Tři mlynářské generace

18. července 2005, 00:00 - PETR BÝM
18. července 2005, 00:00

MLÝN KASANICE V Petrovickém údolí klapala kola dvou mlýnů po staletí. Utichla až po komunistickém převratu v roce 1948. Od počátku devadesátých let je zase všechno jinak: z jednoho mlýna se stal penzion, druhý obnovil provoz jako Mlýn Kasanice.

 
Jaroslav Šebek. foto: Profit - Luděk Vycpálek

MLÝN KASANICE V Petrovickém údolí klapala kola dvou mlýnů po staletí. Utichla až po komunistickém převratu v roce 1948. Od počátku devadesátých let je zase všechno jinak: z jednoho mlýna se stal penzion, druhý obnovil provoz jako Mlýn Kasanice.

Mletí obilí v údolí mezi obcemi Kasanice a Petrovice II na Kutnohorsku má hluboké tradice. „Tady byl mlýn opravdu už někdy v roce 1516,“ osvětluje Věra Šebková. Její dědeček v Petrovickém údolí „mlynářoval“ už někdy v první polovině minulého století. Pokračovatele našel ve svém synovi: Antonín Plešinger vládl mlýnu až do neblahého roku 1948, po němž byly oba mlýny na Petrovickém potoku znárodněny. A to jaksepatří: v konkurenčním mlýně rodiny Mirovských bylo celé vnitřní zařízení zničeno, Plešingerovi dopadli trochu lépe. Jejich mlýn se stal součástí národního podniku Středočeské mlýny a pekárny, kde ovšem sloužil jen jako rezerva pro případ krize, čímž se tehdy mínil válečný konflikt mezi Východem a Západem. „Mlýnice s výjimkou strojního zařízení se tak zachovala a díky tomu mohl otec začít podnikat hned v roce 1990,“ vzpomíná Věra Šebková na porevoluční dobu. Obnovení provozu ovšem předcházela unikátní restituce.

RESTITUCE PO KOUSKÁCH

„Znárodnili nám tehdy všechno včetně domu, kde rodiče mohli zůstat jen jako podnájemníci,“ říká mlynářka Šebková. V Plešingerově mlýně se ale komunistický režim choval - vzhledem k všeobecné praxi - skutečně zvláštním způsobem. Jak již bylo řečeno, znárodňovací akt mlýn přežil takřka bez úhony, a nový majitel dokonce tomu původnímu dovolil objekty udržovat v pořádku, uklízet, větrat. Po dlouholetém úsilí se rodině podařil téměř zázrak: v roce 1978 jim byl vrácen rodinný dům i s malým pozemkem.

O pár let později ovšem přišla další krize. Středočeští pekaři usoudili, že mlýn už nepotřebují, nicméně kovové součásti mlýnského stroje by mohli prodat do šrotu. „Přijeli a chtěli stroje rozbíjet a shazovat z pater do přízemí. Nakonec nám dovolili všechno rozebrat a vynést normálním způsobem, takže zbytek zařízení se zachoval,“ vzpomíná s neveselým úsměvem Věra Šebková.

Poté se ale socialistický stát opět „zapomněl“ a v roce 1982 celý objekt, který představuje mlýnici, obytný dům a dvě hospodářská stavení, Antonínu Plešingerovi vrátil, byť bez náhrady škod. Tedy restituce takřka o desetiletí dříve, než k nim v českých zemích skutečně došlo. Nepochopitelná benevolence husákovského režimu připravila rodině Plešingerových podmínky pro start do lepších časů.

V NOVÝCH ČASECH Mlynáři Plešingerovi se datum sametové revoluce krylo s odchodem do důchodu -do roku 1989 rozvážel pečivo po kutnohorském regionu. Ihned po listopadu se rozhodl s pomocí manželky, dcery a jejího manžela mlýn opět přivést k životu. „Zpočátku byly největším problémem investice. Museli jsme koupit alespoň jednu mlýnskou stolici, což představovalo tehdy dosti závratnou částku čtvrtmilionu korun,“ říká Jaroslav Šebek. Mlýn ale přes tyto potíže začal opět pracovat. „Snadná nebyla ani jednání s úřady, scházela tam jak ochota, tak zkušenosti. Za zmínku stojí i to, že tehdy jsme nemohli nakoupit ani potřebné stroje bez toho, abychom se stali členy Asociace průmyslových mlýnů,“ líčí boje s porevolučními byrokratickými praktikami Šebek. Jestliže v počátečním období bylo hlavní starostí mlýn opět uvést do provozu, brzy poté začal boj o zákazníka. „Věděli jsme, že maloobchodní prodej nás neuživí, jakkoli i dnes si u nás můžete koupit kilo či dvě mouky. Potřebovali jsme získat hlavně pekárny a těstárny,“ líčí obchodní politiku kasanického mlýna Šebek. Počátkem devadesátých let byl prostor pro malé mlýny na trhu poměrně slušný, protože ty velké jednak exportovaly, jednak se soustřeďovaly na opravdu významné odběratele. „Postupně jsme vybudovali odběratelskou síť, která sahá až do Prahy. Hodně samozřejmě prodáváme tady, v kutnohorském regionu,“ dodává Věra Šebková. NEJISTÁ BUDOUCNOST?**

Prodej (jde hlavně o pšeničnou mouku, o žitnou velký zájem není) se v posledních letech stabilizoval, ale konkurenční boj je stále tužší. „Velké mlýny dnes stojí i o malého zákazníka, to se hodně změnilo. Pochopitelně stlačují ceny dolů a my na to musíme reagovat,“ říká Šebek.

Pohromou v malém byla i Evropská unie - podle jejích norem musí být veškeré zařízení pouze z kovu či plastů. V Kasanicích je ale - kromě strojů - všechno ze dřeva. „Nakonec se udělala výjimka, ale všechny nové investice už musí odpovídat unijním standardům,“ vysvětluje Šebek.

Patnáct minulých let přes všechna úskalí kasanický mlýn evidentně přežil více než dobře. „Není to ale snadné,“ tvrdí Věra Šebková. Dnes v mlýně pracuje ona i její manžel, spolu s nimi rodiče a jeden zaměstnanec. Mele se dvanáct hodin denně pět dní v týdnu, někdy i sedm. Také mlynáři znají sezonnost - v rekreačních oblastech spotřeba mouky přes léto stoupá, ve městech naopak klesá. Výkyvy ale nejsou moc razantní, takže třeba dva týdny dovolené vcelku je v kasanickém mlýně pojem nepříliš frekventovaný.

A budoucnost? „Syn uvažoval o studiu na speciálním oboru mlynářství, ale nakonec jsme tenhle nápad zamítli. Zatím to jde docela dobře, ale nevím, jestli malé mlýny vydrží,“ uzavírá snad až příliš skepticky Věra Šebková. 

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče