Továrník v kritické době

14. listopadu 2008, 12:17 - Michal Kučera
14. listopadu 2008, 12:17

Vzpomínky Jana Antonína Bati Těžké časy jsou svědectvím o rozmachu firmy a pádu vlasti

Jak komentoval hospodářskou krizi z přelomu dvacátých a třicátých let Jan Antonín Baťa, šéf ve své době největšího obuvnického koncernu světa a dědic slavného bratra Tomáše?
„Bylo-li v Evropě dvacet milionů nezaměstnaných, bylo to proto, že scházelo milion vychovaných, vycepovaných, odvážných podnikatelů, kteří by byli našli způsob, jak tyto lidi zaměstnati.“ Tento podnikatel globálního formátu byl po desetiletí vnímán jako kontroverzní postava. Po válce se dočkal obvinění z kolaborace a spolupráce s Němci, ale na druhou stranu byl i veleben jako velký československý i moravský vlastenec, jenž využíval svého vlivu a postavení k pomoci všem, kteří to v těžké době před začátkem druhé světové války a v jejím průběhu potřebovali. Na jeho pověsti se negativně odrazila také kampaň, kterou proti němu po válce v rámci boje o rodinné dědictví vedl jeho synovec a syn zakladatele firmy Tomáš Baťa. Jaký byl ale Jan Baťa ve skutečnosti, nebo alespoň jak chtěl být historií viděn, je dobře patrné z jeho bohaté literární tvorby, k níž náleží také vzpomínková kniha Těžké časy. V té z pohledu mimořádně vlivného podnikatele popisuje období těsně před uzavřením mnichovské dohody a po něm, až do počátku války. V padesáti kapitolách tak lze nalézt velmi zajímavé vzpomínky na lidi a události, které hýbaly dobou, ať už jde o popisy mnohých setkání s Edvardem Benešem nebo Janem Masarykem či záznam osobní audience Jana Bati u Hermanna Göringa. Celkově kniha poskytuje zajímavé dobové svědectví člověka, pro něhož byl zcela normální jak svět nejvyšší politiky a milionových obchodů, tak i život tisíců řadových továrních dělníků.

ZABRANÝ MAJETEK ZA MILIONY Jan Baťa byl v oné době jako ředitel a spoluvlastník velké firmy neustále napadán německými politickými i průmyslovými kruhy. Ty ve vzestupu nacistického Německa a kritickém ohrožení Československa viděly příležitost, jak si ukrojit svůj díl z koláče českého průmyslového bohatství. Bezprostředně ohroženy byly především obchody, kanceláře a továrny, jež měla firma v Německu samém, v Rakousku a později i v okupovaném československém pohraničí. Jen v Sudetech měly Baťovy podniky majetek za deset milionů předválečných amerických dolarů, především v továrně na punčochy a v realitách od Karlových varů až po Cheb nebo Liberec. Dobově podmíněnou záminkou, jak se k baťovským milionům dostat, bylo veřejné označování Baťů za židovskou rodinu, jejíž bohatství by mělo podle norimberských zákonů přejít do árijských rukou. Antisemitské mediální výhrůžky rodině došly tak daleko, že si Jan Baťa nechal ve zlínských matrikách dohledat záznamy, které potvrzovaly, že jeho rodina byla nejméně od šestnáctého století katolická. „Pro mě to bylo ponižující, a proto jsem se toho nezúčastnil. Řekl jsem jim rovnou, že jestli se chtějí páni z přítomného režimu zmocnit našeho podniku v Německu, tož je lhostejno, jestli je to židovskou nebo křesťanskou formulí. Hůl se vždy najde,“ vzpomíná Baťa. ===== TŘICET MILIONŮ PRO STÁT =====
Jak důležité ale bylo zachování podniku v českých rukou pro možnou obranu státu, k níž ovšem nakonec nedošlo, ukazuje vzpomínka na to, jak zaměstnanci a akcionáři Baťových závodů reagovali na žádost státu o dobrovolnou finanční pomoc republice, která potřebovala peníze na vojenská zařízení. Současně odpovídá i na otázky, jak to bylo s Baťovým vztahem ke státu a německým okupantům. Ministr financí Karel Engliš v předmnichovské době zorganizoval zvláštní fond na obranu státu, jehož největším přispěvatelem byly plzeňské Škodovy závody, které věnovaly kolem deseti milionů korun. V té době Englišovi zavolal Baťa a poté, co se dozvěděl, kolik daly ostatní podniky, požádal ministra, aby mu v darovací listině zarezervoval první řádek. Když se ho udivený Engliš zeptal, kolik chce darovat, dostalo se mu stručné odpovědi: „Rezervujte mi to do rána pod jménem Baťovy závody a zaměstnanci a já vám ráno zatelefonuji naši částku.“ Poté továrník do závodního rozhlasu pronesl desetiminutový projev, v němž všechny zaměstnance vyzval k tomu, aby každý podle svých možností věnoval částku na obranu státu a že tolik, kolik mezi sebou firemní pracovníci vyberou, věnuje také firma ze svých zdrojů. Po celý den probíhaly ve všech továrnách a provozovnách firmy sbírky. Přispět bylo věcí cti každého zaměstnance loajálního ke státu i k firmě. Nakonec Baťův podnik a jeho lidé věnovali na obranu státu přes třicet milionů korun, což bylo několikanásobně více, než kolik daly jiné velké průmyslové firmy. Navíc společnost ze svých vlastních peněz vybudovala na Slovensku továrnu na stroje, která měla v případě války sloužit jako součást státního systému zbrojní výroby. ===== ZRADA SPOJENCŮ =====
Kniha se – navzdory lehkému a čtivému stylu – dotýká nejpalčivějších a nejcitlivějších témat novodobé české historie. Typickou ilustrací Baťova poměru k republice, ale i vznětlivé povahy, je popis oběda, který v Londýně absolvoval s tehdejším velvyslancem Janem Masarykem a britským ministrem a šéfem mise, která měla zhodnotit situaci v Československu, lordem Walterem Runcimanem. Britský ministr měl několik měsíců před Mnichovem uprostřed jídla klidně říci: „Nejlépe by bylo, kdybychom dali Hitlerovi Sudety a zaručili Československu, že si bude moci postaviti nové obranné linie na nové hranici.“ Baťovi tehdy podle vlastních slov jen diplomatický protokol zabránil v tom, aby nezačal po ministrovi křičet ta nejhorší slova, na jaká si vzpomněl. „A že mu nenabídnete zrovna Essex, Excelence?“ zeptal se britského diplomata Masaryk, který elegantním sarkasmem maskoval stejný vztek. „Ten on nepožaduje,“ dostalo se jim klidné odpovědi. V tu chvíli již začalo být jasné, že konec Československa se blíží. ===== SPOR S BENEŠEM =====
Mimořádně zajímavé jsou v této souvislosti i Baťovy vzpomínky na klíčovou postavu konce první a počátku druhé republiky, prezidenta Edvarda Beneše. Pro toho neměl zlínský továrník příliš dobrých slov. Když mu Baťa při osobním setkání, které se mělo původně týkat pouze hospodářských otázek, vmetl do očí kritiku pasivního přístupu k rozhodnutí velmocí o okupování části země, dostalo se mu snad až příliš racionální odpovědi. „Vycházíte z nesprávného předpokladu, daného názorem, že my jsme si svou svobodu dobyli. To je klam. Máme náš stát a naši svobodu jenom potud, pokud to bude vhod západním mocnostem, jejichžto pomocí jsme ji dostali. Nevybojovali jsme si ji,“ řekl tehdy Beneš a suše dodal: „V tu chvíli, jakmile to přestane být v zájmu mocností, abychom existovali, náš stát zmizí.“ Impulzivní Baťa nebyl schopen tuto řeč snášet a odcházel psychicky velmi rozrušen.
V knize ale vzpomíná také na okamžiky méně slavné, které mu byly po válce předhazovány. K nim například patří návštěva říšského maršála Hermanna Göringa v jeho sídle v Karinhallu, kde se Baťovi jako světoznámému průmyslníkovi dostalo velkolepého uvítání čestnou stráží příslušníků SS. Stejně tak kontroverzním momentem bylo, když jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, neoficiální výkonný ředitel podniku a pozdější protektorátní ministr Dominik Čipera jel do Prahy oficiálně vítat nového říšského protektora Konstantina von Neuratha. Baťa si ale dobře uvědomoval, že v zájmu firmy musí dělat ústupky. „Držet si každé postavení, byť bylo méně hodnotné, ale držet a nepustit. A když budou chtít Němci od nás, abychom dělali přemety a chodili po rukách, tož po rukách – ale držet a nepustit,“ vysvětlil v jednom projevu svůj přístup. A právě fakt, že ukazuje odvrácenou část budování a zachovávání velkého podniku, která se ukáže až v té nejtěžší době, je na jeho knize asi to nejzajímavější.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče