Tohle je start

04. ledna 2011, 13:27 - Vít Chalupa
04. ledna 2011, 13:27

Olympijská zlata bych za Nobelovu cenu nevyměnil, říká švýcarský skokan na lyžích

Nestává se často, aby čtyřnásobný olympijský vítěz zavítal dvakrát během necelého měsíce do Česka. Švýcarský skokan na lyžích Simon Ammann pobýval v Harrachově v polovině prosince a minulý víkend se tam opět vrátil. Během první návštěvy hovořil v exkluzivním rozhovoru pro týdeník EURO nejen o svých čtyřech olympijských zlatých, ale také o studiu na Technické vysoké škole, Nobelově ceně či o nakládání s miliony vydělaných franků.

Co je správně? Na vaší oficiální internetové stránce stojí: stav – svobodný. Ale wikipedia říká: Ammann se 25. června 2010 oženil se svou dlouholetou přítelkyní Janou Janovskou. Správně je druhá možnost, takže wikipedia má pravdu. A děkuji za upozornění, musím to změnit. Není to omluva, ale moje priority jsou nyní v tréninku a dalších věcech, které souvisejí se sportem, než v těchto „social media“. Vím, jsou důležité, ale…

Můžeme trochu k manželce? Její jméno nezní tak, že by byla ze Švýcarska. To také není. Pochází z Ruska. Ale také z Finska. Jedni její prarodiče jsou Finové, druzí Rusové. Já jsem se s ní však seznámil na severu Finska.

Jaká je tedy úřední řeč rodiny Ammannových? Němčina, angličtina, ruština nebo snad finština? Ne, ne, ruština to není. Bohužel umím jen málo slov rusky. Třeba vodka (smích). Takže mluvíme německy nebo anglicky. To zvládáme oba.

Umíte se vypořádat s tlakem médií? Anebo je to ve Švýcarsku jednodušší než například v Anglii či Německu? I ve Švýcarsku je zájem veliký. Ale ano, je to jednodušší, protože spolupráce s médii je o vzájemném respektu. Navíc se pokoušíme pochopit potřeby novinářů. Proto když to jde, tak nějakou informaci zveřejním nebo udělám rozhovor. Někdy to nejde, přesto cítím ze strany médií pochopení. Jiný příklad byla svatba, kdy se dva tři fotografové schovávali za trním či stromy, aby udělali co nejlepší snímky. To se nám samozřejmě nelíbilo, ale moc s tím nenaděláme.

Jak velkou svatbu si může dovolit čtyřnásobný olympijský vítěz? Byla normálně velká. Sto lidí a všechno dobří přátelé. Většinou kolegové ze sportu.

Přišly i nějaké celebrity, ať společenské či sportovní? Třeba jako Roger Federer? Rogera stále osobně neznám (smích).

Ve švýcarském Sportovci roku 2010 jste vyhrál mužskou kategorii, když jste porazil právě Federera, ale i další lyžařské olympijské vítěze z Vancouveru Carla Janku a Daria Colognu. Jak vlastně berete takové ankety? Jako ocenění toho, co dělám. Nevyhrál bych zápas proti Rogerovi, ani bych neporazil Carla v obřím slalomu, nemluvě o patnáctikilometrovém běhu proti Dariovi. Kdo je skutečně ten nejlepší sportovec? Přesto je ta volba napínavou událostí a všichni o ní mluví, protože každý Švýcar může svobodně hlasovat a rozhodnout o tom, kdo tím sportovcem roku je a bude.

Před třemi roky jste řekl: Můj nejbližší a největší cíl jsou olympijské hry 2010 ve Vancouveru. Bylo by krásné, kdybych tam zopakoval dvě individuální vítězství jako v roce 2002 v Salt Lake City. To se vám podařilo. Co nyní? Jediné, co vám chybí, je vítězství na probíhajícím prestižním Turné čtyř můstků… No a to je ten další cíl. Nemůže být jiný. Rozumím tomu já, vědí to všichni. Ale já považuji ještě jednu věc za hodně důležitou. Jak mi to v této poolympijské sezoně vůbec půjde. Zažil jsem to po Salt Lake City, kdy každý očekával, jak budu dominovat, ale já jsem se trápil, prostě mi to nešlo. Samozřejmě, nyní už jsem zkušenější, vyrovnanější, moje forma by měla být stabilnější. Ale v létě jsem měl problémy se zády, tolik jsem netrénoval. Vstup do sezony se mi však podařil, a proto jsem klidnější. A klidnější budu i během turné, protože už dříve jsem oznámil, že je to ten hlavní cíl. Když to mám v hlavě takto srovnané, nepodléhám tolik tlaku médií, okolí. Navíc díky Vancouveru a těm čtyřem zlatým medailím jsem se stal velkým skokanem. A to chci potvrzovat dál. Na turné, na mistrovství světa v Oslu.

Objevila se ovšem informace, že tato sezona je vaše poslední. Ano, nebo ne? Omlouvám se, ale ani já ještě nyní neumím říct, co bude po této sezoně. Umím si představit obě možnosti. Ano, je poslední, pokud bych měl mít problémy se zády. Ne, není poslední, pokud bych cítil, že jsem v klidu, skákání mě dál baví, srovnám se s cestováním a stresem. A pokud bych se rozhodl, že ještě budu skákat, tak potom další tři roky. A cílem by byla olympiáda 2014 v Soči.

Takže přece jen olympiáda na „domácí“ půdě? No jo vlastně (smích). Je vždy krásné závodit tam, kde člověk cítí sympatie a podporu. Tak jsem to měl ve Vancouveru, protože tam lidé přenesli duch ze Salt Lake City. Díky ruské manželce bych měl v Soči hodně fanoušků. Jenže je klidně možné, že pokud bych vyhrál probíhající Turné čtyř můstků, tak skončím. Mohla by to být skvělá tečka.

Je tedy možné, že prostě odejdete na vrcholu… Ano, to je jedna z možností. Jsem spíše zastáncem takového odchodu.

Z vašeho hlasu je však cítit pochybnost… To ano. Protože třeba po této sezoně skončí můj švýcarský kolega Andreas Küttel, oznámí své rozhodnutí dříve než já. Pak by naši mladí skokané zůstali úplně sami. No a v tom případě bych asi pokračoval, protože bych cítil zodpovědnost a nutnost předat jim své zkušenosti a pomoci jim.

A možnost návratu vylučujete? Dát si rok dva pauzu. To neudělám. Když jednou konec, tak se vším všudy. Po sportu přijde nová kapitola života a té se budu chtít věnovat naplno.

Jak se tedy díváte na návrat finského skokana Janne Ahonena či Němce Michaela Schumachera do Formule 1? Nijak pozitivně. Já bych to neudělal. Schumacher to asi chtěl zkusit, nebo byl pod tlakem týmu, který si mohl myslet, že je ještě pořád velmi dobrý. Byl docela dobrý, ale… Ani to nebudu pokoušet jako Ahonen. Vím, že mu chybí individuální zlatá z olympiády, ale když nyní nevyhraju turné, tak ho prostě nevyhraju.

O jaké nové kapitole života jste to mluvil? Začal jsem studovat univerzitu, a pokud ji chci dokončit a získat titul, tak se tomu musím věnovat na sto procent. Ve sportu jsem dosáhl všeho, nebo skoro všeho, proto se musím připravit na další část života. Tohle je ten start.

Na co se připravujete? Ví se o vás, že rád bavíte společnost. Ke všemu máte poznámky, údajně trefné. Co takhle sportovní komentátor? Komentátor? No to by nebylo od věci, protože přece jen jsem za ty roky něco pochytil, vyznám se. Jenže ve švýcarské televizi by bylo dostupnější komentovat alpské lyžování, z něhož se vysílá skoro každý závod. O skoky není až takový zájem. Třeba také proto, že televize nenašla anebo nehledala odborníky, kteří by jí pomohli. Vím, že Michal Doležal (bývalý reprezentant, nyní trenér českého B-týmu a juniorů – pozn. red.) komentuje pro Českou televizi. Je dobré mít při tak komplikovaném sportu, jako jsou skoky na lyžích, odborníka.

A už jste v kontaktu se Švýcarskou televizí? Ne, ne. Ona vysílá pouze turné, olympiádu a mistrovství světa. Závody světového poháru jen výjimečně. Nebo když je někdo v absolutní špičce. Takže kdybych skončil, nemají co vysílat a já nemám co komentovat (smích).

Vaší výhodou ale je, že byste mohl komentovat pro německé nebo rakouské televize. No hlavně pro rakouskou by to bylo super (smích). To by fakt asi nešlo. Ty dvě země pořád spolu soutěží. Nejen na svahu, ale i v televizních přenosech. A kdyby se Švýcar objevil jako komentátor rakouské televize, to by vyvolalo v obou státech velký poprask. Pro německé televize to je jiné, protože ty jdou po osobnostech nebo expertech a nehledí moc na národnost. Pro mě jako Švýcara bylo fajn, když náš mezinárodní rozhodčí Urs Meier spolukomentoval fotbalové mistrovství světa i Evropy pro německou ZDF. A Marco Büchel teď pro ně dělá analýzy sjezdařských závodů. On je sice z Lichtenštejnska, ale jsem přesvědčený, že má i švýcarský pas (smích). Přiznám, že by mě to bavilo, ale ještě jsem se nezajímal. Je totiž důležité vědět, co se může, a co se naopak nesmí říct.

Máte tedy představu, co byste chtěl po sportovní kariéře dělat? Nyní se pokusím dostudovat. A pak skutečně nemám jasno, kam se budu ubírat. Jednou z možností je práce pro mého nového sponzora, bankovní skupinu Julius Bär. To by bylo hodně zajímavé, protože je to špička švýcarského soukromého bankovnictví. Samí odborníci a asi bych se tam hodně naučil. „Přestup“ k nim byl pro mě největším krokem loňského léta, protože mě to hodně posunulo. Také už jsem dostal nabídku stát se trenérem. To by bylo logického vyústění toho, co dlouho dělám. Předat zkušenosti a pokusit se navázat s mladými skokany na naše výsledky.

Zvažujete něco dalšího? Ano, jsou tam i další možnosti, ale o těch ještě zatím nemohu mluvit.

Díky sportovní kariéře jste milionářem. Co to pro vás znamená? Start pro podnikání? Anebo prostě jen si užívat? Jen tak s doutníkem na Havaji?

Třeba. To bych musel trénovat, než bych se to pořádně naučil (smích).

Zvládl byste to? Těžko. Ten, kdo vyrůstal ve Švýcarsku, má nutkání pořád něco dělat. I o prázdninách musím mít nějakou činnost. Užívat si nebo nic nedělat by mě dlouho nebavilo a přišlo by mi to nudné. Ale jinak mi peníze dávají prostor k tomu, abych dál sportoval a nemusel chodit denně do práce. A zároveň vím, že mám nějakou jistotu po skončení kariéry. Že se nemusím nervovat, pokud nebudu mít hned příjem. Těch peněz si vážím a nerozhazuji je. Nežiju jako milionář. Mám obyčejný byt, obyčejné auto. Nepotřebujeme luxus. Mým luxusem je vlastně to, že vím, že ty peníze mám a mohu v klidu hledět do budoucnosti. Že si mohu dovolit čtyři roky studovat, nebo pět.

Podnikání vás neláká? Já už vlastně podnikám. Nyní ve sportu. A vidíte, že ne všechno je ideální. Třeba ta moje internetová stránka. To by se ve skutečném podnikání nemělo stát. Ale je jasné, že s tolika penězi už se dá do budoucna něco vymyslet.

Jak s nimi nakládáte? Máte poradce, nebo si raději vše zařizujete sám? Samozřejmě mám poradce. A mám ho i na oblast nemovitostí a dalšího majetku. Díky novému sponzorovi jsem postoupil o kategorii výš a vím, jak se s mými penězi nakládá. Nemusím se o ně tolik starat a jako sportovec mohu zůstat nezávislý. Vím, že když v zimě cestuji, nemusím každé ráno hledat v mobilu, co se děje s mými penězi. Vymysleli jsme investiční strategii, která mi dává jistotu a klid.

Jaká je vaše investiční strategie? Nějaké peníze jsme uložili i do společností, které jsou kótovány na burze. Ale jak přesně a kam, nechci říkat. Nechci, aby se rozebíralo, jestli jsem nakoupil zlato nebo kam jsem investoval. Prostě jsem část svých peněz investoval. Ne všechny. Ty další jsou prostě v bance. Jako sportovec se v tom ještě tolik nevyznám a potřebuji, aby mi někdo poradil a převzal zodpovědnost za to, co bude nejlepší.

Co čtete v novinách jako první? Burzovní zpravodajství a kurzy, či sport? Noviny ani moc nečtu. Na internetu si přečtu titulky jak z burzy, tak i ze sportu. A pokud mě něco zaujme, podívám se na celý článek. Když se mi však dostanou v letadle do rukou noviny, začínám ekonomikou, pak přecházím na oblast informačních technologií. To je směr, který mě zajímá. Sleduji, jaké jsou nejnovější objevy, trendy a kam se ten obor posouvá.

Proto také studujete Technickou vysokou školu v Curychu? Ano, studuji elektrotechniku a v ní i vidím budoucnost. Život není jen sport. Jednou se skákáním skončím a musím se někam pohnout. A mít vysokou školu je první předpoklad další kariéry. Proto ji chci dostudovat, získat doktorát a v životě něčeho dosáhnout.

Mluvil jste dokonce o tom, že byste ke zlaté olympijské medaili rád přidal i Nobelovu cenu. Pořád o tom sníte? Ano, ale dnes už trochu jinak. Pořád věřím tomu, že se budu podílet na něčem, co pomůže lidstvu. A třeba bych za to pak získal tu Nobelovu cenu. Ale nyní bych ji už za svá čtyři olympijská zlata neměnil.

Že jsou pro vás sportovní úspěchy více než rozvoj lidstva? Tak jsem to nemyslel. Těmi čtyřmi zlaty jsem se stal nejlepším skokanem v individuálních závodech na olympiádách, a to už něco znamená. A mít ještě k tomu titul doktor, to by bylo moc krásné.

Abyste na něj dosáhl, jste připraven opět zasednout do školní lavice? Ale ano. Jen si nedovedu představit, že by to mělo být každý den. Snad mi něco odpustí.

Často si libujete v adrenalinových kouscích. Jaké bylo letět ve stoje na křídlech dvouplošníku? Neuvěřitelné. To nejde popsat. Prostě třída! Létání mě fascinovalo už jako malého. Jiní chtěli být strojvůdci nebo bagristy. Já pilotem. Proto jsem rád využil nabídky Breitlingu, abych si mohl sednout do jejich českého proudového jetu L-39 C Albatros. Ještě že pilot neletěl naplno. To nevím, co by tomu řekl můj žaludek.

Kromě toho také skáčete padákem. Co těmto zálibám říká manželka? No, asi to nevidí úplně ráda. Ví, že sice dělám bláznivé kousky, ale vždy tak, aby to bylo bezpečné a nic se nestalo. Simon Ammann (29) Narodil se ve dvoutisícovém městečku Grabs na severovýchodě Švýcarska u hranic s Lichtenštejnskem. Loni v létě se oženil se svou dlouholetou ruskou přítelkyní Janou a nyní žijí v Schindellegi, nedaleko curyšského jezera.
Švýcarský skokan na lyžích dokázal to, co nikdy nikdo před ním. Na dvojích zimních olympijských hrách vyhrál oba individuální závody. K tomu vlastní titul mistra světa na velkém můstku. Loni se stal též světovým šampionem v letech na lyžích. Jeho osobní rekord činí 236,5 metru a je druhým nejlepším výkonem všech dob. V sezoně 2009/2010 dominoval celkovému pořadí Světového poháru.
Na prémiích za závody vydělal více než milion švýcarských franků. Další miliony získal od sponzorů (Breitling, Julius Bär, Helvetia, Fischer). Nyní Ammann studuje Technickou vysokou školu v Curychu. Mezi své koníčky řadí skok s padákem, na kterém absolvoval 50 seskoků. Loni v létě letěl ve stoje na křídlech dvouplošníku a v českém proudovém letounu L-39 C Albatros.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče