Turecká otázka

16. března 2010, 16:37 - Jefim Fištejn
16. března 2010, 16:37

Neliberální, případně teokratické Turecko se spolehlivým spojencem Západu nikdy nestane

Poněkud zkoprněle sledují USA a Evropská unie ústavní převrat v Turecku, který je připravuje o důležitého spojence na Blízkém východě. Skutečnost, že se odehrává plíživě, na jeho kruciálním významu nic nemění. Posledním krůčkem na této cestě bylo zatčení dalších vysokých armádních důstojníků koncem února – za výstižného mlčení demokratického světa.
Vládnoucí islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje a ultrakonzervativní hnutí náboženského kazatele Fethullaha Gülena zkraje nenápadně a pozvolna, ale dnes již s nepokrytou brutalitou, mění samé základy kemalistického zřízení Turecka. To nemůže časem nevyústit i v nevratnou změnu zahraničněpolitické orientace země. Po dobrém nebo po zlém si islamisté podrobili a „vykleštili“ veškerý nezávislý tisk a vyčistili policii, soudnictví a armádu. Nakladatelský dům Dogan, jenž vlastní polovinu sdělovacích prostředků v zemi, má za údajné daňové úniky zaplatit likvidační pokutu ve výši 3,5 miliardy dolarů. Majitel liberálních novin Mehmet Emin Karamehmet byl odsouzen ke dvanácti letům žaláře za nesrovnalosti v bankovním účetnictví. Připomíná to Putinovy metody v Rusku. I se stejným výsledkem – novinář si nyní dvakrát rozmyslí, než napíše něco kritického vůči vládě.
Až donedávna vládní excesy účinně kontrolovalo sekulární soudnictví a armáda. V posledních týdnech se však v Turecku odehrává opravdový hon na zastánce světské povahy státu. Jako záminka pro čistky vládě posloužilo zveřejnění „memoranda“, jež údajně obsahovalo detailní popis připravovaného vojenského spiknutí. Legrační je nejen sama myšlenka, že by spiklenci zachycovali své zlotřilé plány v písemnosti o pěti tisících stránkách, ale i představa, že by zamýšleli sestřelovat turecká civilní letadla nebo bombardovat historické istanbulské mešity. Znalci tvrdí, že základem podvrhu se staly podklady k vojenským cvičením z roku 2003 zpestřené úděsnými výmysly. Není to poprvé, co jsou turecké armádní špičky „čištěny“ na základě obvinění ze spiklenectví. Terčem neustálých útoků a personálních čistek je také další bašta tureckého sekularismu – soudnictví. V únoru byl za členství ve zločineckém gangu zatčen státní zástupce v Erzinkanu. Ať již jsou obvinění opodstatněná, nebo smyšlená, jeho odstraněním si oddechla. Vyšetřoval totiž peněžní toky mezi gülenovým hnutím a teroristy z Hamásu. Četná nová jmenování postupně mění světskou povahu soudnictví. Více než 130 předních soudců a státních zástupců trvale odposlouchává policie, „napíchnuté“ jsou také všechny odvolací soudy. Není důvod nevěřit těmto tiskovým zprávám. Loni totiž ministr spravedlnosti Sadullah Ergin připustil, že policie odposlouchává až 70 tisíc lidí.
V minulosti hrála armáda roli ústavní pojistky, jež dbá o zachování rovnováhy mezi islamisty a sekularisty. Proti případnému vojenskému zásahu, jenž bývával v Turecku zvykem, se v poslední době EU nejednou vyslovila. Vojákům, tvrdě kritizovaným domácími odpůrci, západní spojenci přidržují ruce za zády. Argumentují, že případný zákaz Strany spravedlnosti a rozvoje by jen skokově zvýšil její podporu voliči. Na příští všeobecné volby v roce 2011 slibuje Evropa vyslat nezávislé pozorovatele. Nepochybně dosvědčí svobodný a demokratický průběh voleb v policejním státě, ve kterém jsou občané odposloucháváni, soudci zastrašováni a v němž stejně jako ve starém sovětském vtipu smí existovat jen svobodný tisk, neboť nesvobodný je policejně zakázán.
Turecká otázka s dramatickou názorností přibližuje základní vadu evropské a americké zahraniční politiky – neschopnost najít řešení, které by nebylo v rozporu s hlásanými principy a zároveň by uspokojovalo strategické potřeby. Současný příklon západních státníků k takzvané realpolitice je nutí dělat právě to, co si dovolit nemohou – mlčky přihlížet ke sklouzávání Turecka k autoritářství. EU svazuje tureckým vojákům ruce, aniž by jejich zemi nabídla nějakou rozumnou integrační perspektivu. Zadními vrátky vpouští na své území islamisty mnohem hrubšího ražení, než jsou ti z Levantu, a dětinsky doufá, že zažehná nebezpečí tím, že bude Turky donekonečna tahat za nohu. USA se zdráhají kritizovat současnou ankarskou vládu, protože stále chovají pošetilou naději v tureckou podporu sankcí proti Íránu a navýšení jejich vojenského kontingentu v Afghánistánu. Všichni „pragmatici“ pak odmítají pochopit, že neliberální, případně teokratický turecký stát se spolehlivým spojencem Západu nikdy nestane.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče