Těžký život soukeníka

30. července 2007, 00:00 - ROBERT ŠIMEK
30. července 2007, 00:00

FRANZ KALLAB Oblast Vysočiny nepatřila až do konce druhé světové války a vzniku Žďárských strojíren mezi významné průmyslové regiony. Přesto se i zde našli podnikatelé, kteří se dokázali prosadit. Jedním z nich byl i majitel velkomeziříčské továrny na sukno Franz Kallab. Výroba sukna má na Velkomeziříčsku dlouholetou tradici.

FRANZ KALLAB Oblast Vysočiny nepatřila až do konce druhé světové války a vzniku Žďárských strojíren mezi významné průmyslové regiony. Přesto se i zde našli podnikatelé, kteří se dokázali prosadit. Jedním z nich byl i majitel velkomeziříčské továrny na sukno Franz Kallab.

Výroba sukna má na Velkomeziříčsku dlouholetou tradici. První soukenická manufaktura však nevznikla přímo v Meziříčí, ale v nedalekém Křižanově. Založil ji počátkem 18. století hrabě Dominik Ondřej Kounic, který povolal odborníky až ze Švýcarska. Roku 1704 pracovalo v podniku již 92 lidí, výroba však nebyla úspěšná a do několika let zanikla.

Ve Velkém Meziříčí fungovaly dlouho pouze škrobárny a přádelny. Jednu z nich založil v první polovině 19. století místní mlynář Máca a údajně tím velmi zbohatl. Druhou vedl až do roku 1858 židovský podnikatel zvaný „Flanderák“.

Situace se začala měnit teprve v polovině 19. století. Ve městě sice stále převládala řemeslná výroba, mezi jednotlivými soukeníky ale už byly značné rozdíly. Největší vliv měl Franz Kallab, který svou původní dílnu rozšířil na malou továrnu a společně se syny Viktorem, Antonínem, Janem, Benediktem a Ferdinandem založil podnik „Franz Kallab und Söhne“.

RAKETOVÝ NÁSTUP

Na rozdíl od křižanovské manufaktury se továrně na sukno a vlněné zboží Franze Kallaba dařilo od počátku dobře. Vyráběla nejrůznější druhy šedého i barevného sukna v polojemné i jemné kvalitě a její sortiment tvořily také výrobky pro armádu, za které již roku 1845 získala bronzovou medaili na živnostenské výstavě.

Podnik se brzy stal největším tkalcovským závodem meziříčského okresu a roku 1846 zaměstnával již 250 osob. Podstatná část výroby, která probíhala na 30 stavech, byla umístěna na náměstí v nádvorním traktu budovy č. 84, které se říkalo Stará pošta. Pouze kanceláře a expedice se nacházely v domě č. 363 na Hornoměstské ulici, který byl sídlem rodiny Kallabů od roku 1728. Firma později vybudovala také vlastní barvírnu s přádelnou a nebyla tedy závislá na žádných subdodavatelích. Její výrobky směřovaly do celé monarchie, hlavním odbytištěm se však stala Vídeň.

CESTA Z MĚSTA

Roku 1838 koupili Kallabové část soukenické valchy a o čtrnáct let později získali také sousední Šellův mlýn. Tyto budovy se nacházely nedaleko meziříčského zámku na řece Oslavě, kam se postupně celá výroba přesunula.

V severovýchodní části města tak koncem 60. let 19. století vznikla moderní textilní manufaktura, ve které pracovalo již 175 stavů. Kromě vodní síly sloužily k pohonu strojů i dva parní kotle, ke kterým roku 1871 přibyl ještě kotel třetí.

Práce v této továrně ale rozhodně lehká nebyla. Neexistoval totiž žádný pevný řád, dělníci byli odměňováni nespravedlivě a peníze často dostávali s časovým zpožděním. Pracovní doba navíc trvala neúměrně dlouho a nárok na dovolenou neexistoval vůbec.

DĚLNÍCI SE BOUŘÍ

Situace se postupně vyostřovala, až v červenci 1869 po vzoru brněnských textilních dělníků vypukla v podniku stávka. V neděli 18. července se konala tajná schůze v lese, na které byl dohodnut další postup. Stávkový výbor poté předložil požadavky vedoucímu továrny Ferdinandu Kallabovi, který se zrovna vrátil z obchodní cesty do Německa.

Dělníci chtěli zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd a zavedení pevného pracovního řádu, na jehož sepsání by se sami podíleli. S tím ovšem majitelé zásadně nesouhlasili.

Zkrátit pracovní dobu byli sice za určitých podmínek ochotni, ostatní body ale zcela zamítli.

Místo požadovaného zvýšení platu o dvacet krejcarů dostali zaměstnanci jen o dva krejcary navíc, což nesli velmi nelibě. V úterý 20. července 1869 ve tři hodiny odpoledne proto zahájili stávku.

SILOU PROTI DAVU

Vzápětí se do továrny dostavil okresní hejtman v doprovodu starosty města Antonína Kallaba, který byl také jedním z majitelů továrny. Hejtman začal dělníky poučovat o obsahu trestního zákona a vyzval je, aby další den v 8 hodin nastoupili znovu do práce.

Ve středu 21. července se všichni dělníci zúčastnili v 6 hodin ráno mše v místním kostele a teprve v půl deváté začali znovu vyjednávat. Okresní hejtman se ale tentokrát už nedostavil jen s bratry Kallaby, ale také s četnickou stráží.

Aby nedošlo ke konfliktu, prohlásil nakonec vůdce stávkujících, slezský tkadlec Franke, že půjde pracovat. Ostatní se postupně přidali a odpoledne téhož dne již podnik znovu fungoval. Důsledkem všeho bylo nakonec jen propuštění šesti mimomeziříčských tkalců,

považovaných za podněcovatele stávky. Franke mezi nimi pochopitelně nechyběl.

OD TEXTILU K MOTORŮM

Podnik přečkal i konkurz v roce 1881, po jehož ukončení byl provoz obnoven pod novým názvem „Ferdinand Kallab und Sohn“. Byl to jeden z největších průmyslových závodů v kraji a roku 1889 zaměstnával již 496 dělníků.

V průběhu první světové války však brzy po sobě zemřeli Ferdinand Kallab mladší i jeho syn Emil. Jejich továrnu získala vídeňská firma Wilhelm Beck a produkce se začala postupně snižovat. Roku 1926 byl provoz zcela zastaven a výrobu se nepodařilo obnovit ani přes velkou snahu města.

Za druhé světové války se podnik stal majetkem Říše a skladovala se v něm výstroj německé armády. Roku 1945 přešel pod národní správu a byla v něm na čas obnovena textilní výroba. Do roku 1951 patřil národnímu podniku Jilana, poté ho však získal jihlavský Motorpal, který zde zahájil výrobu vstřikovacích zařízení. Ta v bývalé soukenické továrně probíhá dodnes.

Prameny: Historie a současnost podnikání na Žďársku; Motorpal; město Velké Meziříčí

FRANZ KALLAB (1781-1864) Českoněmecký podnikatel Franz Kallab se narodil 2. srpna 1781. Byl členem významné velkomeziříčské rodiny, jejíž členové se hojně angažovali také v komunální politice. Zpočátku se věnoval soukenictví, postupně však dílnu rozšířil až na malou továrnu. Vznikla firma „Franz Kallab und Sšhne“, která se specializovala na výrobu sukna a vlněného zboží. S manželkou Eleonorou Kallabovou měl celkem pět synů - Viktora, Antonína, Jana, Benedikta a Ferdinanda. Zemřel 25. listopadu 1864 ve věku osmdesáti tří let. | FERDINAND KALLAB (1825-1901) Syn českoněmeckého podnikatele Franze Kallaba se narodil 12. ledna 1825. Po otcově smrti převzal spolu s bratry vedení soukenické manufaktury, která se koncem 60. let 19. století přesunula do nových budov na řece Oslavě. V červenci 1869 musel čelit nepříjemné stávce dělníků a situaci se mu podařilo vyřešit teprve za pomoci okresního hejtmana. Po konkurzu v roce 1881 obnovil firmu pod názvem „Ferdinand Kallab und Sohn“, která zaměstnávala až 496 dělníků. Zemřel 22. června 1901 ve věku sedmdesáti šesti let. |

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče