Továrna na objevy

29. května 2012, 16:10 - Blahoslav Hruška
29. května 2012, 16:10

Weizmannův ústav úspěšně prodává nápady svých vědců soukromým investorům. Základní výzkum ale hradí stát

Když se izraelské nositelky Nobelovy ceny za chemii Ady Yonathové před časem novináři ptali, na čem pracuje, pustila se do vysvětlování tajů krystalografie. Zvídaví reportéři pochopitelně chtěli vědět, k čemu je to všechno dobré. „To nevím, možná vůbec k ničemu,“ prohlásila bezelstně energická dáma. Vystihla tím podstatu základního výzkumu – mnoho vědců celý život stráví v laboratoři, aniž by jejich výzkum přinesl něco převratného. Z tisíců hodin zdánlivě nudné práce se ale může vyloupnout objev, který nastartuje cestu nejen ke slávě, ale i pomoci druhým.
Právě takovou cestou prošel copaxone, celosvětově nejrozšířenější preparát na léčbu roztroušené sklerózy. Bez státem financovaného základního výzkumu by nikdy nevznikl. V roce 1968 se skupina chemiků z Weizmannova ústavu v izraelském Rechovotu pokusila syntetizovat kopolymer, který by na pokusných zvířatech dokázal simulovat roztroušenou sklerózu. Preparát ovšem nefungoval a teprve po dalších třech letech vědci přišli na to, že jejich sloučenina působí přesně opačně – zbržďuje průběh nemoci. Trvalo ale ještě téměř dvacet let, než si po desítkách klinických testů preparátu Cop1 všiml svět byznysu. Izraelská firma Teva Pharmaceuticals, dnes největší světový výrobce generických léčiv, odkoupení licence nikdy nelitovala. Jen na americkém trhu loni na copaxonu vydělala 2,5 miliardy dolarů. A i když letos pravděpodobně vyprší licence na copaxone, který pak budou moci kopírovat ostatní farmaceutické firmy, na badatelské úspěchy Weizmannova ústavu sází Teva i nadále. Přes 170 milionů dolarů už farmaceutický gigant, který v Česku vlastní bývalý podnik Galena v Opavě vyvážející pod izraelskou značkou do 55 zemí světa, investoval do látky s kódovým označením DiaPep 277. Preparát by mohl znamenat revoluci v léčbě cukrovky 1. typu.
I protein, který jednou možná nahradí injekční dávky inzulinu, vznikl ve Weizmannově ústavu – továrně na objevy, kterou prestižní časopis Science loni označil za vůbec nejlepší vědecké centrum mimo USA. Badatelský komplex, jenž kdysi nedaleko Tel Avivu založil první izraelský prezident Chaim Weizmann (mimochodem sám chemik, který vydělal na patentech na výrobu acetonu), se přitom finančně dá poměřovat s českou Akademií věd. Jeho roční rozpočet je v přepočtu pět miliard korun, tedy zhruba totéž, co od státu dostávají akademici.

Poskládaný rozpočet

Zatímco Akademie věd ale tři čtvrtiny čerpá přímo z vládních a ministerských položek, v Izraeli je situace přesně opačná – do Rechovotu posílá izraelská vláda jen čtvrtinu rozpočtu Weizmannova institutu. „Zbylé tři čtvrtiny poskládáme z grantů, od sponzorů a donátorů, máme také vlastní příjmy z licenčních poplatků,“ vypočítává Yehiam Prior, děkan chemické fakulty. I když má Weizmannův ústav vlastní postgraduální studenty a vnitřně se člení na jednotlivé fakulty, srovnání s univerzitami profesor Prior nerad slyší. „Izraelské vysoké školy jsou z 80 procent závislé na státu,“ upozorňuje s notnou dávkou hrdosti.
Kromě balíku peněz, s nímž se v Rechovotu pracuje, lze najít ještě jednu podobnost s českou Akademií věd. Ani v Izraeli není možné vědce jednoduše nalákat na špičkové platy. Mzdy badatelů jsou dány tabulkou a ani Weizmannův ústav si nemůže dovolit konkurovat tržnímu prostředí západní Evropy nebo USA. „Peníze přidat nemůžeme, takže nám nezbývá než nabídnout kvalitní zázemí,“ dodává Prior. V Rechovotu je to znát. V kampusu mají badatelé k dispozici nejen bazén a tenisové kurty, ale třeba i školku. Ústav pro ně organizuje i exkurze – tou zdaleka nejoblíbenější je akce Science on Tap, za níž se skrývá noční prohlídka telavivských barů. Lákadlem je ale i kvalitní architektura kampusu utopená v zeleni pečlivě zavlažovaných trávníků. Ostatně sám prezident-zakladatel si svou vilu nechal postavit věhlasným německým architektem Erichem Mendelsohnem, autorem ostravského obchodního domu Bachner.

Prodejci nápadů

Snad nejtajemnější budovou Weizmannova ústavu je ale Yeda, komerční pobočka institutu, která má na starost technologický transfer. Jinými slovy – má se postarat o to, aby objevy našly uplatnění v komerční praxi. „Každý po nás chce vědět, jakou na to máme magickou formuli. Ale nic takového neexistuje,“ usmívá se Batya Elizabeth Greenmanová z tiskového oddělení Weizmannova ústavu. Každý rok Yeda uzavře smlouvy na prodej asi třiceti licencí nebo opcí na patenty, dalších šedesát smluv ročně připadá na předávání důvěrných informací, které jsou již patentově chráněny. Agentuře Yeda prošlo rukama několik miliardových obchodů. Kromě zmiňovaného copaxonu třeba také šifrovací algoritmus používaný v set-top-boxech nebo NanoLub, lubrikant obsahující nanočástice. Z dílny Yeda vycházejí i četné start-upy, které pracují s kapitálem a obchodním know-how rizikových investorů, ale opírají se o odchovance Weizmannova ústavu. Mezi úspěšné spin-off projekty patří třeba HelioFocus, firma sázející na solární termiku, nebo Meisol, který vyvíjí kompozitní materiály schopné zbavit podzemní vody těžkých kovů a pesticidů.
Ať už jde o začínající firmy nebo jen chytré nápady, které se ucházejí o soukromé peníze, jedno mají společné – bez státních dotací by nevznikly. Privátní kapitál totiž nikdy základní výzkum financovat nebude. „My investujeme do podnikání a vývoje hotových výrobků. Role státu je ve vědě nezastupitelná, i když nejde ani tak o peníze, jako o promyšlený systém, jak dát o nějakém nadějném objevu vědět investorům,“ vysvětluje Boaz Dinte, partner investiční skupiny Evergreen Venture Partners. Odchovanec telavivské univerzity, který vydělal desítky milionů dolarů na prodeji začínajících internetových firem, vidí zejména v biomedicíně velkou budoucnost. Určitě větší než v garážových firmách, které ještě před deseti lety hýbaly trhem.

Na koleně to už nejde

Podstatný rozdíl je ale kromě oboru jinde. Zatímco v IT stačí chytrý nápad a domácí počítač, biomedicína se neobejde bez špičkové laboratoře a dlouhých měsíců výzkumu, které někdo musí v prvotní fázi zaplatit. Dost možná, že to bude investice bez výnosu, která se čistě ekonomicky vzato nevyplatí. Také v laboratořích Weizmannova ústavu se pravděpodobně rozplynou v přepočtu stovky milionů korun, aniž by se našla myšlenka nebo patent použitelný v praxi. Je to ale logické, protože málokterý vědec si celou kariéru vystačí s jedním objevem, který by mu zaplatil pohodlný badatelský život. A nadto takový, v němž by mohl riskovat komerční neúspěch.
„Bádání je, jako když lezete na Mount Everest. I když dosáhnete vrcholu, uvědomíte si, že mnoho hor je sice menších, ale náročnějších. Každý výstup je výkon, ale mnohem více nepoznaného na vás teprve čeká,“ uzavírá nobelistka Ada Yonathová.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče