Tradice protkaná zlatou nití

31. prosince 2007, 00:00 - Petr Bayer
31. prosince 2007, 00:00

ZDENĚK VELEBNÝ, SPOLUMAJITEL FIRMY VELEBNÝ & FAM - Rodina Velebných vyrábí v podhůří Orlických hor konfekci pro kněze a reprezentativní prapory již od počátku 18. století. Tato tradice byla násilně přerušena pouze během komunistické epochy. Potomek Zdeněk Velebný ji obnovil na jaře roku 1990, pár měsíců po pádu totality.

Církevní oděvy, jako jsou ornáty, štoly, mitry nebo šatičky pro Jezulátko a další vyšívané zboží, to je svět Zdeňka Velebného a jeho firmy v Ústí nad Orlicí. „Naše výrobky najdete na farnostech celé České republiky, ale také v Rakousku, Německu, ve Švýcarsku, na Slovensku, ve Spojených státech i v Austrálii,“ říká spolumajitel rodinné firmy s příznačným jménem Velebný & FAM. Podnikatel ale nepohrdne ani vyšíváním vlajek pro obce a různá sdružení.

Výšivky z protiatomového krytu

Dnes padesátiletý Zdeněk Velebný se rozhodl navázat na řemeslo svých předků, kteří pokračovali ještě dlouho po bolševickém puči. Ani v oněch pohnutých dobách však nevystřídala rudá nit zlatou. Církevní ornamenty tvořili pololegálně až do roku 1965. Úmrtí děda Josefa Františka Velebného poté dopsalo jednu kapitolu historie, jež má kořeny údajně už v roce 1713. Staletou dovednost vzkřísil až nynější šéf firmy, ač s podnikáním podle svých slov neměl naprosto žádné zkušenosti.

„Uměl jsem jenom vyšívat, a to díky tomu, že mě to babička naučila. První výšivku jsem udělal v roce 1973, bylo to vyšívané sedlo džínové bundy, což byl tehdy módní hit,“ vzpomíná Zdeněk Velebný. Povzbuzen výsledkem své práce začal „zušlechťovat“ konfekční oděvy svými výšivkami tak, aby vypadaly „dovozově“. „Vyšíval jsem manželce plesové šaty, kamarádům zimní bundy a snil jsem o mašině, která by mi mou práci ulehčila,“ říká.

Šance přišla po listopadové revoluci v roce 1989, pochopitelně ale s problémy každého začínajícího podnikatele. „Nebyl prostor pro firmu, začínali jsme ve sklepě paneláku v cvičném krytu civilní obrany. Nebyly peníze,“ přibližuje těžké začátky Velebný. Setkal se rovněž s byrokracií, jež začínajícím výrobcům komplikovala situaci. „Když jsme se rozhodli vzít první pracovnici, bylo možné získat na nově zřízené místo pro zaměstnance asi 36 tisíc korun, ale bylo to vázáno na souhlas nějaké komise při městském úřadě. Ta usoudila, že jelikož paní bydlí v protějším paneláku, jsme určitě domluveni a dala nám jen třetinu,“ vypráví nyní již pobaveně. Problémy byly i s telefony, první pevné linky se dočkali až po roce a půl. „Celý první rok jsme telefonáty vyřizovali z telefonního automatu před domem, kde bylo nutné nejprve vystát frontu,“ dokresluje tehdejší „polní“ podmínky, kterým dnešní začínající podnikatelé jen stěží uvěří.

ZDENĚK VELEBNÝ

Narodil se 27. dubna 1957 v Pardubicích. Je ženatý, má tři syny. Vystudoval Střední veterinární školu v Hradci Králové. Pracoval ve veterinární službě, publikoval kreslené vtipy v Mladém světě, Dikobrazu a dalších periodikách. Po absolvování železniční školy nastoupil jako výpravčí, kde zůstal až do roku 1991. Je členem několika sdružení, například Unie výtvarných umělců České republiky.

Jako v pohádce O veliké řepě

V začátcích podnikání si také někdy připadal jako v pohádce, ovšem v té o veliké řepě. Nejprve musela firma vystačit s deseti tisíci korunami, které přinesly zrušené pojistky a spoření dětí. „První stroj jsme kupovali v Německu na půjčku v kurzu 27 korun za marku. Když jsme ho dovezli domů, zjistili jsme, že dělá hrozně maličké výšivky a budeme potřebovat něco většího,“ svěřuje se Velebný. Ideálním se zdál nákup automatu z Rakouska v hodnotě jeden milion korun na leasing, dodavatel zaručoval servis do 48 hodin. „Když ale došlo k poruše, servisní technik přijel až za měsíc, a to nebylo jednou. A leasingová společnost každý měsíc chtěla svých 20 tisíc, nebyla to jednoduchá situace,“ líčí Velebný nekončící potíže.

Na řadu přišli babičky a dědečkové, kteří se připojili se svými úsporami do rodinného úsilí, za pozdní platby však stejně doplatili leasingové společnosti navíc dalších 120 tisíc jako penále. Tím však naštěstí nejhorší situace skončila. „Bod zlomu nastal splacením prvního leasingu a proražením do zahraničí,“ oddechl si Velebný. V té době však naplno poznali konkurenční boj.

Bitva o státní vlajku

Velebného firma se vrhla na veškeré druhy výšivek – od ruční a klasické strojní až po plně automatickou. „V rámci Evropy patříme mezi špičku, hlavně kvalitou a komplexností výroby. Snažíme se o to, aby nás žádná zakázka nezaskočila,“ tvrdí. Podnik proto vyrábí i většinu doplňků, jako jsou žerdě, stojany, ozdobné špičky, kování a samozřejmostí je i návrh. „Máme svou heraldickou a vexilologickou kancelář s grafickým studiem,“ dodává (vexilologie = nauka o vlajkách – pozn. redakce).

Na tuzemském trhu jsou i další firmy, které se zabývají obdobnou výrobou, avšak podle Velebného jde o jinou kvalitu jak materiálu, tak hlavně řemeslnou. „Mrzí mě jen, že většina výběrových řízení je podmíněna hlavně cenou,“ stěžuje si. To se prý promítlo například v soutěži o státní vlajku, která je nošena při slavnostech před prezidentem republiky. „Jelikož je to zakázka prestižní, cenu jsme nechali ve výši výrobních nákladů,“ vzpomíná. Vítězná firma ale nabídla cenu, která podle něj neodpovídala ani ceně třásní, které použil on. Ve výběrové komisi se prý nenašel nikdo, kdo by se alespoň podíval na její webové stránky. „Když jsem se na ně podíval sám a viděl jejich výrobky, bylo mi za ně hanba. Je to ale ojedinělé, protože většinou si zákazníci uvědomují, že slavnostní vlajka není výrobek na pět let a přijedou se na produkty a výrobu samotnou podívat,“ zachovává si naději. Kromě výroby nabízí též čištění, restaurování, konzervování a renovaci textilií. Podílí se též na vývoji nového prostředku na ošetřování tkanin, který odpuzuje vodu, oleje, tuky, špínu, zvyšuje odolnost proti otěru a snižuje náklady na čištění. Za důležité považuje vystavovat na veletrzích, kde zákazník může posoudit kvalitu materiálu i zpracování výšivky.

Českých látek ubývá

FIRMY ZABÍVAJÍCÍ SE VÝŠIVKOU

Výšivkou se v Česku zabývají i další firmy, například společnosti Fodas, Kapatex, Veselý Veselá, Eurotex Trading, Hort & Hortová, AMT výšivka, Siko, Lord Bohemia či Dudek HT.

Obliba jednotlivých druhů zboží se časem mění. Dříve se hodně vyráběla, vedle vlajek a církevního zboží, také galanterní výšivka, kterou představovaly límečky, košile, halenky, dečky a ubrusy. „Toho dnes hodně ubylo, naopak se více vyrábějí bohatě zdobené barokní ornáty, hlavně pro zahraničí,“ líčí současné trendy. Ornáty přitom znamenají spoustu ruční práce, která by jinak upadla v zapomnění.

Postupně ale ubývá vhodných českých látek. „Materiály nakupujeme z celého světa. Českých dodavatelů je bohužel stále méně,“ krčí rameny Velebný. Z domácí produkce tak jeho firma nyní odebírá jen vyšívací bavlnky pro ruční výšivku a něco málo nití, látek a brokátu. „Je to obrovská škoda. Hodně českých materiálů bylo na světové úrovni a po uzavření továren a odchodu mistrů jsou tyto škody nevratné. Řadu výrobních postupů se už nikdy nikdo nenaučí,“ dodává skepticky. Firma Velebný & FAM proto obnovila kontakty se zahraničními firmami, od nichž naši výrobci odebírali materiál už před válkou. Jsou to totiž materiály, které se ve výrobě užívají několik století a nemají ve svém oboru konkurenci. „Myslím tím například vlajkový rips, vlajkový samet, některé druhy brokátů a vyšívacích materiálů,“ vyjmenovává.

Oblékli hodnostáře ve vídeňském dómu

K zajímavým zakázkám si firma proklestila cestu díky originálním postupům. Nejvíce zvláštností je přitom u ruční výšivky, ale i u různých druhů klasické strojní výšivky. „Dají se v ní vytvářet velmi zajímavé efekty. Najdete je hlavně na historických vyšívaných textiliích,“ radí. Získané zkušenosti dále využívají například i u výšivek vyráběných na vyšívacích automatech. Vlajkami se honosí především městské a obecní úřady, hasičské sbory, armáda, policie, firmy, spolky, skauti nebo sportovci. „Začíná být také více vlajek a znaků osobních a rodinných,“ doplňuje.

Církevní zboží si nechává dělat hlavně katolická církev, Velebný však obléká i kněze církví československé husitské, evangelické, pravoslavné a hodnostáře dalších. „Doposud nejzajímavějšími pracemi jsou sady ornátů pro Dóm svatého Štěpána ve Vídni či ručně vyšívaný prapor čtenářsko-pěveckého spolku Rastislav dle návrhu Josefa Mánesa, který můžete vidět v městské knihovně v Blansku,“ vyjmenovává. Firma se může rovněž pochlubit oponou „Pouť sv. Wolfganga z Řezna do Prahy“ pro divadlo v Řezně, krásnými baldachýny pro rakouské zákazníky nebo sadou replik vojenských vlajek pro Vojenský historický ústav. „Nyní vyrábíme velmi hezký praporec hornického spolku z Příbrami a prapor s velkým zlatým drakem pro soukromého zákazníka,“ dodává Velebný.

Automatické výšivce zase kralují trička, čepice a rukávové nášivky pro hasiče a reklamní agentury. Zakázek je podle Velebného dostatek, především z privátní sféry. „Letos je znát pokles státních zakázek proti předchozím rokům, ale jinak je vývoj setrvalý,“ míní. Firma si drží vývoj tržeb, zisk je v závislosti na vstupech nižší. „Naše produkce nepatří mezi životní nutnosti, ale mezi takové ty radosti navíc. Proto nemůžeme kopírovat růst cen ve společnosti,“ uzavírá Velebný.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče