Tlustá Berta střílela i v Čechách

01. června 2012, 13:16 - Miroslav Zámečník
01. června 2012, 13:16

Pokud dnes ECB vyčítáme masivní dotování komerčních bank, měli bychom si připomenout, že jsme v Praze dělali totéž

Když je opravdu ouzko a bankovní systém hrozí krachem, dovedou být centrální bankéři velmi vynalézaví. Šéf ECB Mario Draghi dodal ve dvou rundách během výstřelů z „Tlusté Berty“ bankám v eurozóně od prosince loňského roku přes jeden bilion eur tříletých zdrojů s úrokem kolem jednoho procenta. Pokud se domníváte, že je to unikát, pak se mýlíte. Bilanční sumy centrálních bank dovedou prudce růst nejen v eurozóně, kde od začátku roku 2007 stoupla do konce letošního února z třinácti na 31,5 procenta hrubého domácího produktu měnové unie. Podobně stouply i v Británii, Spojených státech nebo v Japonsku s jejich kvantitativním uvolňováním. A pokud máte pocit, že v Česku se nikdy nic ani vzdáleně podobného nikdy nestalo, pak se mýlíte podruhé.
Stačí trochu lépe zapátrat v paměti a vrátit se do divokých let devadesátých. Má smysl doslovně citovat z dobových pramenů České národní banky. „K zamezení rizika likvidní krize malých bank a k podpoře celkové stabilizace bankovního sektoru přijala vláda České republiky svým usnesením ze dne 16. října 1996 jako systémové řešení Program posílení stability bankovního sektoru ČR (dále jen Stabilizační program), který byl určen pro tehdy existujících třináct malých bank. Podstatou Stabilizačního programu byl odkup nebonitních pohledávek od bank za nominální hodnotu Českou finanční, s. r. o. (stoprocentní dcerka ČNB – pozn. red.) do výše maximálně 110 procent jejich základního jmění, a to na bázi návratnosti, kdy banky byly povinny postupně vytvářet rezervu na splacení závazku vůči České finanční po uplynutí sedmi let.“

Nechápavý Kolumbijec

Vybaven nyní Draghiho „Tlustou Bertou“ zpětně s láskou vzpomínám, jak jsem se před skoro šestnácti lety tehdejšímu expertovi Světové banky na bankovnictví pokoušel vysvětlit, s čím česká delegace vlastně přijíždí na konzultace do Washingtonu. Byl to Kolumbijec, který viděl ledacos, ale tady doufal, že to usnesení vlády prostě jenom nedovedu přeložit. „To je nějaké sedmileté bezúročné repo pro zombie banky, nebo co jste to tam vymysleli za lunatickou ptákovinu?“ tázal se Carlos nedůtklivě. Tehdy jsem se nezmohl na nic lepšího, než že to taky tak chápu a že si myslím, že v Praze potřebují na pár let uklidit problém k ledu a získat čas. Neboť o dírách v bankovních bilancích jsme v té době už začínali ledacos vědět, přinejmenším to, že nebudou malé. Účet za velké banky měl přitom teprve přijít.
Dnes bych dokázal odpovědět líp: že to bylo takové naše malé LTRO, byť trochu jinak dělané, a hlavně podstatně delší, protože sedmileté. Ne, Češi při dobré paměti Maria Draghiho obviňovat z prolomení základních pravidel centrálního bankovnictví opravdu nemohou. Možná si také vzpomenete, kdo byl tehdy premiérem vlády České republiky, která program schválila. Pokud ještě zapátráme v paměti, ach ta amnézie, Stabilizační program nijak slavně svoji bilanci neuzavřel, snad až na jednu nebo dvě výjimky všechny tehdy takto na nitrožilní infúzi krmené banky skončily v propadlišti dějin. Podstatné je, že rozhodně splnil svůj primární účel, a to je zamést problém aspoň na chvíli pod koberec, získat čas a doufat, že alespoň některé banky buď seženou partnera, anebo vytáhnou nějakého jiného rekapitalizačního zajíce z klobouku, zčásti i díky levným poskytnutým zdrojům. Ve velkém řádu věcí, a s mnohem vyšším stupněm složitosti neřeší eurozóna v podstatě jiné zadání. Samozřejmě jsou s tím spojena vyšší rizika. Česko tehdy potřebovalo zabránit panice a nevyvolat obecnou nedůvěru vůči bankovnímu systému: rigorózním zásahem podle učebnic, tedy zavřením tuctu bank, by se toho mohlo dožít, byť by teoreticky inkasovalo nižší náklady. Selhání doktríny, v tomto případě uvolnění přístupu na bankovní trh nezkušeným, a v počátku velmi málo regulovaným domácím subjektům, bývá drahé. Projekt společné měny, který předběhl reálný apetit na evropskou ekonomickou vládu, potvrzenou demokratickým mandátem členských zemí, bude nepochybně draze opravovanou doktrínou.

Únik před deflací

Německá Bundesbanka dnes na čele s Jensem Weidmannem sehrává tutéž roli, jako ve vztahu k českému Stabilizačnímu programu sehrával nerudný a veskrze reálie málo chápající Kolumbijec Carlos. Bundesbanka upozorňuje na slabá místa, především na riziko inflace, a nevidí tu „pozitivní stránku věci“. A ona zcela nepochybně existuje, jako existovala v Česku před lety. Draghi není žádný blbec, stejně tak jako nebyli hlupáky ani ti, kteří svého času v Česku takhle rozhodli. Poskytuje čas „jižnímu křídlu“ na to, aby si zkusilo srovnat bilance, a v mezidobí umožňuje tamním bankám, aby levně refinancovaly vlády, a ještě se přitom rekapitalizovaly. Vše relativně potichu, byť za cenu vyšší, a doufejme, že jen mírně vyšší inflace na severu, především samozřejmě v Německu, díky čemuž se vyhne jih zničující deflaci, která je vymáhána přes stabilizační programy a pakt fiskální stability. Euro možná oslabí, ale to samo o sobě může jižnímu křídlu pomoci s navýšením exportu. A Německu samotnému fakt, že nemělo super pevnou marku, ale euro, pomáhal v konkurenceschopnosti celé léta. Představa, že jih přes deflaci obnoví svou konkurenceschopnost, aniž by ji Německo relativně ztratilo, není z tohoto světa. Řecko z této rovnice vynechejme, to je zvláštní případ, bavíme se o Španělsku a Itálii.
Zatím nejchytřejší návrh na obnovení rovnováhy mezi severem a jihem eurozóny spočíval nejen v intervencích ECB a nejen ve fiskálním kompaktu, ale ve snížení relativních mezd na jihu prostřednictvím změny daňové struktury ve prospěch vyšší DPH a ve zvýšení poptávky na severu prostřednictvím nižších sazeb DPH (jež by zvýšily sklon seveřanů ke spotřebě).
Tím není psáno, že všechno dobře dopadne, ale na miskách vah je třeba položit těžítko případné nulové aktivity ECB, pokud jde o „speciální operace“. Tedy žádné LTRO, žádné nákupy vládních bondů a rigorózní aplikaci protiinflační politiky v duchu monetárních jestřábů, doplněné o tvrdé kalendáře fiskální adaptace na jihu. > Touhle dobou by již eurozóna přestala existovat. Moderní české dějiny, ale i Draghiho „Tlustá Berta“ potvrzují jedno. Když přijde na lámání chleba, platí slova Jeremiaha Harmana, který byl guvernérem Bank of England v letech 1825 až 1826 (samozřejmě v dobách zlatého standardu). Když praskla bublina související s výstavbou plavebních kanálů v Anglii, řekl: „Dělali jsme všechno možné i do té doby nemyslitelné… abychom udrželi likviditu.“ Vedlejší efekty se uklízejí až následně. Možná budou velké. Tak to chodí, když se něco hodně po…

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče