ty, kteří by si založili cestovní agenturu a nabízeli služby v tuzemsku nebo prodávali zájezdy jiných cestovních kanceláří za desetiprocentní provizi, je značný. Podnikat může začít každý, aniž má svoje vlastní produkty, nebo může zajišťovat průvodce, autobus či program. Nejvolnější trh ovšem vidím v internetovém prodeji zájezdů. V Česku se v současné době prodává po internetu dvacet procent zájezdů. V zemích původní patnáctky Evropské unie je to 35 procent a ve Spojených státech 40 procent. Je patrné, že internetový prodej zájezdů v tuzemsku poroste. Loni se v Česku prodaly zájezdy za 13,5 miliardy korun.

Uživily by se v Česku ještě další cestovní kanceláře?

To už je velice obtížné. Trh je myslím zaplněný. V Česku je nyní 946 cestovek.

Cestovní ruch ale nejsou jenom zájezdy? Co třeba ubytovací kapacity?

Kdybych mohl radit, navrhoval bych investovat do vícehvězdičkových hotelů. Pětihvězdičkové hotely mají celoroční vytíženost přes 60 procent, v Praze dokonce přes 70, čtyřhvězdičkové přes 50 procent. Zatímco ubytovací zařízení do tří hvězdiček měla loni jen 36 procent. Hranicí rentability je přitom vytíženost 40 procent. V tuto chvíli to pochopily především nadnárodní firmy.

Prosperovaly by čtyř a pětihvězdičkové hotely i jinde než v Praze?

Pětihvězdičkový hotel je nyní závislý na zahraniční klientele. Jestliže nebude stát v místě, kam míří cizinci, tak se neuživí. Pětihvězdičkový hotel prosperuje v Praze, lázeňském centru nebo v městech UNESCO, jako je Český Krumlov. Potenciál do budoucna vidím ve čtyřhvězdičkových hotelech, ty nebudou mít problémy s klientelou. Češi bohatnou, nároky se zvyšují, poptávka je po tří až čtyřhvězdičkových pokojích.

Majitelé hotelů a penzionů s menší kapacitou nemají podle vás v turistickém ruchu šanci?

Mají. Ale nejprve začínají lokality objevovat turistické skupiny. Musí tam být kapacita na ubytování autobusu. Region se musí prosadit nejprve pomocí cestovních kanceláří, a když začnou pravidelně jezdit skupiny a začne se o destinaci mluvit, pak tam zamíří i jednotlivci.

LITOMYŠL A KRUMLOV ZASPALY

Jsou v Česku místa, kterým šance takzvaně protéká mezi prsty?

Exemplární příklad města, které totálně neprofituje z cestovního ruchu, je Litomyšl. Je to město s největším potenciálem v tuzemsku, je v UNESCO, má světoznámou osobnost, historické náměstí. Tam kdyby stál čtyřhvězdičkový hotel minimálně o sto pokojích, aby ho velké cestovní kanceláře mohly dát do svého katalogu, tak výborně prosperuje. Dávno tam mohly být stovky až tisíce lidí zaměstnány v cestovním ruchu, podnikatelé by se přidali, kdyby by viděli potenciální zákazníky. Číslo dvě je Český Krumlov, kde je jen jeden pětihvězdičkový hotel Růže.

Disproporce Prahy a regionů je katastrofální. Z 6,7 milionu zahraničních turistů v loňském roce přijelo 60 procent jen do Prahy a nůžky se rozvírají v neprospěch regionů. To je totální brzda rozvoje cestovního ruchu.

Věděl byste, jak rozpohybovat cestovní ruch v regionech?

Chybí tam politická podpora. Peníze z Evropských strukturálních fondů se měly dávno načasovat tímto směrem. V Česku chybí také marketing v oblasti gastronomie, schází lokální gastronomické speciality. Tím by se dala okamžitě rozhýbat tuzemská klientela.

Odstrašující je třeba Pardubický perník, z toho se stala tvrdá ozdoba na zeď, přitom tu mohly už být perníkové polévky, omáčky, knedlíky a jiné speciality. Každého člověka zajímá jídlo a pití. Kraj se měl dávno domluvit s podnikateli a nabídnout každé restauraci, která bude celoročně držet tyto speciality na jídelním lístku, že ji zadarmo dá na všechny propagační materiály včetně kontaktů. Zatím je prioritou Pardubického kraje škola jezdectví; kolik lidí tam asi kvůli tomu přijede?

Právě Pardubický a Ústecký kraj patří mezi nejméně navštěvované lokality. Uměl byste poradit i ústeckému regionu?

Nemají památky a mají špatné životní prostředí. Přesto bych oslovil jako kraj kolegu v Dolním Sasku a požádal o seznam firem, které mají nad padesát zaměstnanců a nabídl jim, že když u nich udělají víkendové sezení, dostanou pár eur na osobu. Úředník by neměl mít problém bez úplatků přiklepnout dotaci na privátní akci, která přivede do regionu turisty. Vždyť ve Vídni dá státní sektor dotaci soukromníkovi, který organizuje třeba kongres hvězdářů. V Ústeckém kraji pak mohou ještě například vymyslet prohlídku povrchového dolu s hornickým oblečením i svačinou a možností výstupu či svezení na obrovském rypadle. Musíme mít nápady, invenci!

PRO JAPONSKÉ MANŽELE ODDĚLENÉ POSTELE

Existují specifika, jak si naklonit některé turisty. Co třeba nabídnout, nebo naopak nenabídnout, Američanům, Italům či Japoncům?

Hlavně v případě Japonců a asijských národů jsou dvě extrémní věci. Zásadně odmítají spát na manželské posteli, i když jsou to manželé. Zatímco pražské hotely už to znají, v regionech by měli investovat do postelí s vysokými matracemi, které když se dají k sobě, je mezi nimi aspoň nepatrná mezera. Italové zase oddělené postele nechtějí.

Vůbec postele jsou problém, jsou-li krátké. Američané si v našich hotelích dávají kvůli krátké posteli na noc matrace na zem. Asijští klienti nesnesou sprchu, na pokoji musí být vždy vana. Doporučuji podnikatelům, aby investovali do vany, ve které se může člověk osprchovat, ale i vykoupat.

Pochvalujete si novelu živnostenského zákona. Průvodcování a cestovní agentura se stávají volnou živností. Co to pro podnikatele znamená?

Zájemce získá živnostenský list bez jakéhokoli dokazování kvalifikace. Je to i bariéra monopolizaci, která zavání úplatky a nesystémovými kroky. Věřím, že třeba v průvodcování se větší konkurencí odstraní takové nešvary, jako je tahání turistů do obchodů se sklem, suvenýry či hospod za provizi.

Doufáte, že i to je šance, jak pomoci regionům, v nichž je nedostatek průvodců?

Regiony, kde je více než 40 městských památkových rezervací, po turistech často marně touží. A právě nová změna zvýší možnost přílivu turistů do krajů. Konečně si totiž mohou města, informační centra, památkové rezervace, přírodní památky, cestovní kanceláře a další proškolovat vlastní průvodce. Ti už nemusejí dojíždět na několikaměsíční drahé kurzy, bez jejichž absolvování a zkoušek nemohli turisty provádět.

Nesníží se tak kvalita našich průvodců?

Ze zákona má zodpovědnost za průvodce ten, komu klient za službu platí, tedy cestovní kancelář, městské informační centrum a podobně. Takže se klient nemusí ničeho obávat a já předpokládám, že si zaměstnavatelé kvalitu svých průvodců ohlídají. Navíc průvodce, který chce, aby si ho cestovní kanceláře najímaly, přestože ho neznají, si může průvodcovský kurz a zkoušky, stejně jako doposud, zaplatit a udělat dobrovolně.

CESTOVNÍ KANCELÁŘE JSOU JAKO MERCEDES A TRABANT

Když je řeč o penězích, proč cestovní kanceláře nezlevňují zájezdy, když koruna tak výrazně posiluje?

Ceny jsou nasmlouvány s předstihem jednoho roku, takže kurzový rozdíl se nemůže hned odrazit v ceně zájezdů. Na druhé straně, nároky českých klientů na kvalitu služeb rostou. Například Fischer už úplně vyřadil ze své nabídky dvouhvězdičkové hotely. Proto se neodvažuji říct, zda stejný zájezd zlevnil, nebo zdražil. Zvláště, když každá cestovní kancelář má v každém hotelu jinou pozici. Totéž se týká i letecké dopravy.

Kvůli zvyšujícím se požadavkům klientů hledají cestovky i jiné destinace, kde dostávají i vyšší ceny než kanceláře, které tam působí déle. Navíc společnosti hodně investovaly do marketingu, Fischer třeba do propagace first minute.

ZAJÍMAVOSTÍ CESTOVNÍHO RUCHU ROKU 2007

• Za zahraniční dovolenou zaplatil Čech průměrně 14 183, za tuzemskou 3884 korun.

• Do Česka přijelo 6,7 milionu zahraničních turistů, z toho do Prahy čtyři miliony.

• Devizové příjmy z cestovního ruchu činily 115 miliard korun.

• Denní útrata zahraničního turisty v Česku je průměrně 2800 korun.

Pramen: Asociace českých cestovních kanceláří a agentur

Loni se hodně hovořilo o tom, že by měly cestovní kanceláře uvádět jednu cenu, ne palivové a letištní poplatky zvlášť. Při pohledu do katalogů je ale vše při starém.

O tom hovořili novináři a ministerstvo financí, ne cestovní kanceláře. Platné zákony praví, že cestovní kancelář musí předem seznámit klienta se všemi cenami, které souvisí s koupí zájezdu. Všimněte si, je tam množné číslo. Kdybychom udávali souhrnnou cenu, muselo by být součástí například i vízum, které ovšem někteří lidé třeba do Egypta či Ameriky mají. My, jako cestovní kanceláře, se přikláníme k tomu, aby klient byl v každém okamžiku informován o součtu, ale ne jen o souhrnné ceně, protože například palivové příplatky se mění. Letecké společnosti je odmítají dát už v říjnu, aktualizují je každý měsíc.

Evropská unie ale jednala o tom, aby letecké společnosti dávaly všem klientům souhrnnou cenu.

Ano, letecké společnosti však lobbovaly u europoslanců, a ti loni v červenci přes všechny sliby takzvané nařízení o společných pravidlech v letecké přepravě neschválili. Když se prolobbuje systémový zákon platný pro celou Unii, my budeme jenom rádi.

Souhrnná cena by byla pro klienta srozumitelná a vedla by i k nárůstu prodeje zájezdů, ale za stávajících různých podmínek v Evropské unii to není možné. Kdybychom měli legislativu vytrženou z kontextu pouze v rámci České republiky, poškodili bychom tuzemské podnikatele v cestovním ruchu. Ale máte pravdu, cestovní kanceláře nemohou v novinách inzerovat ceny bez poplatků. To je jasně protizákonné jednání.

Proč se ale různí letištní poplatky u jednotlivých kanceláří?

Žijeme v tržní společnosti a neexistuje zákon, který by zakazoval dávat jakoukoli marži na nejrůznější příplatky. Není zakázáno dělat si svůj vlastní marketing. Ať někdo ohodnotí značku Čedok a anonymní cestovní kancelář, která začíná. Audi si na stejný motor dá také vyšší marži než méně slavná automobilka, protože je to značka. Totéž platí o známé cestovní kanceláři, která má mezi klienty už jméno. Je na výběru lidí, pro jaký produkt se rozhodnou. Všechny kanceláře nemohou mít stejnou cenu zájezdů do stejné destinace. Vždyť někdo je mercedes a někdo trabant, to je úplně v pořádku.

VZTAHY V ČESKU NIČÍ PODLÁ ZÁVIST

Jaký je rozdíl mezi podnikateli v Japonsku a Česku?

Zásadní. V Japonsku stále platí dané slovo a dodnes mi nikdo z Japonců nic nedlužil, přestože jsme na poskytnuté služby třeba neměli písemnou smlouvu, ale jen ústní dohodu. V Česku jsem přišel o 13 milionů korun, o které mě obrali společníci z restaurace, jimž jsem věřil. Problém Čechů je v tom, že nežili v kapitalismu a podnikatelské vztahy se nestačily vytvořit. Vztahy tady ničí taková podlá závist.

Lidská závist se ale vine všemi kontinenty.

Souhlasím, i v Japonsku si závidí třeba pěkný dům. Ale česká pracovní závist je směřována na lidi, kteří jsou úspěšní. V Japonsku se k takovým úspěšným chtějí druzí přidat, tady jim závidí a pomlouvají je. V Česku je úspěch brzdou. Já si nestěžuji, dostal jsem tu šanci pracovat a třeba ve vedení Asociace českých cestovních kanceláří a agentur jsme perfektní parta. Ale ne všude v Česku to tak dobře funguje. Služby, které dobře znám, jsou hrozné.

Zaměstnáváte přibližně 45 lidí. Polovina jsou Češi, druhá polovina Japonci. Zkuste je porovnat.

Ve službách, v obchodě je Japonec vždy viditelně dobře naladěný, nekaboní se, nestěžuje si, umí říct Dobrý den a Na shledanou, nekrade. Úcta a přístup k zákazníkovi jsou zcela odlišné u osmdesáti procent Čechů. Ale podotýkám, že čerpám zkušenosti hlavně z oblasti služeb.

Proč jste si tedy zvolil Česko za svůj domov?

Protože v porevolučním období tady byl vynikající prostor pro podnikání. Česká republika mi dala šanci se realizovat, jakou bych jinde nedostal. A mně se tu strašně líbí.

Přitom jste vyrůstal v odlišném prostředí. Jak dalece vás to ovlivnilo právě pro dnešní podnikání?

Otec byl velmi přísný. Do osmnácti let jsem musel být do šesti večer hodin doma. Nahrával jsem i telefony, aby otec mohl namátkově kontrolovat, zda nejsou závadné. Každý měsíc jsem dostal knížku o úspěšných mladých Japoncích a psal z ní referát. Taková byla rodová tradice, můj otec má popálenou kůži od vonných tyčinek, kterými ho pálili, když zlobil. Ale od toho mě moje maminka vždycky uchránila. Otec mi vštěpoval, že nikdy nesmím být na nikom závislý. To je názor, se kterým maminka nesouhlasí, ale já ano. Tohle poznání pro mě bylo klíčové.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče