Tomáš Sokol: Odmítnutí exekuce soudem je jako zapálit Chrám svatého Víta

 Páral 29. prosince 2015, 06:05  -  Pavel Páral
29. prosince 2015, 06:05

Arbitráže v Česku ztratily důvěryhodnost a není to zdaleka vina jen arbitrů, říká advokát Tomáš Sokol, kritizuje také Nejvyšší soud České republiky a soudí, že situace je momentálně nevratná.

V poslední době proběhly dvě arbitráže, které vyvolaly pozornost veřejnosti. V první prohrál Jan Světlík miliardu a půl, v druhé České dráhy něco přes miliardu. V obou případech se hovoří o podvodech a manipulacích rozhodců. Jak podle vás důstojný a vážený institut arbitráže přišel v Česku k takovéto pověsti?

Tu pověst vytvářejí zčásti lidé, kteří chodí a tvrdí, že arbitráž vyžaduje jen schopnost počítat do dvou, tedy mít ty dva rozhodce na své straně. Takoví dobráci ale chodili vždy a nikoho to nijak zvlášť nezajímalo. Určitě krajně nešťastný je přístup pana ministra Ťoka, který dopředu tvrdí, že spor, který prohrály České dráhy, byl nějak zmanipulovaný, aniž by k tomu měl v tomto okamžiku jakékoli argumenty.

To samozřejmě ohrozí kredit kohokoli. Zvláště když se jako ministr staví do pozice, že hájí nějaké veřejné peníze. Druhou stránkou mince je chování samotného Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře, který jako by ztratil glanc a hlavu, což se projevuje v tom, že ve sporu Beran–Světlík se připojil k soudnímu řízení, v němž majitel Vítkovic požaduje zrušení rozhodčího nálezu.

To je věc, která je podle mého názoru zdrcující. A další jobovkou je skutečnost, že návrh na exekuci právě v této záležitosti ostravský soud zamítl, s tím, že rozhodčí nález byl vydán zcela neoprávněně. To je pro kredibilitu rozhodčího řízení hodně velká rána.

Vy jste kritizoval v této souvislosti i Nejvyšší soud…

Rozhodčí řízení u nás dlouhodobě trpělo tím, že se k němu velmi aktivisticky stavěl Nejvyšší soud České republiky. Řadu rozhodnutí rozhodčích soudů rušil s tím, že něco nebylo správně z procesních důvodů. A tím zpochybnil efektivitu rozhodčího řízení, protože když na konci očekáváte rozhodnutí, které je vykonatelné, a on to Nejvyšší soud zruší, protože vytkne procesu nějaké drobné vady, tak lidé začnou k arbitrážím ztrácet důvěru.

Takže nyní je pověst rozhodčího soudu docela otřesena. A myslím, že k tomu nepřispěl ani kolega Radek Pokorný, který po prohlášení ministra Ťoka, že v resortu zakáže rozhodčí doložky, mu poslal jakousi paličskou SMS, což je lidsky sice pochopitelné, ale profesionálně nepřijatelné. Měl to přijmout s kamennou tváří.


Přečtěte si: Boj o miliardu za lokomotivy: dráhy zpochybnily rozhodce


Co vlastně patří před soud a co před arbitráž?

Na to asi neexistuje žádné exaktní dělítko. Za sebe mohu říci, že klasická ukázka sporu, který nepatří před arbitráž, ale před soud, byl Diag Human kontra stát. Tam bylo relativně obsáhlé dokazování, náročné posuzování jednotlivých detailů. Pro takovéto spory, kde ani není moc jasné, co by se mělo dokazovat, a z velké části je to právní otázka, tak bych dal přednost vícestupňovému rozhodování, aby tam byla možnost odvolání.

Oproti tomu relativně jednodušší smlouvy o dílo, bavíme se o typu smluv, nikoli o objemu, tak tam je rozhodčí řízení efektivnější. A pak má arbitráž ještě jeden půvab a to je skutečnost, že řízení je v tomto případě neveřejné.

Rozhodčí řízení by mělo být rychlejší, ale to je otázka složitosti sporu, rozhodně je však neveřejné a tam, kde účastníci sporu netouží, aby se intimity jejich smluvního vztahu probíraly při veřejném jednání u soudu, kam se každý může jít podívat, tak tam to má své kouzlo. Zase to ovšem předpokládá schopnost stran přijmout prohru, což v případě Škody Transportation pan ministr zjevně nepředvedl.

Na druhé straně, co je pro mě bytostně nepřijatelné, je to, že ve sporu pana Světlíka si náhle jde Rozhodčí soud sednout na stranu žalovaného s tím, že mu bude pomáhat, aby vyhrál. Do budoucnosti pak každý, kdo půjde k Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře, musí počítat s tím, že když podá žalobu u soudu, má místo jednoho nepřítele nepřátele hned dva. Oba dva kvalifikované, což mu může ztěžovat šanci na úspěch.

Rozhodčí soud při Hospodářské komoře je největším arbitrážním pracovištěm u nás?

Nikdo nevydává žádné statistiky, ale jsou u nás tři stálé rozhodčí soudy a počtem rozhodců a objemem rozhodovaných věcí je tento soud rozhodně největší.

Vy máte také svůj rozhodčí soud?

My máme Společnost pro rozhodčí řízení, která ale už není v takovém rozmachu, v jakém byla. Dělali jsme záležitosti spotřebitelských smluv, úvěrové věci, které byly úplně nejjednodušší, protože tam šlo o to, že ten druhý neplatí. Trochu složitější to bylo v jedné z tisíce věcí, kdy žalovaný třeba tvrdil, že to nebyl on, kdo podepsal smlouvu apod.

Spolužití Rozhodčího soudu a podobných rozhodčích společností byla dlouho bezproblémová, až do toho vnesl nesoulad Nejvyšší soud, který prohlásil, že to, co může stálý rozhodčí soud, třeba mít seznam rozhodců a jednací řád, tak to nesmějí mít tyto spolky. Rozhodčí soud tak byl stavěn do nějaké kvalitativně vyšší roviny, což je naprostý nesmysl, protože pokud jde o právníky, instituci jako takovou, tak je to na stejné úrovni.

Mám na Rozhodčím soudu spoustu známých a kamarádů a říkal jsem jim: na vás dojde také. A už na ně došlo, protože v řadě případů jsou rušena jejich rozhodnutí, třeba proto, že procesně dostatečně nezohlednili jednoho z účastníků sporu a ten například nebyl informován, že to může dopadnout špatně. A teď si stěžují, že Nejvyšší soud likviduje podnikání v této oblasti, což je bezesporu pravda.

To je situace v arbitrážích tak nejistá?

Když vám soud odmítne vykonatelnost exekuce, tak je to nesmírně vážné. Vám to možná tak nepřijde, ale to je, jako když někdo zapálí Chrám svatého Víta. Je jedno, zda má pravdu soud, nebo rozhodci, ale do exekucí nikdy nikdo nesahal. Exekuční soud zde byl od toho, aby vykonal rozhodčí nález.

A najednou soud řekne, že je to takový paskvil, že výkon rozhodnutí nepřipustí. Takže teď mohou strany arbitráží čekat, že se jim to třeba stane také. U soudu se jim to stát nemůže. To nikdo neudělá, že by prohlásil, že soud rozhodl paskvilně. Soudy se prostě cítí být nadřazené a dávají to najevo.

A nemůže za ten stav i Rozhodčí soud?

Řekl bych, že některé kroky, zvláště již zmíněné rozhodnutí připojit se k řízení o zrušení rozhodčího nálezu, je totálním selháním, a vím, že někteří lidé z Rozhodčího soudu si to myslí také. Údajně je to práce místopředsedy soudu, pana doktora Pokorného. Takže na ztrátě kredibility tam někteří lidé podíl nepochybně mají.

Na Nejvyšším soudu si nepřipouštějí, že dělají něco špatně?

Nekritizuji ho sám. Totéž dělají i někteří soudci samotného Nejvyššího soudu. Zhruba před rokem tam byla taková minikonference, kde se přesně tohle probíralo a kde i soudci sami diskutovali o tom, do jaké míry by měli do rozhodčího řízení zasahovat, protože v jiných zemích je zcela autonomní. Zde začaly soudy intervenovat dost nešťastným způsobem, který systém rozhodil, a funguje to tak stále.

Rozhodčí řízení vyžaduje od svých účastníků jistý kultivovaný respekt k právu. Není naše čtvrt století stará právní historie moc krátká na to, aby zde něco podobného vzniklo?

Myslím, že chybou Rozhodčího soudu bylo jeho úsilí stále zvyšovat objemy. Myslím totiž, že klíčovou roli hraje autorita rozhodce, uznání jeho morální integrity. A dosáhnout toho při velkých objemech je obtížné. A to samozřejmě navazuje na to, o čem mluvíte.

Že země je morálně zdevastovaná. Není to jen po těch čtyřiceti letech, žádná sláva to nebyla ani za první republiky. Komunisté na to tak nějak organicky navázali. Takže u nás bezpochyby je tendence věřit, že arbitráž může být nějaký klam, podvod.

Jak to funguje ve srovnatelných zemích, jako je Polsko, Slovensko, Maďarsko?

Situaci v Polsku nebo Maďarsku neznám. Na Slovensku zcela omezili rozhodčí řízení u spotřebitelských věcí a je tam k němu ještě horší vztah než u nás. Nikde si ale dost neuvědomují, že jsme stranou newyorské úmluvy, která má asi 130 účastníků a zajišťuje vykonatelnost rozhodčích rozhodnutí. Našich venku a zahraničních u nás. To má svůj význam, protože zahraniční firmy obecně nechtějí chodit k soudům a mají rozhodčí doložky.

Jde i o to, že i když v těch smlouvách je doložka odkazující na rozhodce ve Vídni, musí být jisté, že to u nás budou soudy exekuovat. V současných poměrech tuto jistotu nikdo nemá. A to už končí legrace.

Takže jestliže se třeba na Slovensku nebo u nás systémem zpochybní, tak firmy budou uvažovat, zda se jim vůbec vyplatí zde investovat. A nejde jen o kvalitu českých či slovenských arbitráží. Jde i o to, že i když v těch smlouvách je doložka odkazující na rozhodce ve Vídni, musí být jisté, že to u nás budou soudy exekuovat. V současných poměrech tuto jistotu nikdo nemá. A to už končí legrace.

Dá se s tím něco dělat?

Momentálně si myslím, že situace je nezvratná. Smutné je, že po té konferenci na Nejvyšším soudu se praxe nijak nezměnila. Soud nemůže vydávat nějaká prohlášení, jak bude nyní postupovat. To postupně vyplývá z judikátů, z nichž by mělo být zřejmé, že se mění paradigma. Ale k tomu nedošlo. Takže nejistota, jak se bude Nejvyšší soud České republiky stavět k výsledkům rozhodčích řízení, dál panuje a nedá se s tím nic dělat.

To, že stálý Rozhodčí soud ztratil významnou část svého kreditu tím, co udělal, to už také nikdo nezmění. Je otázka pro ně, jak chtějí zpět získat důvěru. Jsme přitom v situaci, kdy se to může ještě dramaticky zhoršit, pokud skutečně i odvolací soud v případě arbitráže Světlík–Beran, dojde k závěru, že rozhodnutí od počátku bylo formálně špatné.

A nedej bože, pokud by k něčemu podobnému došlo ve sporu Českých drah se Škodou. Kdo pak doporučí klientovi, aby si dal do smlouvy rozhodčí doložku? Návrat důvěry je hodně složitá věc.

Nepomohla by tomu konkurence více rozhodčích soudů?

Konkurenci do značné míry odrovnal Nejvyšší soud tím, že konkurence nesmí nic, pokud není stálým rozhodčím soudem. Toto omezení by muselo padnout a já myslím, že padnout může, protože je to protiústavní diskriminace. Není zdůvodnitelné, proč by třeba Rozhodčí centrum nemohlo mít svůj vnitřní rozhodčí řád, pokud v něm není něco explicitně nezákonného.

Konkurence by pomohla. Jsou zde jen tři stálé soudy, jeden nefunguje vůbec, druhý trochu a ten třetí je viditelný tak, jak o něm mluvíme. Konkurence ale nevyřeší problém důvěry. Jde opět o osobnosti, které to budou dělat.

Musí jít o lidi, kteří mají určité jméno a nestojí jim evidentně za to nechat se v nějaké hloupé kauze zkorumpovat. Samozřejmě když jde o miliardy, tak fondy na ony „režijní náklady“ mohou být uvolněnější a jsou lidé, kteří tvrdí, že každý je zkorumpovatelný a jde jenom o částku. Ale na začátku musí být nějaká důvěra.

Tomáš Sokol (64)
• Od absolvování Právnické fakulty UK v roce 1978 pracuje v advokacii. • Výjimkou byly roky 1990 až 1992, kdy byl ministrem vnitra ČR. • V roce 1992 pak spoluzaložil advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák, kde působí dodnes. • Zabývá se trestním i civilním právem. • V trestní oblasti se specializuje na ekonomickou kriminalitu. V obchodněprávní agendě zastupuje firmy i v rozhodčích řízeních a sám je rozhodcem. • V roce 2014 spoluzakládal Unii obhájců ČR.

Čtěte také:

Rozhodčí soud: Světlík má Beranovi zaplatit 1,69 miliardy korun

Praha musí za Blanku zaplatit dalších 183 milionů, rozhodla arbitráž

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče