The End

18. srpna 2011, 16:56 - Miroslav Zámečník
18. srpna 2011, 16:56

Focus

Jeden z indiánských kmenů, snad Siouxové, má prý tohle hezké rčení: Když ti klekne kůň, koukej sesedat. Vše nasvědčuje tomu, že lid Sedícího býka by mohl radit i dnešní Evropě, neboť důvěra trhů ve schopnost lídrů eurozóny najít nějaký funkční recept na zvládnutí dlužní krize je mizivá. A kůň už skoro kleká. Co bude dál a co to znamená pro Česko?
Česko v roce 2008 mělo a má dosud na poměry vyspělých zemí ekonomiku s velmi vysokou váhou „reálného sektoru“ na HDP, s vysokou otevřeností ekonomiky a závislostí na exportu, ale zároveň poměrně velmi zdravé bilance nefinančního sektoru, což platí především pro dominantní zpracovatelský průmysl. Realitní bublina sice existovala, ale ani bankovní bilance, ani bilance domácností nebyly angažovaností v realitách a nabranými úvěry zdaleka tak zatíženy jako v USA, Británii, Francii, Španělsku nebo Irsku. Češi, zjevně vzhledem k dlouhotrvajícímu negativnímu úrokovému diferenciálu koruny vůči euru, naštěstí neměli žádný výrazný optický podnět se zadlužit v cizí měně („sofistikované“ maďarské úvahy typu 4,5 procenta ve francích je přece míň než 11,9 procenta ve forintech, úspěšně abstrahující od kurzového rizika). Existuje bohatá literatura z oboru behaviorální ekonomie dokazující, že rozhodování je často takhle triviální. Každopádně se nízká hladina korunových sazeb ukazuje jako velké plus a zároveň zásluha ČNB.
Solidní bilance bank, firem a domácností doplňoval sice neřešený (a dodnes nevyřešený) strukturální deficit českých veřejných financí, ale při relativně velmi nízkém stavu veřejného dluhu. Vzhledem k tomu, že Češi nemuseli tentokrát intervenovat ani v bankách, ani ve firemní sféře, veškeré dopady první vlny recese, dané zhroucením mezinárodního obchodu, a tedy i českého exportu zpracovatelského průmyslu se promítly do nezaměstnanosti a prostřednictvím poklesu příjmů a vysokých naplánovaných rozpočtových výdajů do rozpočtového schodku. Češi nemají dodnes v hlavách jasno v tom, jak měla vypadat přiměřená reakce na krizi koncem roku 2008 a 2009. Přitom je zcela evidentní, že rozpočtové výdaje nastavené na vysoký ekonomický růst v sobě obsahovaly značný fiskální impulz, jaksi již z titulu netrefení se prognózy. Chtít podstatně vyšší „protikrizovou“ injekci by v malé otevřené ekonomice znamenalo o něco nižší ekonomický pokles, ale podstatně vyšší schodek. Dnes by nám to bylo velmi líto. Česká ekonomika zareagovala na oživení zahraniční poptávky, zejména v Německu spolehlivě, ovšem spotřeba domácností nebo soukromé investice nepřispívají k růstu a ještě pár let k němu přispívat nijak významně nebudou. Veřejné finance neprošly strukturální očistnou kůrou a bohužel je nutné konstatovat, že dosud přijaté reformní kroky na strukturální deficit nijak zvlášť účinně nezacílily. Některá opatření typu druhý penzijní pilíř jsou spíše kontraproduktivní. Vzhledem k budoucím vyhlídkám si rovnou zakažme fiskální expanzi. Český růst tak bude i nadále záviset na exportu, který ovšem podle všeho nebude mít na růžích ustláno. Je-li tato hypotéza správná, pak nás logicky musí extrémně zajímat, co se s eurozónou stane. V titulním článku tohoto čísla konstatujeme, že přešlapování na místě při hledání věrohodného řešení dlužní krize se škaredě vymstilo. Rizikové prémie požadované u emisí vládních dluhopisů se už netýkají jen nějaké periferie, ale opravdu mamutích ekonomik typu Španělska a Itálie. Trhy reagují hystericky: Société Générale, jeden z pilířů francouzského bankovnictví a také maminka české Komerční banky, zažila během dvou hodin pokles tržní kapitalizace o skoro čtyři miliardy eur poté, co si nějaký novinářský šmok z anglického bulváru Daily Mail spletl recenzi románu v kulturní příloze francouzského listu Le Monde, který popisoval fiktivní bankovní kolaps, za zpravodajskou realitu. Nedůvěra je extrémní a množí se hlasy požadující radikální řešení v podobě emise eurobondů. V týdeníku Euro popisujeme, že to se společným dluhopisem tak jednoduché nebude, a hlavně to nebude bez následků. Faktem je, že alternativ mnoho nezbývá a Evropská centrální banka nemůže suplovat nerozhodnost členských vlád eurozóny donekonečna.
A komu to nestačí, tomu postřeh z on-line verze německého Der Spiegelu, jakoby vypadlý z nějaké kroniky zániku civilizace: V londýnském Claphamu vyrabovali adolescenti celé obchodní středisko. S výjimkou knihkupectví, protože knihy, ty je opravdu nezajímaly. Ani na domácí scéně nejsme na možný příchod těžkých časů bůhvíjak dobře připraveni. Až příliš brzy se nám může stát, že budeme velmi litovat, jak moc vládní koalice propásla příležitost předvést něco přesvědčivého v boji proti korupci a obnovit elementární důvěru v politiku. Neboť přežít ve zdraví se dá i hluboká mizérie, pokud je vnímána společností jako spravedlivě sdílená. K četbě a přemítání na sklonku tohohle divného léta tak nějak všude hrají The Doors. Víte kterou.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče