Trhliny

14. prosince 2007, 15:54 - Václav Malý
14. prosince 2007, 15:54

Vyšší hospodářský růst nemusí lidem přinášet i větší pocit štěstí

Člověk touží po štěstí. Štěstí bývá běžně spojováno s blahobytem a blahobyt zase s výší osobních příjmů. Jako by tu platila přímá úměra. Čím vyšší bude růst příjmů (v národohospodářské terminologii hrubého domácího produktu), tím dříve dosáhneme kýženého štěstí. Platí však skutečně přímý vztah mezi mírou štěstí a rostoucími příjmy?

Nejednoznačná odpověď.

Dlouhodobé empirické výzkumy vztahu štěstí a výše příjmu nenabízejí na otázku jednoznačnou odpověď. Skupiny s nejvyšším sociálním postavením v určité zemi se v danou chvíli cítí v průměru šťastnější než ty se statutem nejnižším. Ve světě však těsná vazba mezi štěstím a bohatstvím neexistuje - obyvatelé chudých zemí nebývají nutně méně šťastní než bohatších. Pro relativně chudé země platí, že vzestup HDP vede k silnějšímu pocitu štěstí. Ve skupině bohatých zemí se však růst HDP do růstu pociťovaného štěstí přímočaře nepromítá. Hypotéza „čím více, tím lépe“ vykazuje ve srovnání s empirickou zkušeností prokazatelné trhliny. V čem tkví příčiny těchto trhlin?

Environmentální negativní externality.

Nezanedbatelným faktorem narušujícím harmonii mezi štěstím a výší příjmu jsou v bohatých zemích především takzvané environmentální negativní externality. Stručně řečeno, cena tržní produkce mnohdy vůbec a často nepřiměřeně málo zohledňuje náklady na obnovu výrobou a distribucí poškozovaného životního prostředí. Ve společnostech nadbytku, kde další zvyšování produkce zákonitě doprovází znehodnocování kvality života (exhalace, odpady, hluk a tak dále), bývá uspokojení plynoucí z dodatečných příjmů přirozeně nižší než v relativně chudých regionech, v nichž je prioritou číslo jedna starost o zajištění základních životních potřeb.

Redukcionistické pojetí.

Negativní externality v sociální ekologii jsou méně viditelné a obtížněji měřitelné, nikoli však méně důležité. Ekonomická teorie tradičně pracuje s člověkem pouze ve dvou rolích: výrobního činitele (spolu s půdou a kapitálem vytváří ekonomické hodnoty) a spotřebitele. Nehledejme v tomto redukcionistickém pojetí zlý úmysl. Osvědčilo se jako praktické v dobách, kdy požadavky kladené na úspěšné fungování člověka v hospodářském a sociálním systému nebyly tak extrémní jako dnes.

Polarizace.

Enormní a trvalý tlak na produktivitu práce, jehož jsme v posledních desetiletích svědky, nepochybně zlepšuje hospodářské výsledky firem a těší jejich majitele. V dlouhodobé perspektivě však v sobě skrývá nemalá rizika. Pracovní trh se polarizuje. Na jedné straně spektra roste skupina přetížených a stresovaných pracovníků, jimž rostou relativně rychle příjmy, ale za cenu rezignace na volný čas a sociální (nikoli nutně společenský) život. Na druhé straně spektra roste počet nezaměstnaných jak dlouhodobě, tak těch, kteří neobhájili své místo na slunci a zůstávají i s rodinami odkázáni na sociální dávky.

Znepokojující otázky.

Individuální i společenské náklady na nezaměstnanost strmě rostou v případech, kdy se stává regionálním fenoménem. K čemu jsou dobře vydělávajícímu člověku neustále rostoucí příjmy, nemá-li čas, aby je v klidu užil ku prospěchu svému, rodiny a komunity? K čemu je dlouhodobě nezaměstnanému zjištění, že HDP v jeho zemi roste rekordním tempem? V jakém rozsahu znehodnocují přínos vyššího HDP pro štěstí lidí hospodářským růstem vyvolané dodatečné výdaje na potírání kriminality, sociální a zdravotní péči?

Nesymetrické cesty.

Možná nás napadne, že ke zvýšení míry subjektivně pociťovaného štěstí frustrovaných „úspěšných“ by stačilo, kdyby zvolnili pracovní tempo - třeba i za cenu mírného snížení příjmové hladiny. Jak upozorňuje kromě jiných nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul A. Samuelson, podobná „výměna“ nebývá bohužel často možná. S rostoucím průměrným příjmem se totiž zvyšuje i riziko jeho podstatné, nekontrolovatelné ztráty. Cesty „nahoru“ a „dolů“ v kariéře zpravidla nejsou symetrické. „Nahoru“ se šplháme pomalu a po stupíncích, dolů padáme rychle (a pád bývá tím tvrdší, z čím vyšší pozice člověk padá).

Důsledky nízké reprodukce.

Závažným negativním důsledkem silného tlaku na úspěšnou pracovní kariéru mužů i žen je demografické a populační chování lidí. Vnímání dítěte jako „luxusního statku“, dlouhodobé investice, či dokonce „předmětu dlouhodobé spotřeby“, který si „zatím nemůžeme dovolit“, vede ke skrytému, ale stále citelnějšímu deficitu v oblasti „lidského kapitálu“. A z dlouhodobého výhledu ohrožuje reprodukci euroamerické civilizace. Nízký počet nově narozených dětí podlamuje udržitelnost průběžně financovaných penzijních systémů, nestabilita rodičovských svazků komplikuje hodnotové a citové zrání budoucích generací. A přirozeně se nepříznivě odráží i v míře jimi prožívaného štěstí.

Dopady zvláštních statků.

Ekonomická teorie se pokouší empiricky zjištěnou nedostatečnost hrubého domácího produktu jako ukazatele míry dosaženého štěstí napravit například tím, že vedle tradiční ekonomické kategorie statků (goods) zavádí do analýzy i takzvané zvláštní statky: pozice (positional goods) a vztahy (relational goods). Koncept positional goods souvisí s konkurenčním chováním lidí, usilujících o získání vysoké společenské pozice - společenské prestiže. Vedlejším důsledkem probíhající tvrdé soutěže o omezený počet VIP pozic ve společnosti jsou závažné škody typu plýtvání vzácnými zdroji či eroze sociální soudržnosti. Soutěž o pozice na jedné straně napomáhá růstu HDP, na druhé však poškozuje „sociální ekologii“ společnosti. Má negativní dopad na relational goods. Koncept relational goods postihuje oblast kvality mezilidských vztahů. Tyto statky jsou sice neviditelné, nehmatatelné a přímo neměřitelné, pro intenzitu subjektivního pocitu štěstí však velmi podstatné.

Význam mezilidských vztahů.

V klasické ekonomii, vycházející z principu rovnováhy „má dáti-dal“ a z racionální kalkulace homo oekonomicus maximalizujícího v každém okamžiku goods a positional goods, chybí prostor pro ocenění významu mezilidských vztahů. Jakmile však byznys začneme zkoumat jako opakovanou hru, všimneme si, že chování obchodních partnerů, klientů, zaměstnanců i zaměstnavatelů ovlivňuje historie jejich hry. Vnitřní modely světa „hráčů“ jsou totiž nevyhnutelně poznamenány jejich zkušenostmi z předešlých kol. Dlouhodobé opakování transakcí přidává k formálním vztahům v byznysu neformální rysy, které umožňují budovat sítě a struktury vztahů vzájemné důvěry.

Role důvěry.

Důvěra je typickým pozitivním vztahem, „relačním dobrem“. Na důvěře je postavena (a s její ztrátou padá) existence řady korporací operujících zdánlivě jen na klasických tržních principech. (Této skutečnosti si bývají dobře vědomy firmy z finančního sektoru, které do posílení vzájemné důvěry ve společnosti mnohdy cíleně investují.) V u nás zatím málo známých družstvech „ekonomie společenství“ je vytváření statků přímo vázáno podmínkou nepoškozovat vztahy, a to ani mezi členy komunity, ani navenek (vůči klientům, životnímu prostředí, širšímu okolí). Vztahy vzájemnosti v těchto družstvech tvoří skutečný základ, nikoli jen přílepek hospodaření.
Staletá lidská zkušenost učí, že více bývá většinou i lépe. Nespočívá tajemství štěstí mimo jiné v poznání, že tomu tak nemusí být vždy?

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče