Třetí bere

14. října 2011, 12:39 - Tomáš Pergler
14. října 2011, 12:39

Slovenská pravice tragicky nezvládla spor o záchranný fond eurozóny. Do úřadu vlády má znovu nakročeno Robert Fico

O to, aby mohli Slováci platit eurem, se Robert Fico jako premiér moc nezasloužil. Cestu k euru mu dobře umetla předchozí pravicová vláda. Přesto to byl šéf Směru-sociální demokracie, kdo na začátku roku 2009 slízl smetanu. Nejpozději od jara příštího roku bude s velkou pravděpodobností znovu premiérem. Tentokrát už ale nebude mít tak uklizeno, vláda Ivety Radičové se udržela jen rok a půl.
Šéf nejsilnější a stále ještě opoziční strany se minulý týden stal jasným vítězem krátké politické krize kvůli sporu o posílení evropského stabilizačního fondu (EFSF). Stačilo mu přitom jenom počkat, až se čtyřkoalice po roce a půl vládnutí sama zdecimuje a následně kývne na jeho podmínky. Díky stabilní podpoře více než třetiny voličů je téměř jisté, že to bude opět on, kdo bude po předčasných březnových volbách rozdávat karty.

Liberální psanci

Tak snadný šach mat bývá v politice spíše raritou. Ficův úspěch navíc ještě umocňuje fakt, že mu spadl do klína doslova před celým světem. Naposledy zažila Bratislava takový nával zahraničních novinářů při summitu prezidentů Spojených států a Ruska v únoru 2005. Odpor vládních diverzantů ze strany Svoboda a Solidarita (SaS) proti navýšení „eurovalu“ udělal ze země, o kterou světová média jindy skoro nezavadí, jediného rebela ze sedmnácti států měnové unie, jenž může nepříjemně zkomplikovat plány na udržení Řecka nad propastí a hlavně na pomoc stále churavějšímu finančnímu sektoru v celé Evropě. Drama nakonec podle očekávání nebylo zcela dokonáno. Díky hlasům Směru euroval napodruhé prošel a Slovensko může zase pomalu upadnout do zapomnění.
Čechům, coby provařeným euroskeptikům, mohl být odpor Richarda Sulíka a jeho liberálů proti dalším miliardám pro zadlužené Atény sympatický. Předseda parlamentu (mezitím již odvolaný) argumentoval logicky, sepsal proti eurovalu i pěknou brožurku. Jeden tuzemský komentátor přisoudil SaS přívlastek fundamentalistických libertariánů, ve skutečnosti šlo ale spíše o naivní pokus vnést do politiky racionální, manažerský přístup, kdy také platí, že se drží původně dané slovo. Vždyť proti záplatování předluženého Řecka ještě loni protestovaly i další koaliční strany, SDKÚ a KDH. Postupně se ale nechaly zpracovat bruselskou masáží a Sulík zůstal sám. Rozhodl se vytrvat přes všechny tlaky a hrozby, což mu může sloužit ke cti, celková bilance ale pro něj není růžová. Šance, že by se SaS po předčasných volbách vrátila do vlády, jsou téměř nulové. Pro zbytek pravice i Směr je spojenectví se stranou, která se nedovede včas ohnout, příliš nebezpečné.

Opuštěná blondýna

Hlavním poraženým slovenského tanga o euroval je ale přesto někdo jiný: dosavadní premiérka Iveta Radičová. Bývalá socioložka a neúspěšná prezidentská kandidátka se od počátku svého politického angažmá jaksi vymykala. Její tvář v čele kandidátky sice pomohla přilákat SDKÚ méně ortodoxní voliče, nikdy ale do strany opravdu nezapadla a už vůbec v ní neměla rozhodující slovo. Hlavním technologem nejsilnější vládní partaje zůstal její zakladatel, bývalý dvojnásobný premiér a nyní ministr zahraničí Mikuláš Dzurinda v tandemu s ministrem financí Ivanem Miklošem. Tato dvojka dotlačila Radičovou k tomu, aby spojila hlasování o eurovalu s vyslovením důvěry vládě. S vědomím Sulíkovy tvrdohlavosti to znamenalo jasnou smrt kabinetu. Ve skutečnosti Radičová měla mnohem širší manévrovací prostor, vládní čtyřka mohla pokračovat v jednání a nalézt východisko, které by bylo přijatelné pro EU i pro Sulíka. Nemusela ani tolik spěchat, protože unie posunula termín klíčového summitu k záchraně eurozóny až na tuto neděli (23. října). Premiérka ale předčasně hodila ručník do ringu. Nejenže tím otevřela Ficovi cestu na úřad vlády, zároveň si uťala vlastní kariéru. „Její fungování ukázalo, že nemá výbavu na to, aby mohla dělat velkou politiku,“ poznamenal sociolog Pavel Haulík. Před nedávnem sice Radičová v jednom z rozhovorů připustila, že by mohla založit vlastní stranu, u Slováků by však asi takový „pravdoláskovský“ projekt napravo od středu příliš neuspěl. Smutným dokumentem toho, že neumí chodit v dennodenních mocenských hrátkách, byl její patetický projev před neúspěšným hlasováním, při němž poslance prosila o hlasy se slzou v oku. Co mohli Dzurinda a Mikloš odchodem Radičové získat? Jasné vysvětlení není. Někdejší předseda vlády třeba prostě žárlil na mnohem populárnější sokyni. Pokud se ale chtěl vrátit do premiérského křesla, jeho šance jsou mizivé. Jednou z možností by bylo obnovení „protificovské“ koalice. Na to se ale vzhledem ke způsobu, kterým klekla současná vláda, nedá příliš vsadit. Voliči to navíc pravici za předvedenou blamáž pravděpodobně spočítají. Druhou variantou mohla být příprava na velkou koalici, tedy společnou vládu SDKÚ a Směru. O podobných tendencích se živě diskutovalo už před několika měsíci, kdy vláda nedokázala snadno najít hlasy na zvolení „svého“ generálního prokurátora. Dzurinda podobné úmysly na veřejnosti vždy zamítl. Otázkou je, co by spojenectvím s Ficem získal. Možná spoléhá na snadnější rozdělení sfér zájmů – ve dvou se to táhne lépe než ve čtyřech, i když jsou ideologická východiska od sebe vzdálenější.

Konec reforem

Na politický kotrmelec pod Bratislavským hradem doplatí slovenská ekonomika. Vláda Ivety Radičové stihla prosadit jen část z plánovaných reforem. Některé z těch, které jsou nyní v pořadí, to mají evidentně spočítáno. S jistotou se to týká například rozsáhlé změny v daních a odvodech, která chtěla zavést superhrubou mzdu nebo omezit paušální výdaje živnostníků. Těžko si také představit, že by dosluhující ministři schválili slibovanou privatizaci železničního Carga nebo prodeje menšinových podílů v regionálních autobusových přepravcích. Pokud se naplní téměř jistá varianta a do premiérského křesla se vrátí Fico, dlouhý život nebudou mít ani již schválené změny ve prospěch flexibilnějšího pracovního trhu, posílení druhého penzijního pilíře nebo transformace nemocnic na akciovky. Pád vlády se bohužel podepíše také na veřejných financích. Už jen proto, že návrh rozpočtu na příští rok počítal se schválenými či chystanými reformami. Vše přitom bylo na dobré cestě. Schodek veřejné správy měl z loňských 7,9 procenta HDP letos klesnout na přijatelnějších pět procent a dále se snižovat tak, aby se v roce 2013 Slovensko dostalo na tříprocentní hranici danou Paktem stability. Teď je všechno ve vzduchu, včetně zmiňovaného rozpočtu, který mezitím prošel rozpadající se vládou. Fico už jasně vyhlásil, že ho nepodpoří. Zhroucení kabinetu Radičové každopádně přišlo v nejméně vhodnou chvíli. Je pravda, že slovenská „automobilová“ ekonomika je ještě více závislá na zahraniční poptávce než třeba česká, a domácí fiskální opatření tím pádem nemají až takový bezprostřední dopad. V době, kdy se v Evropě schyluje k pěknému finančnímu maléru, je ale stabilní vláda určitě k nezaplacení.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče