Totalitní dědictví

08. července 2008, 17:45 - Milan Zelený
08. července 2008, 17:45

Nedostatek respektu k umění jiných kultur je příčinou vzniku filmového dabingu

Je hlubokou ironií, že herec, který celý život bral zahraničním kolegům hlasy, nakonec přišel o svůj vlastní. Toto „prokletí“ totalitní minulosti, dabing, s námi zůstává dodnes. Nerespektuje filmové umění, pohrdá „hlasy“ umělců, snižuje váhu originality a zvyšuje úlohu plagiátu. A degraduje světovou kulturu, vědu a umění na nejnižšího společného jmenovatele - „v českém znění“.
Celý svět nám dnes zní jako nešťastný Stanislav Fišer, Vladimír Brabec nebo Otakar Brousek nejen ve filmu, ale vlastně i ve všech styčných plochách občasné interakce s „ostatním světem“. Mocnou metaforou je český „eurokomisař“, jenž se stoickým klidem, bez jediného zaváhání, čte text, který předchozí řečník zanechal omylem na stole. Ztratili jsme schopnost rozlišit originál od plagiátu, autentičnost od napodobeniny a „naše“ od „jejich“.

Prokletí

Totalitní dědictví dabingu je prokletím českého „způsobu života“. Fatální oxymóron „v českém znění“ devastuje nejen naši filmovou, ale i uměleckou, vědeckou, politickou a myšlenkovou kulturu. Jde nejen o otázku titulky, nebo dabing, ale i o znovuobnovení smyslu pro originál a autentičnost v současné lehkosti českého bytí. Titulky i dabing mají svá místa - v závislosti na žánru a umělecké hodnotě filmového díla. Ideálem je sledovat umělecká díla v původním, nikoli „v českém znění“. Umělecké dílo nezná jiné „znění“ než původní. Vše ostatní je přepis, kopie nebo „přebásnění“. Jelikož nejsme jazykovými genii, kteří by zvládli základy kvalitní světové kinematografie bez informační pomoci, považuji titulky za vhodné a důstojné řešení. Nemám nic proti dabingu dokumentárních komentářů, amerických televizních seriálů, alpských „dramat“ a propagandistických „pohádek“ českého socialismu.

Nový svět

Jako student jsem v šedesátých letech chodil na americkou ambasádu na promítání zahraničních filmů - v původním znění. Z komunistické šedi a šmíry se přede mnou otevřel nový svět. Známí herci dostali původní hlasy, mluvili vlastním jazykem. Zvukový film vykvetl v původním záměru - i bez titulků. Přestože moje angličtina nebyla dokonalá, krásu a sílu originálního projevu si pamatuji dodnes. Schopnost rozpoznat originál od kopie, přepisu či plagiátu patří mezi drahokamy v koruně kultury jakéhokoli národa.
V padesátých letech jsem měl štěstí, že dabing ještě nebyl všeobjímající, a proto jsem mohl poznat mnoho tehdejších umělců v originále. Dodnes mi zní v uších úchvatné hlasy a podmanivé dikce tehdejších hvězd filmového nebe: Gerarda Philippa v La Beauté du Diable (Ďáblova krása), Jeana Maraise v La Belle et La Bête (Kráska a zvíře), Laurence Oliviera v Hamletovi, Jacka Lemmona v The Apartment (Byt) anebo Some Like it Hot (Někdo to rád horké) a tak dále.
Pak jsem v USA poznal kulturu, která dabing nezná, neužívá a nechápe v žádném umění, natož ve filmovém. Proto jsem i tam mohl sledovat světovou kinematografii v původním znění. (Američané se ve večerních show dodnes smějí nad klipy „povedených“ dabingů amerických filmů z celého světa.) Mohl jsem proto poznat filmy Amarcord, Ostře sledované vlaky, Vita è bella (Život je krásný) nebo Kolja. Poslední byl obzvlášť silným zážitkem, protože obsahoval češtinu, slovenštinu a ruštinu - i můj syn naslouchal multijazykovému koncertu uhranut a fascinován. Rozmarné léto a Slavnosti sněženek pak jen utvrdily moji lásku k českému jazyku.
Miluje-li člověk vlastní jazyk, pak se nutně naučí respektovat, pokud ne milovat, i ty ostatní. Respekt k ostatním jazykům, k originálním umělcům a k umění byl, je a zůstane pyšným erbem kulturního národa. Dnes se lidé „pyšní“, že neumějí jazyky, že se jim nechce číst a že náruživě konzumují dabing.

Přetrvávající návyk

Samozřejmě, že dabing nebo titulky jsou i otázkou trhu. Tedy uspokojení toho, co si většina diváků žádá - rozpoznání nejnižšího společného jmenovatele v konzumaci filmového umění. Problém tohoto argumentu spočívá v tom, že právě vysoce rozvinutý a zcela komerční trh vyloučil dabing z amerického života. A že to byl státní filmový monopol, kterým komunisté zcela netržně a proti lepším národním intuicím prosadili dabing do českých kin a na televizní obrazovky. Pak již k přetrvávání návyku (či zlozvyku?) stačí pouhá masovost, pohodlnost a duševní lenost. Je těžké číst titulky, má-li člověk hlavu hluboko v talíři či půllitru. Je jistě pohodlnější konzumovat navyklé, nenáročné hlasy nejen dabingových „Filipovských“, ale i zcela neznámých, nevýrazných druhořadých pseudoumělců-dabérů.
Každý Čech, který miluje svůj jazyk, by měl získat zkušenost s dabováním českých filmů v cizích řečech. Dnes je to možné již jen v německém dabingu českých socialistických pohádek - tedy zkušenost běžně dostupná. Německý dabing pohádek s českými titulky by zaryté vyznavače dabingu vyléčil rychle a spolehlivě. Uslyší-li hlasy Jana Wericha, Vladimíra Menšíka, Jiřího Sováka, Miloše Kopeckého nebo Rudolfa Hrušínského nahrazené tvrdými a nevhodnými hlasy německých herců třetí kategorie, vzedme se v něm (neoprávněně) oprávněná vlna nevole a pohrdání. Je to však přesně to, co my děláme nejen německým, ale i francouzským, americkým a japonským umělcům s náruživostí nám vlastní. Dělej druhým to, co sám chceš, aby oni dělali tobě, není špatný návod pro orientaci v multikulturním světě globální společnosti. Láska k vlastnímu jazyku vyrůstá pouze z respektu k jazyku druhých lidí.

Fundamentální vyjádření

Láska k umění vyrůstá z respektu k umění druhých. Nedostatek respektu k umění jiných kultur je zdrojem jednorozměrných atrap pseudoumění národního socialismu a socialistického realismu. Nedostatek respektu k umění jiných kultur je příčinou vzniku a rozvoje filmového dabingu.
První český dabing byl pořízen až v roce 1949, tedy s nástupem komunismu a pod vlivem sovětské kinematografie. Barrandovský dabing zavedl výraz „česká dabingová škola“ - nálepku hraničící se sebechválou. Pověstné Studio pro úpravu zahraničních filmů nadabovalo jako první sovětský film režiséra Korše-Sablina Nebezpečná křižovatka. Dle vzoru Mussoliniho Itálie, Hitlerova Německa a fašistického Japonska převzali dabing jejich nástupci a pokračovatelé.
Dabing versus titulky není ani otázkou, zda jedno či druhé, ani volného trhu, ani úrovně kvality či techniky přepisu a podobně. Jde o fundamentální vyjádření kulturního vztahu a osobního postoje k autentičnosti umění, hodnotě originálu a respektování kulturního výrazu jiných lidí.

Souvislosti
Titulky i dabing mají svá místa - v závislosti na žánru a umělecké hodnotě filmového díla. Ideálem je sledovat umělecká díla v původním, nikoli „v českém znění“.
Umělecké dílo nezná jiné „znění“ než původní.
Vše ostatní je přepis, kopie nebo „přebásnění“.
Dabing versus titulky není otázkou, zda jedno či druhé, ani volného trhu, ani úrovně kvality či techniky přepisu a podobně.
Jde o fundamentální vyjádření kulturního vztahu a osobního postoje k autentičnosti umění, hodnotě originálu a respektování kulturního výrazu jiných lidí.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče