Thurn-Taxisové: Jede, jede poštovský panáček

10. února 2011, 02:30 - Robert Šimek
10. února 2011, 02:30

Původem italská rodina je v Čechách známá hlavně díky skoku na Velké pardubické. Její členové se ovšem víc než dostihovým sportem proslavili poštovnictvím, které v 16. a 17. století ovládali ve velké části Evropy, včetně českých zemí. Tuto skutečnost dnes mimo jiné připomíná i oblíbená desková hra Thurn und Taxis, u nás vydaná pod názvem Poštovní kurýr.

Foto: Thurn und Taxis.de

Počátky výměny informací sahají hluboko do historie. Úplně prvními zprávami byly údaje potřebné k lovu či obchodu a šířily se pouze ústně, teprve později byly ty důležitější zaznamenávány písmem. Různí kurýři pak sloužili většinou panovníkovi, protože včasné informace byly vždy nezbytné pro spravování státu a zajištění bezpečnosti obyvatel. Stálé profese poslů přitom existovaly už ve starověké Persii, Indii, Číně, Mezopotámii, Egyptě, Řecku nebo Římě.

V českých zemích jsou počátky poštovnictví spojené s Habsburky, konkrétně s nástupem Ferdinanda I. na český trůn roku 1526. Tento prozíravý monarcha chtěl být okamžitě informován o svém zvolení. Využil proto zkušeností šlechtické rodiny Taxisů, která tehdy organizovala poštovní přepravu po velké části Evropy. Dvorskému poštmistrovi Antoniu Taxisovi uložil, aby co nejrychleji zřídil pravidelné spojení mezi Vídní a Prahou.

Poštmistři de Tasso

Rodina Taxisů (původně Tassů) pocházela ze severoitalské Lombardie, o jejím prapředku Reineriu de Tasso existují zmínky už z roku 1117. Později se někteří členové rodu usadili v dalších zemích Evropy a jméno si změnili na Tassis, respektive Taxis. V 17. století pak španělští a italští genealogové zjistili, že rodina má stejné kořeny s italskou dynastií Turriani (della Torre, německy Turm, později zkomoleně Thurn), která žila až do roku 1311 v Miláně a velké části Lombardie. Taxisové si proto roku 1650 mohli svůj erb i titul rozšířit také o jméno tohoto rodu a začali se psát jako Thurn-Taxisové.

Už na sklonku 15. století si přitom rodina systematicky budovala pevnou pozici v evropském poštovnictví. Roku 1457 římskoněmecký císař Fridrich III. pověřil Rogera de Taxis úkolem zorganizovat poštovní linku, která by zajišťovala v době císařova válečného tažení do Itálie spojení s Tyrolskem a Štýrskem. Taxis vsadil na osvědčený způsob: Na trase zřídil stanice, v nichž se střídali jezdci i koně. Pro velký úspěch pak brzy zavedl podobnou trasu také z Rakouska do Nizozemí.

Za císaře Maxmiliána I. další z rodu Taxisů, Franz, zorganizoval roku 1516 poštovní spojení mezi Vídní a Bruselem. Jeho syn Bernard na žádost kastilského krále Filipa I. vybudoval poštovní linku z Nizozemí přes Paříž do Španělska a brzy i trasu mezi Španělskem a Itálií. Roku 1522 Taxisové otevřeli linku mezi Vídní a Norimberkem a o čtyři roky později pak již zmíněný císař Ferdinand I. pověřil nejvyššího dvorského poštmistra Antonia Taxise, aby urychleně zřídil spojení mezi Vídní a Prahou. Roku 1527 již bylo spojení mezi oběma habsburskými metropolemi pravidelné a o novou linku pečoval Antoniův synovec Ambrož Taxis, který byl zároveň představeným pražského poštovního úřadu s titulem poštmistra. V průběhu roku 1530 Taxisové zřídili poštovní linku i mezi Vídní a Prešpurkem (Bratislavou), která byla později protažena do Komárna a odtud až do Košic. Tím svoji působnost rozšířili z českých zemích až do Horních Uher.

Evropský monopol

Svou nadvládu nad hlavními poštovními linkami dokázali Taxisové obratně využít. Postupně vybudovali důmyslný systém spočívající v tom, že veškeré náklady na udržování poštovních linek byly financovány ze státních pokladen, zatímco zisky z provozu plynuly do jejich kapes. Roku 1615 za vlády císaře Matyáše se Taxisové zmocnili dědičného titulu říšského generálního poštmistra. Na vlastní náklady zřizovali nové linky, takže roku 1625 zaměstnávali už úctyhodných 20 tisíc kurýrů, vysávali státní pokladnu a císaře tlačili do pozice dlužníka. Svoji činnost soustřeďovali jak do malých německých států, které si z nejrůznějších důvodů svoji vlastní poštu nezorganizovaly, tak do těch, které poštu Thurn-Taxisů zpočátku odmítaly a snažily se o nezávislost (Sasko, Bádensko, Brunšvik, Württembersko). Drzost Thurn-Taxisů ovšem neznala mezí, a tak si bez rozpaků dělali nárok i na zisky z poštovních linek, které jim nepatřily. Výsledkem byly nekonečné spory mezi zaměstnanci taxiských a konkurenčních linek, které pravidelně končily před porotou císařského soudu.

Úhlavním nepřítelem rodiny byl pruský král Fridrich II. Takticky nechal Thurn-Taxisy povýšit do hraběcího stavu, aby si je zavázal. Do Berlína ani do Pruska je ale nepustil. Dal přednost francouzským odborníkům, kteří od roku 1766 začali pruskou poštu organizovat. V rámci jejího systému měly výsadní postavení vojenské pošty, které dokonce podle práva přebíraly dozor nad poštami civilními. Toto kuriózní řešení vyplývalo z charakteru pruského státu, v němž měl militarismus vždy výsadní postavení.

Thurn-Taxisové

První zmínky o rodu se objevují už ve 12. století v okolí severoitalského Bergama. Později se rodina poněmčila. V 16. století získali její členové právo provozovat poštovnictví ve střední Evropě. Franz zřídil roku 1516 první poštovní spoj mezi Vídní a Bruselem, jeho syn Bernard spravoval pošty v Německu a Nizozemí. V té době rodina povýšila do panského stavu a později získala i hraběcí a knížecí titul.

Od 19. století vlastnili Thurn-Taxisové Loučeň a Dobrovici na Nymbursku, k nimž později přikoupili také sousední Mcely. Příslušníci rodu opustili Československo po roce 1945 a v současné době žijí převážně v Německu a Rakousku.

Konec vlády jedné pošty

Sláva pošty Thurn-Taxisů v Čechách pohasla roku 1564, když byl tehdejší nejvyšší poštmistr Kryštof Taxis pro finanční machinace odvolán ze svého úřadu a skončil jako vězeň v Bílé věži na Pražském hradě. Nejvyšším poštmistrem byl vzápětí ustanoven Pavel Wolzogen. Roku 1571 zemřel pražský poštmistr Martin Taxis a jeho nástupcem už nebyl jmenován příslušník rodiny. Stal se jím úředník vídeňské dvorské komory Kryštof Habenschatt.

Dědičný titul říšského generálního poštmistra si Thurn-Taxisové ale udrželi až do roku 1867, kdy od nich pruský stát odkoupil za obrovskou částku tří milionů stříbrných tolarů všechny jejich poštovní linky na území Německa spolu s právy na jejich provozování. Thurn-Taxisům z lesku a slávy zbyla slabá náplast – právo na bezplatnou dopravu soukromé korespondence všech členů rozvětvené rodiny. V ostatních zemích ovládaných Habsburky byla v té době pošta již dávno pod kontrolou rodu Paarů.

V Čechách sloužila poštovní síť s přepřahacími stanicemi zpočátku výhradně potřebám státní správy a byla spravována vrchním dvorským poštmistrem, podřízeným nejvyššímu kancléři. Teprve na přelomu 17. a 18. století se objevily snahy státních orgánů o zajištění rozhodujícího vlivu na rozvoj poštovnictví. Klíčový okamžik nastal roku 1722, kdy se nejvyšší dědičný poštmistr z hraběcí rodiny Paarů musel částečně vzdát dědičného léna, které mu zajišťovalo vliv na vlastní řízení a správu pošty v rakouské monarchii. K úplnému zestátnění poštovnictví pak došlo za vlády Marie Terezie roku 1743.

Česká stopa v Loučeni

Thurn-Taxisové přišli o své podnikání, do českých zemí se ale přesto ještě vrátili. Po smrti Karla Aloise Boromea z Fürstenberka odkázala jeho vdova obce Loučeň, Vlkavu a Dobrovici na Nymbursku dětem své tety Jindřišky, provdané za Karla Anselma Thurn-Taxise. Panství se ujal jejich syn Maxmilián Josef Thurn-Taxis, který se roku 1808 stal zakladatelem české větve rodu na Loučeni. Maxmilián Josef se narodil v sídelním rodovém městě Řezně (Regensburgu). Sloužil v rakouském císařském vojsku v hodnosti generálmajora a byl zemským a říšským poslancem. Na Loučeni se trvale usadil až roku 1820, kdy obdržel od císaře Františka I. takzvaný inkolát – obyvatelné právo v českých zemích. Zvelebil rozsáhlou oboru v Jabkenicích a v kostele v obci Sýčina u Dobrovice nechal vybudovat rodinnou hrobku.

Po jeho smrti se dědicem panství stal nejstarší syn Karel Anselm Thurn-Taxis, císařský tajný rada a nejvyšší zemský komoří. Účastnil se bojů proti Napoleonovi a za zásluhy dostal mnoho vyznamenání. Výrazně se přitom zapsal do hospodářského rozvoje nejen vlastního panství, ale celého okolí. Roku 1831 založil v Dobrovici cukrovar, který nesl ochrannou známku TTD – Thurn-Taxis Dobrovice. Pro své úředníky postavil na Loučeni úřednický dům, vybudováním ovčína zintenzivnil chov ovcí a rozvíjel také rybníkářství.

Po jeho smrti řídila panství kněžna Isabella a roku 1857 ho postoupila nejstaršímu synovi – princi Hugovi Maxmiliánu Thurn-Taxisovi, který byl nejvyšším komorníkem císaře Františka Josefa I. a roku 1860 se stal členem Panské sněmovny. V hospodářské činnosti navázal na otce, nechal postavit nový cukrovar na Vlkavě a významně se zasloužil o budování železničních tratí z Kolína do Mladé Boleslavi a z Nymburka do Děčína.

Taxisův příkop

Velký Taxisův příkop je v pořadí čtvrtou překážkou Velké pardubické steeplechase a zároveň jejím nejznámějším skokem. Jako jediná překážka pardubického závodiště se skáče jen jednou v roce a v jediném dostihu. U zrodu Velké pardubické, která se poprvé konala roku 1874, stáli Emil Fürstenberg, Maxmilián Ugarte a Oktavián Kinský. Již v prvním ročníku se v kurzu objevil „hlavní příkop“, jehož zrušení požadovali někteří jezdci ihned po závodě. Jejich oponenti ovšem prosadili zachování překážky. Princ Egon Thurn-Taxis tehdy pronesl slavný výrok: „Pánové, já tento skok už nikdy překonávat nebudu, a jak se tak dívám kolem sebe, tak vy také ne. Nevidím tedy důvod, proč bychom jej měli rušit a někomu něco ulehčovat.“ Roku 1892 byla pak překážka oficiálně označena jeho jménem.

Taxisova jedenáctka

Po Hugovi Maxmiliánovi převzal panství zahrnující obce Loučeň, Dobrovici, Mcely, Vlkavu, Niměřice a Cetno princ Alexander Jan Vincenc Thurn-Taxis. Byl doživotním členem Panské sněmovny, o politiku se ale příliš nezajímal. Jeho zálibami byly hlavně cestování a lov divoké zvěře. Cestoval a lovil v Indii, Kanadě, Rusku, v Africe i na Kanárských ostrovech. Na zámku měl množství loveckých trofejí a velkou kolekci věnoval také Národnímu muzeu. Byl čestným rytířem maltézského řádu, jehož poslání převáděl do praxe jako mecenáš chudých. Podporoval loučeňský sirotčinec, místní tělovýchovné jednotě věnoval pozemek na cvičiště a Masarykově lize věnoval hektar lesa k postavení ozdravovny pro tělesně slabé děti.

Podporoval také hudebníky, především České a Zichovo kvarteto. Sám byl dobrým muzikantem a často hrával i s Bedřichem Smetanou za jeho pobytu v Jabkenicích. Na zámku hostil celou řadu významných umělců, například sbormistra pražského Hlaholu Karla Bendla, spisovatele Marka Twaina či básníka Rainera Maria Rilkeho. Velmi miloval také koně – byl členem Sdružení majitelů závodních stájí a v myslivně Loučeňce vybudoval vlastní hřebčinec.

S manželkou Marií měl tři syny. Nejstarší byl Erich, který studoval na univerzitě v Cambridge, odkud přivezl na Loučeň fotbal. Založil první „kopací mužstvo“ v Čechách, ve kterém kromě něj, Angličanů Milla a Becketta a zámeckého služebnictva hrála i místní omladina. Trenérem byl Angličan Hodgson, pod jehož vedením sehrál klub roku 1893 také svůj první zápas v Praze s vídeňským klubem Regatta. V letech 1893 až 1895 reprezentovalo zámecké kopací družstvo dokonce českou kopanou a dobový tisk psal, že Loučeňští jsou právě po Regattě nejsilnějším rakouským klubem.

Černý a bílý

Po Alexandrově smrti byl rodinný velkostatek rozdělen na dvě části. Majitelem sídla v Loučeni se stal vnuk Alexander Ferdinand Thurn-Taxis a majitelem zámku ve Mcelích druhý vnuk Luigi della Torre de Tasso, který vyrůstal v Itálii a používal původní rodové jméno.

Alexander Ferdinand Thurn-Taxis se oženil s Marií Valerií hraběnkou z Mazuchelli. Roku 1939 po okupaci Čech a Moravy se pod tlakem tchýně – baronky Hany Helmfeldové – rozhodl pro říšskoněmecké občanství, na což ihned po skončení války doplatil. Jeho rodinu internoval revoluční Národní výbor a roku 1946 museli všichni členové opustit republiku. Usadili se ve Vídni, kde jejich potomci žijí dodnes.

Luigi della Torre de Tasso byl přesný opak. Po roce 1935, kdy přesídlil do Čech, se naučil česky a mluvil tak s úředníky i s loučeňskými občany i během okupace. Roku 1938, po záboru pohraničí Německem, požádal o české občanství a v lednu 1939 dostal příslib domovského práva. K vyřízení jeho žádosti po březnové okupaci už ale nedošlo. Na svém velkostatku ve Mcelích zaměstnával výhradně české úředníky a zaměstnance – žádný z nich nebyl po dobu války propuštěn a nahrazen německým. Luigi se oženil s Američankou Fanny Goodyear, neteří známého výrobce pneumatik. Ta v průběhu války požádala o přesídlení do USA, kam oba manželé i se synem Alexandrem odjeli v lednu 1945. Luigi se poté chtěl do Čech ještě vrátit, nástup komunistů k moci ale jeho snahy překazil. Velkostatek byl zestátněn a zařízení zámku odvezeno. Luis Torre Tasso, jak znělo jeho americké jméno, zemřel roku 1985.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče