Trvalá změna?

30. prosince 2008, 11:22 - Lukáš Macek
30. prosince 2008, 11:22

Přínos francouzského předsednictví EU bude možné zhodnotit až v příštích měsících

Úspěšnost předsednictví Evropské unie se měří schopností předsednické země celkově posunout evropskou agendu kupředu. A zejména pak mírou pokroku v oblastech, které si zvolila za své priority. Byla předsednická země s to dojednat všeobecně přijatelné kompromisy a přesvědčit své partnery o potřebě dosáhnout konkrétních výsledků ve „svých“ prioritních oblastech? Dalším kritériem je schopnost přispět k tomu, aby EU v krizových situacích zareagovala efektivně a jednotně. Důležité jsou nejen konkrétní výsledky, ale i zanechání co nejpozitivnějšího celkového dojmu u ostatních zemí. Odměnou je navýšení politického kapitálu a důvěryhodnosti dané země, což se dlouhodobě zúročuje při různých unijních vyjednáváních.

Naděje i obavy

Předsednictví velké země je vždy sledováno s nadějemi i obavami. Na jedné straně má taková země nadprůměrný vliv, a lze od ní proto očekávat iniciativní a úspěšné předsednictví. Na druhé straně u menších zemí (21 z 27!) vždy existuje obava, že ta velká bude svého předsednictví zneužívat k posílení svého již stejně vysokého vlivu. V letošním francouzském případě bylo vše ještě umocněno vlivem poněkud kontroverzní osobnosti Nicolase Sarkozyho. Francouzský prezident vzbuzoval naděje, neboť po letech chirakovské nehybnosti přišel s novou energií, se snahou prosadit ve Francii hospodářské a sociální reformy, s otevřenějším postojem vůči USA i s pozitivnějším vztahem k zemím střední Evropy. Také však často znepokojuje svou hyperaktivitou, ambiciózností, impulzivním a razantním stylem, tendencí rychle měnit názory, pragmatismem hraničícím někdy s populismem. To vše snadno vyvolává napětí s ostatními evropskými partnery – především s kancléřkou Angelou Merkelovou. A to nebyl nejlepší základ pro úspěšné předsednictví EU.
Francie přišla s ambiciózními prioritami a s politickým cílem vrátit Francii do středu dění v EU poté, co ji Sarkozyho předchůdce Jacques Chirac svou evropskou politikou odsunul na okraj, když prohrál referendum o euroústavě, pokazil vztahy se střední Evropou a celkově posílil pověst Francie jako nereformovatelné země s hlubokými hospodářskými problémy. Ostatně poslední účinkování Francie v předsednické roli v roce 2000 nezanechalo nejlepší vzpomínku.

Priority

Francouzské priority se týkaly některých klíčových a citlivých oblastí: přistěhovalecká politika, společná evropská obrana, zemědělská politika, energetika, boj proti klimatickým změnám. V oblasti vnějších vztahů Francie přišla s projektem Středomořské unie. Leccos z těchto priorit bylo naplněno. EU se dohodla na paktu o imigraci a azylu, nastala rámcová dohoda o pokračování v oblasti společné zemědělské politiky EU. A na posledním summitu pak i dohoda o energeticko-klimatickém balíčku. Se Středomořskou unií nejprve Francie narazila. Nakonec však uspěla s pozměněným projektem Unie pro Středomoří, který lépe zapadá do dosavadní unijní politiky vůči jižnímu břehu Středozemního moře. U každého z těchto témat existovalo nemalé riziko zablokování. Francouzskému předsednictví proto nelze upřít kladné body za úspěšné nalezení kompromisních řešení v těchto oblastech. Otázkou samozřejmě zůstává jejich obsahová kvalita a zda jde o dobrá rozhodnutí pro budoucnost EU. Tyto otázky však jdou daleko za rámec odpovědnosti předsednické země. Ta je primárně odpovědná za to, zda se členské země (ne)dohodnou. To, na čem konkrétně se dohodnou, je kolektivní odpovědností všech 27 států.

Tři krize

Nicméně aktivita a výsledky v oblasti původních francouzských priorit se velmi rychle dostaly do stínu jiných, nečekaných výzev. Francouzské předsednictví se proměnilo v „předsednictví krizového managementu“, neboť muselo řešit důsledky tří krizí: irského „ne“ Lisabonské smlouvě, které padlo jen několik týdnů před začátkem francouzského předsednictví, srpnového rusko-gruzínského konfliktu a globální finanční a hospodářské krize, jež naplno vypukla ve druhé polovině roku 2008.
Původně mělo právě francouzské a následné české předsednictví dojednávat uvádění Lisabonské smlouvy v život a zejména obsazení nových vlivných postů v rámci EU. Namísto toho obě předsednictví musejí řešit složitou otázku dalšího postupu ve věci nové smlouvy. Ani jedna z obou zemí přitom není pro tento úkol nejvhodnějším vyjednavačem. Francouzi totiž předchozí smlouvu (takzvanou euroústavu) zablokovali referendem v roce 2005. A byli tehdy velmi rádi, že ostatní země přestaly euroústavu ratifikovat a následně přijaly princip vyjednávání o nové smlouvě. Tedy něco, k čemu v roce 2008 po irském „ne“ naopak politická vůle chyběla. Češi zase mají nemalé vnitropolitické obtíže s ratifikací Lisabonské smlouvy. Z tohoto hlediska lze za mírný úspěch vnímat vyjednané ústupky Irům a na oplátku deklarovanou irskou ochotu zopakovat referendum na podzim 2008. A také za alespoň částečnou šanci na vyřešení problému institucionálních reforem, který v EU otravuje vzduch téměř posledních deset let.

Kladné stránky

Rusko-gruzínská krize byla zlomem ve vnímání francouzského předsednictví u mnoha pozorovatelů. Francouzi totiž nezačali nejlépe: již zmíněné zmatené začátky projektu Unie pro Středomoří, Sarkozyho útoky na Evropskou centrální banku a na Evropskou komisi, napjaté vztahy s Německem a koneckonců i organizační nedostatky při summitech organizovaných ve Francii. To vše posíleno již zmíněnými obavami ze Sarkozyho a z Francie jako takové. Srpnová rusko-gruzínská krize však ukázala, že mnohé z toho, co u Sarkozyho a priori znepokojovalo, má i své kladné stránky. Jeho razance a hyperaktivita se tentokrát ukázaly pozitivně. Fakt, že předsednictví držela velká země, stálý člen Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (OSN) a G8, se ukázal být výhodou. Bylo tomu tak proto, že Sarkozy jednoznačně vsadil na Evropu. Vystupoval primárně jako předseda Evropské rady, nechal se doprovázet předsedou Evropské komise, koordinoval postup s ostatními zeměmi EU. Výsledek potvrdil správnost tohoto postupu. Vliv EU jednoznačně sehrál pozitivní a podstatnou roli. A úspěchem bylo samo o sobě již to, že unie vystupovala jako jednotný a akceschopný hráč, což v otázce Ruska ani zdaleka nebylo samozřejmé.
Méně jednoznačné je hodnocení francouzské role v reakci na globální finanční krizi. Sarkozyho postup – nejprve svolat čtyři evropské členy G8, pak země eurozóny a až nakonec řádnou Evropskou radu – nebyl v první fázi nejšťastnější a společně s neurčitým voláním po „hospodářské vládě EU“ vyvolal zvýšení napětí s Německem a dalšími zeměmi. Nakonec však i v této oblasti dokázalo francouzské předsednictví přispět k jednotnému postupu unie a Sarkozyho razance a aktivita na tom měly velký podíl.

Neopodstatněné nadšení

Bylo by však chybou propadat nadšení, což dnes bohužel nekriticky předvádí francouzský tisk. Nepopiratelný úspěch francouzského předsednictví je totiž zatížen i mnoha slabinami týkajícími se zejména způsobu, fungování: nepředvídatelnost, sebestředný styl, necitlivost vůči partnerům, zaměření na okamžitý efekt za cenu otazníků nad dlouhodobějšími perspektivami. To vše najdeme v koncentrované podobě v nešťastné aféře se spekulacemi o Sarkozyho vůli „vytunelovat“ předsednictví České republiky. Těžko říci, zda šlo o vážně míněnou ambici či o pouhou mediální bublinu živenou lidmi, kteří chtěli francouzské (a potažmo i české) předsednictví poškodit. Každopádně je celá tato záležitost nepříjemná pro Francouze i pro Čechy. Pro Francouze tím, že toto podezření vůbec mohlo vzniknout. Pro Čechy tím, že se (nejen ve Francii) našli lidé, kterým to nepřišlo jako špatný nápad, a naopak jen málokdo se za ně okamžitě a vehementně postavil.
Slabiny podobného druhu najdeme i v případě zřejmě největšího úspěchu francouzského předsednictví, tedy zásahu v rusko-gruzínském konfliktu. Rychlost Sarkozyho iniciativy s sebou nesla také značnou míru improvizace. Z ní vyplývá i jistá nejednoznačnost ruských závazků, což zkomplikovalo postup EU v další fázi. A se znepokojením lze pozorovat i to, jak se původně razantní postoj EU vůči Rusku začal – z velké části pod francouzským vlivem – postupně otupovat.

Bilanční projev

Tečkou za francouzským předsednictvím EU byl Sarkozyho prosincový bilanční projev před Evropským parlamentem. Málokterý předseda Evropské rady v minulosti přistupoval k Evropskému parlamentu stejně aktivně, jako to v uplynulých šesti měsících předváděl Sarkozy. Bylo na něm vidět, že ho debaty s europoslanci vyloženě baví. Většina europoslanců mu to oplatila velmi lichotivými výroky o bilanci francouzského předsednictví. Od představitelů pravostředového klubu Evropské lidové strany a Evropských demokratů (EPP-ED s předsedou Francouzem Josephem Daulem) to tolik nepřekvapuje. Ale chválu od šéfa klubu evropských socialistů Martina Schulze by před šesti měsíci předpověděl málokdo.
Asi při takové příležitosti nelze Sarkozymu vyčítat určitou tendenci k sebechvále. Jeho projev připomněl hlavní úspěchy z uplynulých šesti měsíců a nesl se v duchu politického voluntarismu a ambiciózní evropské vize, jež jsou pro Sarkozyho typické. V následné debatě si však neodpustil zbytečnou kritiku České republiky za údajnou absenci vlajek EU na budovách jejích státních úřadů. Adresné rýpnutí do jeho českého protějšku by bylo vcelku pochopitelné vzhledem k obecně známému odporu Václava Klause k tomuto symbolu EU, k unii jako takové a koneckonců i k francouzskému předsednictví. Sarkozy pochopitelně nebyl nadšený, když český prezident dal do souvislosti jeho iniciativu (summit G4) s Mnichovskou dohodou. Ale paušální kritika České republiky byla nemístná. Tím spíše, že se samotná Francie nezařadila mezi šestnáct zemí, které k Lisabonské smlouvě přidaly společné prohlášení, že vlajka a další atributy EU „pro ně zůstávají i nadále symboly sounáležitosti občanů Evropské unie a jejich svazku s ní“.

Dvousečný výsledek

Nicolas Sarkozy vnesl do evropské politiky to samé, s čím se prosadil ve Francii – politický voluntarismus a ochotu jít přímo do politického střetu. Notně tím zahýbal stojatými bruselskými vodami. Kupříkladu vnesl nebývalý politický náboj do tradičního, značně formálního cvičení, kterým je informování Evropského parlamentu o aktivitách předsednictví. Svou aktivitou tím poněkud odsunul na vedlejší kolej Evropskou komisi a jejího předsedu. I to je však dvousečné. Zpolitizování debaty a schopnost jasně deklarovat politickou vůli na evropské úrovni jsou pozitivními kroky. Z hlediska země, jako je Česká republika, je však třeba si dát pozor na cestu, jež k nim vede. Pokud se to děje dalším posílením mezivládního principu a vůdčí role velkých zemí, což odpovídá dlouhodobým Sarkozyho postojům, není to pro ČR a ostatní menší země výhodné. Je proto velmi důležité, aby následující české a švédské předsednictví dokázaly, že minimálně srovnatelných výsledků lze dosáhnout z pozice menší země – ve skromnějším stylu, v lepší koordinaci a komunikaci s evropskými institucemi a ostatními státy. Z dlouhodobějšího hlediska pak pozitiva i negativa Sarkozyho výkonu ukázala, jak velký potenciál má Lisabonskou smlouvou ustavená role dlouhodobého předsedy Evropské rady.

Životaschopnost kompromisů

Definitivní odpověď na otázku, zda bylo francouzské předsednictví opravdu úspěšné, přinesou nadcházející měsíce. Jak životaschopné a pro Evropu prospěšné budou za francouzského předsednictví dosažené kompromisy? Nenarušilo francouzské předsednictví nezbytnou dlouhodobou rovnováhu uvnitř EU? Bude Francie sázet na evropský společný postup, i když už nebude v předsednické roli? Bude loajálně podporovat předsednictví jiných zemí včetně malých a od ní názorově více či méně vzdálených? Nadcházející české a švédské předsednictví budou zatěžkávací zkouškou „evropanství“ Sarkozyho Francie – a skutečným testem kvality a trvalosti úspěchu jejího nyní končícího předsednictví. Sarkozy si v Evropském parlamentu vysloužil potlesk za větu „pokusil jsem se zahýbat Evropou, ale ona změnila mne“. Bude ta změna trvalá?

Box 1:
Předsednictví Evropské unie

Jde o předsednictví Rady EU, hlavního rozhodovacího orgánu unie složeného ze zástupců vlád členských zemí.
Všechny země se v této roli střídají každých šest měsíců. Před Francií předsedalo Slovinsko, po ní to je Česká republika, po níž bude následovat Švédsko.
Radě EU vždy předsedá ministr zastupující předsednickou zemi.
Premiér předsednické země (v případě Francie a Finska) předsedá Evropské radě – summit šéfů vlád s předsedou Evropské komise, který se koná minimálně dvakrát za každé předsednictví.
Také všem ostatním setkáním v rámci mezivládní spolupráce v EU (pracovní skupiny, výbor velvyslanců při EU a tak dále) předsedá zástupce předsednické země.
Předsednická země hraje důležitou koordinační a organizační roli, připravuje a řídí zasedání mezivládních orgánů EU, navrhuje a prosazuje kompromisní řešení.
Předsednická země hraje důležitou roli v reprezentaci EU na mezinárodní scéně.

Box 2:
Krize za francouzského předsednictví EU

Irské „ne“ Lisabonské smlouvě.
Rusko-gruzínská krize.
Finanční a hospodářská krize.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče