Tomáš Sedláček: Jsme nejbohatší generace, která kdy žila

18. srpna 2010, 14:13 - Petra Sýkorová
18. srpna 2010, 14:13

„V době hospodářské recese platilo, že stát dával transfuzi ekonomice, která měla potíže – a bylo to rozumné,“ konstatuje člen nově sestavené Národní ekonomické rady vlády Tomáš Sedláček.

Autor: Jakub Stadler

Podle něj jsme teď ale v situaci, kdy se krize přestěhovala z úrovně ekonomiky na rovinu státu. Proto je třeba, aby se role dárce a příjemce té transfuze obrátily.

Co by mělo být prioritou naší vlády?

Česká republika, stejně jako většina zemí vyspělého světa, byla fascinovaná růstem. Na oltář růstu obětovala vše, včetně navyšování dluhů. Kdyby si někdo půjčil milion korun a tvrdil by, že je o milion korun bohatší, byl by to blázen. Ale v případě HDP to takhle bláznivě funguje, vypadá to tak, že jsme skutečně „dluhově zbohatli“. S tímto dluhově anabolickým vyživováním růstu je třeba v naší civilizaci skončit.

Teď je nutné otočit kormidlo hospodářské politiky ze směru maximalizace růstu na kurz minimalizace dluhu. Nad růstem vláda kontrolu nemá, ale nad vyrovnaností svých rozpočtů ano. Jsme nejbohatší generace, která kdy žila, a přesto je nám to málo. Nejsme schopní být vyrovnaní – a to ani rozpočtově – a musíme se zadlužovat. Vyspělé země se paradoxně zadlužují v průměru více než rozvojové.

Naši závislost na dluzích je třeba ukončit. Odvykání bude nepříjemné, ale myslím si, že Češi mají šanci zvládnout jej lépe než jiné národy. Moc času nám ale nezbývá. Pokud se dluhů rychle nezbavíme, pokud nevypustíme již teď přeplněnou nádrž dluhů, příští nával krize už může být skutečně smrtící. Vždyť už nyní krizi několik států nevydrželo. Státy s menším dluhem přitom mají větší manévrovací schopnosti.

Je hrozba státního bankrotu v našem případě skutečně reálná?

Státní bankrot často přichází v noci, ve chvíli, kdy jej nikdo nečeká. Říkávám, že by stačily ještě dva tři nezodpovědně sestavené státní rozpočty, tedy takové, jaké známe z poslední doby, a bankrot nám reálně hrozí. Pokud se ale této vládě podaří zbavit nás závislosti na zadlužování, tedy to zmíněné otočení kormidla, splní svou historickou roli.

Co si máme představit, když se řekne politika rozpočtové zodpovědnosti? Rozpočtová zodpovědnost je jediná cesta. Dluh z dobrých let navýšený krizí je třeba splatit. To znamená brzdit růst a energii z něj investovat do splácení dluhů. Hovoří se o snížení zadlužování, ale to je málo. V době prudkého růstu bychom přece neměli mít vyrovnané, ale přebytkové hospodaření. Jak moc špatná je vlastně ekonomická situace České republiky?

Již mnohokrát bylo zopakováno, že český státní dluh je sice relativně nízký, ale tempo jeho nárůstu je strašidelné. O výhodu skutečně nízkého dluhu jsme přišli během pár let kvůli hospodářské recesi. Naše finance nikdy nebyly zdravé a recese to jen ukázala – a za to bychom měli poděkovat. Pokud nesete na zádech nemocného, nikdo si nemusí všimnout, že není v pořádku, pozná se to až v okamžiku, kdy by měl začít chodit sám, ale on toho není schopný. Podobně byly naše veřejné finance neseny na zádech silného českého i globálního růstu. Když ten růst došel, ukázalo se, že jsou naše veřejné finance nemocné.

Jednou z největších možných změn v oblasti příjmů státního rozpočtu je patrně zvýšení desetiprocentní sazby DPH. Uvažuje se i o sjednocení sazeb DPH na 19 %. Byla by to dobrá volba?

V době hospodářské recese platilo, že stát dával transfuzi ekonomice, která měla potíže – a bylo to rozumné. Nyní se ovšem krize přestěhovala z úrovně ekonomiky na rovinu státu. Stát je teď skoro ohroženější než ekonomika. Takže transfuzi je teď třeba provést opačně. Je třeba dostat peníze z ekonomiky do státních financí. Proto je snižování výdajů státu a zvyšování daní světový trend. To se ale mělo zvládnout už v dobrých časech.

Kdysi jsem řešil složitý problém: Je lepší snižovat daně, nebo dbát na vyrovnané rozpočty? Co je lepší pro ekonomiku? Co je poctivější? Co lépe odpovídá mým hodnotám? Teď jsem si jistý – poctivější jsou zdravé finance. Za ty stát odpovídá, růst může být jen příjemný bonus. Růst není základní lidské právo, není to nic, na co bychom měli nárok. Když přijde, měli bychom si toho být vědomi a jeho energii využít například ke splácení dluhů.

Je lepší zvýšit DPH než třeba daň z příjmu? |TOMÁŠ SEDLÁČEK (33) |
| Narodil se 23. ledna 1977 v Roudnici nad Labem. Vystudoval teoretickou ekonomii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti zde přednáší filozofii, ekonomii a dějiny ekonomických teorií. Je stipendistou Yale University, která ho v roce 2006 ve svém Yale Economic Review zařadila mezi pětici mladých perspektivních ekonomů. V letech 2001 až 2003 pracoval jako ekonomický poradce Václava Havla. V roce 2004 přijal post expertního poradce ministra financí. Je členem programového výboru nadace Fórum 2000. Je členem NERVu – Národní ekonomické rady vlády. Od roku 2006 pracuje jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Je ženatý a má syna Kristiána. K jeho koníčkům patří psychologie, teoretická fyzika, literatura, filmy, lyžování a cyklistika. |
Každá daň je protivná, ale pokud žijeme ve společnosti, která chce mít státem dotované silnice, zdravotnictví, školství, kulturu, důchody, … tedy vlastně skoro vše, tak pak logicky musíme platit daně. Mám zato, že DPH je ze všech daní ještě ta nejméně protivná. Dobře se vybírá, není vidět, těžko se jí vyhýbá, pro rozpočet znamená celkem stabilní příjem, … Dávat přednost nepřímým daním před přímými je světový trend. Vlády snižují, respektive nezvyšují zdanění práce a podnikání, ale na druhou stranu pokud možno zvyšují spotřební daň nebo DPH. Pokud chceme, aby část váhy důchodového systému nesla spotřeba, pak musí DPH vzrůst. Jak by se takové opatření promítlo do konečné ceny zboží?

Dopad takového opatření na ceny by se měl pohybovat v řádu několika málo procentních bodů, u každého statku je sice elasticita trochu jiná, ale řekněme zhruba do pěti procent. V této souvislosti je přitom, myslím, zajímavé si uvědomit, že žijeme v době, kdy jsou desetiprocentní slevy na zboží v hypermarketech zcela normální a vlastně nezajímavé.

Jak byste zhodnotil možné dopady plošného zvýšení daní z příjmů fyzických a právnických osob?

Myslím, že daň z příjmu je nastavena dobře. Nesnižoval bych ji ani nezvyšoval – v konečném součtu by to nepřineslo nic dobrého.

Miroslav Kalousek se daně z příjmu zvyšovat nechystá, chce jít cestou odstraňování daňových zvýhodnění. Právní úpravu to sice zjednoduší, ale nebudou nám daňové výjimky chybět? Odstraňovat zvýhodnění je dost složité téma. Mnoho náměstků i ministrů si na něm už vylámalo zuby, takže držím palce a jsem této snaze ochoten pomoci. Koneckonců v NERV budeme mít skupinu, která se bude tímto tématem zabývat. Ta cesta sice může vypadat na první pohled krásně a jednoduše, ale je to cesta do šíleně citlivé oblasti. Říká se, že múzy ve válce mlčí. Ekonomická situace teď náš stát nutí bojovat s provozními náklady. Jak by se za takových podmínek mělo přistupovat ke kulturním potřebám společnosti? Kultura a kreativita jsou oblasti, ve kterých máme co nabídnout. A určitě chceme mít ekonomiku založenou na hodnotě – ne na hmotě. Kulturní dědictví není možné na pár let zmrazit. Nemůžeme si říct, teď je krize, teď se nebude dva roky tančit ani malovat a až krize skončí, tak hurá zase na jeviště. Představa, že kultura je pouhá zábava, podle mě není dobrá a já se jí bráním. Kultura, inspirace a tvořivost jsou základem sofistikované ekonomiky – a ne jen jakási pomyslná třešinka na ekonomickém dortu. Lze odhadnout, který resort se bude s plánovanými úsporami vyrovnávat nejobtížněji?

To je politická otázka. Odpověď na ni závisí hlavně na psychologii daného oboru, na vztazích lidí k němu a na kreativitě a schopnostech daného ministra.

Co je největší „žrout“ státních peněz?

Důchody. A také to, že se rodí děti, lidé bývají nemocní a někteří dlouho žijí. To, že se lidé chtějí vzdělávat a cestovat po silnicích a dálnicích … ale největší výdajová položka jsou důchody.

Kde a na čem se podle vás nevyplatí šetřit? Existují oblasti, které fungují dostatečně efektivně a úsporně již dnes a seškrtávání výdajů na ně by přineslo víc škody než užitku?

Nevyplatí se šetřit na věcech, které se vám v budoucnu vrátí – vzdělání, věda a výzkum, kreativita, jazyky. Teď ale neříkám, že vše vyřeší investice do těchto oblastí. I v nich existuje mnoho černých děr. Vláda určité oblasti nepomůže tím, že ji osolí penězi – to může mít paradoxně zcela opačný dopad. Nejvíce té oblasti prospěje tím, že se na ni zaměří a pomůže jí legislativně, otevře ji světu – prostě tím, že jí věnuje pozornost. Důležitější je zlepšit zákon, ulehčit administrativu – a pracovat s chytrými nápady.

Která skupina obyvatel České republiky bude reformami a škrty v rozpočtu postižena nejvíce?

Zatím přesně nevíme, jak to dopadne, ale patrně to budou ti, kteří pracují v nepotřebných nebo neefektivně spravovaných oblastech. V takovém případě nezáleží na tom, zda jde o úředníky nebo třeba o živnostníky. Vládě by ale mělo jít o to, aby se v konečném důsledku dařilo lépe těm schopným a užitečným. Paušální škrty jsou skutečně až krajní možnost – a přistupovat by se k ní mělo jedině tehdy, když není možné separovat zrní od plev nějak inteligentněji.

Myslíte, že se toto a jemu podobná opatření podaří firmám a občanům vysvětlit tak, aby je nevnímali jako nefér jednání? Má současná vláda vůbec šanci být populární?

Budu citovat klasika: Všechny vlády vědí, co mají dělat. Otázkou je, jak to udělat, aby vládami zůstaly a aby byly popřípadě i znovu zvoleny. Vláda tady není na přehlídce krásy, je fajn, pokud je milována, ale není to nutnost. Když chce být někdo milován, ať se stane hercem, zpěvákem nebo modelkou, kdo chce, aby jeho práci měli všichni rádi, ať prodává růže, ale ať se nehrne do politiky.

Existuje způsob, kterým lze zajistit, že při hledání úspor nebudou ministři ve svých resortech sahat k efektním řešením namísto toho, aby volili ta, která budou dlouhodobě efektivní?

Říká se tomu stavovská čest nebo svědomí. Každý ministr by si měl, dle mého soudu, zřídit svůj vlastní miniNERV, externí poradní orgán z odborníků, kteří se v jeho resortu vyznají a jsou schopni mu poradit. Ministr vůbec nemusí být odborník na problematiku svého resortu. Musí být ale schopen se těmi odborníky obklopit a jejich nápady a podněty prosazovat.

Do jaké míry je podle vás možné státní rozpočet zprůhlednit – tedy učinit jej srozumitelným pro průměrně vzdělaného daňového poplatníka?

Státní rozpočet a veřejné finance jsou tak komplikované, že se v nich nevyzná skoro nikdo. To zjednodušení je, myslím, ideálním úkolem pro NERV.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče