Těžké časy liberálů

30. června 2010, 13:39 - Václav Klaus
30. června 2010, 13:39

Klasický liberál Gerhard Schwarz se dožívá 60 let, lidí, jako je on, je však v Evropě málo

Perex: Skoro se mi nechce věřit, že se – vždy nesmírně mladistvě vypadající – Gerhard Schwarz dožívá už 60 let. Je to sice hezký a do jisté míry i důstojný věk, v němž v dobách minulých člověk už většinou začínal svůj život zpomalovat a rekapitulovat. V době dnešní je to však stále zcela plnohodnotný střední věk. V případě Gerharda Schwarze je to moc dobře, protože lidí jeho typu je – zejména v současné velmi neliberální Evropě – strašně málo. A já toho od něho v budoucnu očekávám ještě mnoho.

Nejsem znalcem detailů jeho života ani díla, a proto hned v úvodu uvedu, s čím si ho spojuji. Je to – jeho nesmírně důležitá a tolik potřebná redakční a publikační činnost v deníku Neue Zürcher Zeitung (NZZ). V mimořádně kvalitních, ale bohužel už asi posledních liberálních novinách, které ještě v Evropě existují (minimálně v německém jazyce, ale asi vůbec); – jeho hluboká znalost ekonomické teorie. Zejména její jedné subdisciplíny, kterou je teorie komparativních ekonomických systémů. Ta mu umožnila být jedním z mála, kdo od samého počátku dobře chápal složitost transformačního období, v němž v zemích, jako je Česká republika, docházelo k radikálnímu přechodu od komunismu ke svobodné společnosti a tržní ekonomice a měl vzácné porozumění pro originální cestu, kterou jsme tehdy, na počátku devadesátých let, v naší zemi zvolili; – jeho důsledný a hluboce promyšlený klasický liberalismus, který ještě zesiluje prostředí, ve kterém žije, unikátnost švýcarských dějin i unikátnost postavení Švýcarska v dnešní centralizované a přeregulované Evropě; – členství nás obou v Mont Pelerin Society, které nám dává dobrý důvod o sobě vědět a čas od času se potkávat. Blízká je mi i jeho činnost v dalších institucích – ve Friedrich A. von Hayek Gesellschaft, jejímž je předsedou, ve švýcarské Progress Foundation, jejímž je místopředsedou (a jejíž Prognos Preis jsem v roce 1995 dostal i já). Spojuje nás i to, že jsme byli oba v Německu vyznamenáni velmi hodnotnou Ludwig Erhard Preis (on v roce 1996, já v roce 1993). Spojují nás právě jména, jako je von Hayek a Ludwig Erhard, ale i některá další.

Defenziva klasického liberalismu Právě teď, na počátku 21. století, je třeba o všech těchto tématech intenzivně hovořit, neboť nic z toho, co zastává Schwarz (a spolu s ním i já), není většinovým názorem. Klasický liberalismus se opět – navzdory nadějím, které byly spojeny s ukončením jeho opaku, velmi neliberálního komunismu – dostal v současnosti do viditelné defenzivy. Jakkoli jsme čekali opak, pád komunismu klasický liberalismus a jeho pozici v soudobé západní společnosti nijak neposílil. Spíše ji, jakkoli to může znít paradoxně, oslabil. A pozoruhodné (a vlastně spíše smutné) je, že „tichá“ ztráta ambicí a elánu, ke které došlo pár let po pádu komunismu, nebyla žádným ze zbývajících velkých liberálů explicitně diskutována. Že by i oni uvěřili ve Fukuyamův „konec historie“? Velikost, síla a tím i nebezpečnost komunismu – podobně jako tomu bylo v případě nacismu – motivovaly všechny, kterým byla svoboda nade vše, k mimořádné intelektuální aktivitě. To dalo prostor mnoha velikánům skutečného liberalismu (v evropském slova smyslu) – od Ludwiga Misese a Hayeka k Miltonu Friedmanovi – aby právě tomu věnovali svá zásadní díla. To jistě motivovalo i Schwarze. Tato fáze dějinného vývoje však skončila. Navíc se vytratila všeobecná ostražitost. Po pádu komunismu se většině lidí začalo zdát, že už jsou v jakémsi trvalém bezpečí a že už ani starý dobrý klasický liberalismus není zapotřebí. Vědomě, či nevědomě přijali teze neliberálů, že klasický liberalismus je zastaralý a nemoderní a přežitkem minulosti. Uvěřili také v něco zcela ahistorického. Uvěřili, že lidstvo vstoupilo do nové, dosud neznámé etapy. Začali věřit v deideologizaci politiky a v „informační“ či „vědomostní“ společnost (a strašně se zlobí, když jim připomínám, že i Brežněv velmi podobně věřil ve vědecko-technickou revoluci, určitě mnohem spíše než v komunismus samý). Začali věřit v konec dějin, respektive v konec ideologie. Schwarz ví, že to je strašlivý omyl, který se brzy vymstí.

Neliberální upořádání Tyto stále větší prostor a podporu získávající většinové postoje vedou k postupnému vytváření nové varianty huxleyovského „brave new world“ směřujícího k nové (či spíše staronové) formě neliberálního společenského uspořádání. V politické oblasti vládne socialismus (možná – přesněji – neosocialismus či sociáldemokratismus), jakkoli se jeho dnešní ideologové za toto nemoderní slovo stydí, a proto se skrývají za moderně znějícími etiketami, jako je „ekologická a sociálně tržní společnost“. Tato ideologie – zejména ve svém současném francouzsko-německém provedení – za svého největšího nepřítele nikoli náhodou považuje právě kapitalismus a trh (a spolu s nimi i klasický liberalismus). V ekonomice (i ekonomii) opět začalo dominovat mírně renovované keynesiánství (ve své evropské soziale Marktwirtschaftsvariante i ve svém americkém, dnes obamovském Verpackung). V mezinárodních vztazích je stále více potlačován stát a jeho suverenita a vítězí evropský komunitarismus (jako zvlášť úspěšná odnož různých globalizačních doktrín). Jakýkoli náznak úsilí toho či onoho státu o posílení vlastní suverenity je označován za nacionalismus. Výrazně posiluje celosvětová víra v něco natolik absurdního, jako je global governance. V ideologii (a mezi velkými sekulárními náboženstvími) je v módě environmentalismus, který se v průběhu posledních dvou desetiletí přeměnil v největší – protože líbivější než cokoli jiného – ohrožení lidské svobody a ji doprovázející prosperity. Ve filozofickém myšlení vládne zničující relativismus, opovrhování racionalitou, postmodernistická nesouvztažnost uvažování a nekonzistentnost myšlení. K tomu všemu má Gerhard Schwarz co říci a je důležité, že to říká a že to říci umí. Věřím, že se – stejně jako já – nebojí přihlásit ke kapitalismu, ke konzervativnímu myšlení a k tradičním evropským hodnotám. A že jsou mu všechny varianty socialismu a modernistického či postmodernistického myšlení cizí. To, že jsme se v západním světě znovu dostali do tohoto výrazně neliberálního uspořádání, není náhoda nebo nějaký historický omyl. Dokonce si myslím, že víme, proč se to stalo. Za rozhodující příčinu považuji to, že je už nejméně dvacet let ono hrubé, totalitární potlačení svobody minulostí, že se už všichni do jisté míry uspokojili a že proto v dnešní době skutečnou svobodu téměř nikdo nehájí. Vypadá to, respektive někteří se to tak snaží prezentovat, jako by šlo o pouhé malichernosti a hnidopišství. Proč vadí povinné helmy na cyklistiku a lyžování? Proč vadí zákaz kouření? Proč vadí povinné výměny žárovek za údajně úspornější (ale hůře svítící)? Proč vadí povinné očkování proti prasečí chřipce? Vždyť je to přece pro dobro všech. I těch, kteří to ještě nevědí.

Úpadek vzdělání V současném velmi ztrivializovaném uvažování o lidské společnosti hraje rozhodující roli schématicky – a proto zcela špatně – pojatá dichotomie protikladů totalita–svoboda. Lidé jako Schwarz dobře vědí, že zůstat u toho nejen nestačí, ale že to může být i velmi nebezpečné. Jsou i jiná ohrožení svobody než hrubá síla, koncentrační tábory a gulagy. Netotalita ještě ani zdaleka není svobodou. I nepochopení tohoto rozdílu má své příčiny. Základním důvodem nepochopení podstaty skutečné svobody na straně jedné a příčin a důsledků dramatického úbytku víry ve svobodu a individuální odpovědnost na straně druhé je – vedle existence nominální svobody a relativního materiálního dostatku a z toho vyplývající absence strachu z jeho ztráty – neuvěřitelná povrchnost a pohodlnost současného myšlení. K té významně přispívá špatná kvalita modernisticky, respektive postmodernisticky pojatého vzdělání, vedoucí k neexistenci vzdělání hlubšího a vyváženého, které – alespoň u vzdělaných lidí – dříve existovalo. Podstatným způsobem to všechno ovlivňuje i všemocná mediální popkultura. Obojí je spojeno s nedostatkem pokory vyplývajícím ze ztráty víry v cokoli, co přesahuje jedince, a s převládnutím kultury ničím nebrzděné tolerance k téměř jakémukoli chování tohoto od nejrůznějších „okovů“ osvobozeného jedince, které se odehrává při nikým nezpochybňované apoteóze současné permisivní společnosti. A opět – permisivnost není svoboda. Problém vzdělání se týká všech stupňů škol, ale největší význam má to, že svůj původní univerzální charakter ztratilo školství vysoké. Namísto svého skutečného poslání se věnuje produkci úzce zaměřených, jen parciálně vzdělaných specialistů a navíc se stále rychleji přeměňuje v továrnu na výrobu diplomů a titulů i pro ty, kteří si je sice nezaslouží, ale jež dnešní módní „vědomostní“ a evropsky harmonizovaná, tedy nivelizovaná společnost (a ekonomika) vyžadují. Proto jsou změkčovaná všechna v minulosti existující kritéria. K úpadku vzdělání vede sama inflace vysokých škol, ke které dochází pod líbivým kvazidemokratickým heslem „každý člověk vysokoškolákem“. Stalo se politicky nekorektním a téměř skandálním vyslovit zjevnou pravdu, že lidé nejsou stejní a že na svět nepřicházejí stejně nadaní. Ze stejného důvodu není možné k této nadprodukci vysokých škol „vyprodukovat“ potřebný počet vysokoškolských učitelů, i když právě ti jsou pravou podstatou školství jako takového. Je smutné, že to málokoho trápí a že důsledky dnešních nebezpečných nivelizačních procesů nejsou doceňovány. Na to jsme my, kteří jsme prožili půl století v komunismu, velmi citliví.

Mediokracie Klíčovou roli při prohlubování a zesilování těchto procesů hraje mediální popkultura a zejména její nejviditelnější složka – televize. Ta nahradila slovo obrazem. Důsledkem je, že přemýšlení (které se děje ve slovech) vystřídalo dívání se. Většina lidí se stala už jen pouhým divákem světa okolo sebe a pasivním předmětem vlastního osudu. Není o světě seriózně informována, je mystifikována a manipulována. V nekonečné záplavě internetových dat se ztratila informace, která však je pro racionální rozhodování člověka nezbytná. (Chtělo by se mi nyní rozvíjet úvahu, že data nejsou informace a že informace nejsou věděním a vědomostmi, ale to by mne vedlo někam úplně jinam.) Mediální a politický mainstream vykazují v některých směrech nevídanou jednotu. Zatímco v klasickém věku liberální demokracie byla média obvykle v opozici vůči establishmentu, dnes vidíme něco úplně jiného. Politici přejímají mediální katastrofické scénáře (například globální oteplování) a politiku jim přizpůsobují. Stejně média propagandisticky podporují vlády (například stále hlubší integraci Evropské unie) a manipulují občany k nekritickému přijímání velmi sporných politických rozhodnutí a trendů. Ve svorné jednotě nám představují svět jako na jedné straně dějiště neustálých hrozeb a na druhé jako prostor, v němž je možné pouze jediné správné řešení. Katastrofa před našima očima denně střídá katastrofu, a když se mediálně vyčerpá, nahradí ji další. Dnes už si sotvakdo vzpomene na šílenství okolo takzvané nemoci šílených krav, při níž se vybíjela a likvidovala celá stáda, aniž byl zaznamenán jediný prokázaný případ přenosu této nemoci na člověka. Takzvaná ptačí chřipka pak zopakovala tentýž scénář v chovech drůbeže. O nedávné hysterii okolo „prasečí“ chřipky ani nemluvě. Tam už i Světová zdravotnická organizace (WHO) změnila svá dosavadní pravidla, aby ji naprosto nezodpovědně mohla prohlásit za pandemii. Ničím jiným nebyl ani poplach a „uzavření nebe nad Evropou“ během výbuchu sopky Eyjafjallajökull na Islandu. Na světě jsou na různých místech činné mohutnější sopky, ale ještě nikdy nebyl kvůli tomu omezen hustý letecký provoz na půlce kontinentu. Vše má vedle všeobecného strašení ještě jeden pozoruhodný společný jmenovatel – obrovské přesuny financí z veřejných zdrojů k soukromým firmám. Ani tento zjevný fakt však investigativní média kupodivu nezajímá. Taková jednota propagandistického a manipulativního spoluhráčství hlavního politického a mediálního proudu je známá jen z totalitních diktatur – někteří z nás si ji ještě dobře pamatují. Mediokracie se stává postmoderní alternativou k demokracii. Podobně destruktivní procesy se odehrávají i v politice a v politickém myšlení. Politici již dávno neusilují nejen o obranu „velkých“ idejí, ale rezignovali i na hledání a artikulaci nejvyššího společného jmenovatele zájmů občanských skupin, které zastupují nebo by aspoň zastupovat měli. Namísto toho se soustřeďují na mediální obrazy, symboly a emoce v jediném skutečném a autentickém zájmu, který lze dnes v politice vysledovat. Tím je zájem o znovuzvolení, které je prostředkem pro mocenský, respektive ekonomický vliv pro konkrétní osobní či úzce skupinový prospěch určitých politických spoluhráčů.

Znovuzrození Keynese Velmi zřetelné je to i v ekonomice a v ekonomickém myšlení. Zatímco v politice byly extrémy 20. století – nacismus a komunismus – víceméně opuštěny a nikdo je dnes už nehájí, v ekonomice je tomu jinak. Většina lidí přijala krizi dvacátých a třicátých let minulého století jako definitivní důkaz neudržitelnosti dosavadní formy kapitalismu. Ve třicátých letech vznikla – jako reakce na tuto krizi – scientistně se tvářící doktrína, která byla zformulována nikoli outsiderem, ale jednou z výrazných osobností tehdejšího establishmentu ekonomické vědy (univerzita v Cambridge), kulturní sféry (skupina londýnské Bloomsbury), hospodářské politiky (významné funkce na klíčových mezinárodních konferencích po první i druhé světové válce) Johnem Maynardem Keynesem. A této líbivé, snadno pochopitelné a snadno politicky uchopitelné doktríně bylo uvěřeno. Keynes svým geniálním citem vystihl společenskou poptávku. Podařilo se mu dostatečně přesvědčivě dezinterpretovat kapitalismus (a karikaturou významného klasického ekonoma Jeana-Baptisty Saye i celou dosavadní ekonomickou vědu) a vnutit ekonomům, politikům i médiím, že jedinou budoucností kapitalismu je razantní vstup státu do ekonomiky formou rozsáhlých „státních výdajů“, které budou doplňovat inherentně nedostatečnou „efektivní poptávku“ nestátní sféry ekonomiky – nás všech v roli spotřebitelů či investorů. Keynes otázku selhání trhu dramaticky „přehrával“ a otázku selhání státu si vůbec nekladl. Vítězství keynesiánství, respektive na něm založené hospodářské politiky států vyspělého Západu, mělo fatální následky. Srovnáme-li podíl státních výdajů na HDP v roce 1930 a v roce 2000, rozdíl je enormní. Srovnáme-li míru zdanění, vidíme opět veliký rozdíl (a to bychom měli rok 1930 srovnávat spíše s rokem 1980, tedy se světem před Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou). Srovnáme-li výši státního dluhu, platí totéž. Srovnáme-li tehdejší a dnešní podíl sociálních příjmů na celkových příjmech, opět vidíme enormní rozdíl. Srovnáme-li počet státních úředníků, vidíme totéž. Srovnáme-li počet stránek legislativy, je to stejné.

Ozdravná krize Krizím se zcela vyhnout nelze. Krize musejí být. Jsou ve své podstatě ozdravným procesem. Jsou nezbytnou a ničím nenahraditelnou likvidací neudržitelných ekonomických aktivit založených na předchozích chybných rozhodnutích. Není rozumné krize eliminovat umělým udržováním těchto aktivit za cenu obrovského zadlužování. Krize dříve či později pomine. Dlouhodobá škoda vznikne právě instalací těchto rozsáhlých státních zákroků – makroekonomického i regulačního typu. Odpůrcům trhu se znovu podařilo vytvořit rozsáhlou nedůvěru k systému, ale tentokráte již nikoli ke kapitalismu volného trhu, k systému laissez-faire, ke kapitalismu Adama Smithe, Friedricha von Hayeka, Miltona Friedmana (jako tomu bylo před 70 až 80 lety), ale k vysoce regulovanému, postátněnému kapitalismu současnosti. Dnešní kritici se sice tváří, jako by dnešní systém regulován nebyl, jako by nebyl státem nesmírně ovlivňován, jako by opravdu šlo o systém typu „free market“, ale to není pravda. Současným socialistickým „vizionářům“ proto již nestačí Keynesova revoluce. Chtějí udělat revoluci další – trh ještě víc omezit. Nahrála jim současná světová finanční a ekonomická krize, která je nepochybně větší než krize posledních desetiletí. Nezpůsobil ji trh. Tato konkrétní krize vznikla ambiciózními iracionálními zásahy státu do úrokových sazeb a do rozsahu nabídky peněz v USA, doprovázenými špatně koncipovanou státní regulací finanční sféry. Jako řešení vnucují další potlačování a deformování trhu, které jej v podstatě vyřazuje ze hry. Trh přestává být – a to je něco, co jsme si dostatečně uvědomili za komunismu – považován za autonomní systém a mění se v nástroj politiků. Nevěřím svým očím – ač jsme více než dvacet let po pádu komunismu – když se setkávám s výroky, jako je „ekonomika musí sloužit lidem“ (hlavní heslo jednoho z posledních světových ekonomických fór v Davosu) či „finanční systém ve službě lidstva“ (nadpis projevu jednoho z prezidentů zemí EU na velké mezinárodní finanční konferenci). Nejhorší je, že nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz a Paul Krugman ve svých akademicky vypadajících textech říkají něco velmi podobného. Nejsem si jist, zda to všechno kapitalismus a zejména trh přežije. Trh buď je, nebo není. Trh není nástrojem, což si chtěli myslet centrální plánovači, přestože i oni pochopili, že to úplně bez něj nejde. Proto jej chtěli používat. Trh však k používání není. Stejně je i nabídka zboží a služeb výsledkem fungování trhu, není něčím „vedle“ trhu. Bez trhu žádná produkce zboží a služeb být nemůže. Vyloučit budoucí krize dalšími zásahy do trhu proto nelze. Je možné trh zničit. A zejména v Evropě už od toho nejsme daleko.

Byrokratická unifikace Narůstající problémy vidíme všude okolo sebe a není třeba se dívat daleko. Nás v Evropě, a zejména nás, kteří jsme prožili a snažili se opravdu pochopit tragickou éru komunismu a vyvodit z ní hlubší závěry, více než všeobecně známý fakt, že to byla hrůzná totalitní diktatura, musí dnes nejvíce zajímat, co se právě teď děje v EU a s ní. O tomto tématu jsem toho v posledních letech vyslovil i napsal i v německém jazyce dost. Zmínil bych zejména projevy v Evropském parlamentu (únor 2009), na Bertelsmannsforum (v duben 2008), v Bochumi (únor 2009), vystoupení v Pasově (září 2009), ale zejména svou nedávnou Europa–Rede v Berlíně (duben 2010). Můj názor na evropský vývoj je poměrně jasný, často publikovaný, a tudíž známý. Proto přidám jen několik jednoduchých tezí. Jak jsem řekl v dubnu 2010 v Berlíně, nezastávám názor: „je mehr Europa, desto besser“ (čím více Evropy, tím lépe), „je tiefer wir integrieren, desto mehr gewinnen wir“ (čím více se budeme integrovat, tím více získáme) „je mehr der Staat in Europa zu Gunsten der europäischen Institutionen unterdrückt wird, desto besser“ (čím více bude potlačen evropský stát ve prospěch evropských institucí, tím lépe). Jsem přesvědčen, že pokračovat v tomto směru pozitivní budoucnost Evropy nezaručí. Další mou tezí je, že je třeba Evropu a její historickou evoluci respektovat, nikoli ji chtít právě teď naším pyšným rozumem konstruovat. To jsme se naučili od Hayeka (a Misese) a dnes a denně se přesvědčujeme, že i na tento respekt dnešní Evropa zapomněla. Vím, že s evropským vývojem mají nemalé problémy i dnešní evropští liberálové, z čehož cítím velký smutek. Zdá se mi, že vývoj v Evropě v něčem podceňují a v něčem naopak přeceňují. Vypadá to, že příliš dlouho věřili – nebo snad chtěli věřit, že v EU dominují liberalizační procesy, tedy otevírání se, volný pohyb přes hranice, rušení různých bariér tohoto pohybu. To už dávno není pravda. Do určité míry to snad byla pravda v první fázi vytváření evropské integrace po druhé světové válce. Od té doby se evropská integrace už dávno přeměnila v jiný projekt, v unifikaci. Tato unifikace neznamená liberalizaci, ale harmonizaci velmi neliberálních politik a rychlé narůstání demokratického deficitu. Obecně je pravdou, že slovo integrace má – na rozdíl od slova dezintegrace – pozitivní konotaci. Mnoho evropských liberálů chtělo věřit, že evropská integrace znamená oslabování státu. Mysleli tím svého domácího státu a považovali to za pozitivní vývoj. Nedocenili, že nový – od kontroly občana mnohem vzdálenější – evropský stát je ve své podstatě ještě značně horší. „Liberalizační“ přínos současné fáze evropské integrace je proto mnohem menší než její přínos v opačném směru.

Stát je nejdůležitější Další problém, který dnes v Evropě vidím, je nepokorný a pyšný konstruktivismus bruselských politiků a jejich ideologů, který se více a více střetává s realitou. Dnešní Evropa je nesmírně složitým konglomerátem historických nánosů, racionálních i neracionálních komplexů a předsudků, různých zatěžujících dějinných zkušeností, ale také zcela legitimních a výrazně se lišících zájmů jednotlivců i celých národů, které žijí v Evropě, a států, jež Evropu tvoří. Pohybovat se po tomto terénu bez respektu k jeho křehkosti a zranitelnosti je projevem politické slepoty a hluchoty, což v sobě skrývá veliká rizika. Protože si to velmi silně uvědomuji, je moje pozice v natolik ostrém protikladu s dobovou módou. Proto chci zcela jiné institucionální uspořádání EU. Pokud bych měl svůj pohled krátce v několika větách shrnout a zůstat přitom u normativního výroku, musel bych říci, že chci Evropu na bázi intergovernmentalismu čili na minimu supranacionalismu. Chci Evropu, která bude založená na racionální a přátelské spolupráci rovnocenných a suverénních států, nikoli shora uměle organizovanou „domovinu“ všech Evropanů. Zejména však chci občanství jako výchozí princip uspořádání jakéhokoli lidského společenství, ve kterém je možné svobodně žít. Tím se také Evropa až dosud od zbytku světa nejvíce lišila. Vytvořit občanství na úrovni kontinentu však nelze. To může autenticky existovat jen na úrovni přirozených státních útvarů. Právě tuto svou tezi považuji za zcela klíčovou. Můj ostrý postoj k těmto věcem pramení kromě jiného z mých osobních zkušeností s komunismem, ve kterém jsem prožil více než dvě třetiny svého života. Komunistický režim rovnoprávnost a suverenitu států také popíral. Byl organizován shora, nikoli zdola. Princip občanství prakticky potlačil, neboť byl založen na internacionalismu, nikoli na respektu ke státu jako nutné a nenahraditelné výchozí entitě jakéhokoli skutečně demokratického politického uspořádání. To u mne vytvořilo vysokou míru přecitlivělosti vůči jakémukoli náznaku podobných jevů. A právě tímto zkušeností zostřeným pohledem pozoruji dnešní EU a mnoho jevů, které považuji za mimořádně nebezpečné. Ani to ještě není všechno. Rychle narůstající unifikace, harmonizace, standardizace a reglementace Evropy je jen jedním z prvků současného evropského vývoje. EU se v posledních letech zcela zásadně proměnila ještě jinak. Tuto změnu způsobilo velké rozšíření unie v prvním desetiletí 21. století. Z původních šesti států se EU rozšířila nejprve na dvanáct, pak na patnáct, po deseti letech na 25 a před třemi lety na 27 států.

Návrat ke staré Evropě Dalo by se říci, že určitě původní šestice, ale snad i následná dvanáctka či patnáctka států byly do jisté míry (a s několika výjimkami) specifickou, relativně homogenní entitou, jasně vymezenou vůči ostatním evropským zemím. Díky tomu snad mohly dlouhodobě aspirovat na to, že vytvoří zvláštní kvazistátní celek, který by – eventuálně – mohl být dalšími a dalšími „lisabonskými“ smlouvami postupně sjednocován a centralizován. Přijetí prvních středo- a východoevropských zemí v roce 2004 a pak i Rumunska a Bulharska do tohoto celku – a to nemohlo být nerealizováno, protože nebylo přijatelné a obhajitelné, aby se EU chovala jako uzavřený klub, jako něco výlučného a elitního – dalo EU téměř celokontinentální rozměr. Až na výjimky v postjugoslávském balkánském prostoru a v bývalém Sovětském svazu evropská sedmadvacítka dnes zahrnuje většinu zemí, které historicky patřily a patří k Evropě. Tímto velkým rozšířením se EU a Evropa začínají překrývat a zdá se, že se nám touto cestou na scénu vrací stará Evropa se svými starými, historicky „prověřenými“ vzorci chování. Vedle oslabování členských států ve prospěch bruselského centra, vedle do stále více věcí zasahující centrální evropské vlády – což jsou procesy, které jsem si nikdy nepřál – se začíná pomalu, ale jistě obnovovat mocenské uspořádání, které na evropském kontinentě převládalo zejména v 19. století. Dnešní evropskou politiku strategicky neformuluje nadnárodní bruselská byrokracie, jak to obvykle bývá (zdánlivě kriticky, protože kritizovat bruselskou byrokracii je „povoleno“) vykládáno, ale tradiční trio starých evropských velmocí – Německo, Francie a Velká Británie. Hlas Itálie, Španělska a Polska je mnohem slabší. A hlas ostatních členů téměř zanedbatelný. O tom, že má EU zůstat především mechanismem k prosazení vůle velmocí, svědčí i nedávné obsazování funkcí předsedy Evropské rady a takzvaného ministra zahraničí. Tyto posty vytvořila Lisabonská smlouva, která byla vydávaná za krok k politickému sjednocení Evropy. Není tomu tak. Herman van Rompuy a Catherine Ashtonová přímo symbolizují druhořadost, odvozenost a nesamostatnost bruselského centra vůči těžkým vahám německé, francouzské a britské domácí politiky. To je v naprostém protikladu k ambicím Lisabonské smlouvy.

Rusko a USA V této „nové“ Evropě, vracející se ke svým metternichovským a bismarckovským kořenům, se – poněkud paradoxně – na své bývalé místo vrací i Rusko. Ukazuje se, že tradiční vzorce spojenectví, sfér vlivů a ekonomických zájmů nikdy úplně nepřestaly existovat. Právě to rehabilituje Rusko u jeho staletých tradičních evropských velmocenských spoluhráčů – především Německa – jako partnera, který má své legitimní zájmy, jež je třeba respektovat. Poté, co komunismus, který byl globální hrozbou a vymykal se tradičním evropským historickým souvislostem, přestal existovat a oslabené a zmenšené Rusko se znovu stalo mocností, jež má velmi srozumitelné mocenské zájmy, nestojí jeho spolupráci (včetně strategického dělení vlivových sfér) s dnešní EU nic v cestě. To však nechtějí pochopit některé země střední a východní Evropy, které se Ruska tradičně obávají. Zdá se, že se na kontinentě – jako doplněk těchto procesů – zmenšuje prostor pro roli USA, kterým musely evropské mocnosti po druhé světové válce přenechat v Evropě dominantní pozici poté, co samy přestaly být mocnostmi prvního řádu. EU dnes staví na našem kontinentě před USA jakousi zvláštní bariéru a vytlačuje je z jejich dosavadních pozic. V tomto konceptu, který by se dal shrnout heslem „Evropa Evropanům“, má pro dnešní tvůrce evropské politiky větší význam Rusko než USA. Ani to není explicitně diskutováno, což je evidentní chyba, především viděno středoevropskýma očima.

Ignorování reality Pochopení současných problémů Evropy výrazně komplikuje záměrné ignorování skutečnosti, že neexistuje žádná společná, Evropany přijatá a široce sdílená evropská identita a jeden evropský politický národ a že dominantní stále zůstávají přirozeně vzniklé a Evropany rozdělující identity národní. S nimi jsou spojeny nejen tradice a historické zkušenosti, ale i obavy, předsudky a antagonismy, které se projevují v rozdílných národních zájmech. Absence společné evropské identity znamená, že na evropské úrovni neexistuje dostatečně hluboká solidarita, kterou by občané jednotlivých zemí skutečně cítili. To je realita, ze které je nezbytné vycházet. Nelze ji obejít snahou o umělou regionalizaci Evropy, přenosem dalších a dalších kompetencí do Bruselu, novými smlouvami či legislativou, umělou centralizací a unifikací nebo byrokratickou a administrativní regulací. Ignorování reality může snadno vést k tomu, že se po překročení určité meze EU – z uspořádání usmiřujícího staré konflikty a předcházejícího novým – stane prostorem stimulujícím nové vypjaté nacionalismy, nové národní antagonismy a konflikty. Různost národních identit, tradic, kultury, zvyků i historické zkušenosti vždy byla a je bohatstvím Evropy, ale současnost evropské integrace to vnímá jako problém nebo složitost tohoto historického terénu ignoruje. Proto zesiluje snaha podřídit všechny stránky života lidí v členských zemích EU jednotným pravidlům. Absence politických předpokladů a nemožnost vytvořit funkční demokratické mechanismy na celoevropské úrovni však vedou k tomu, že prohlubování a urychlování evropské integrace se stále více odehrává technokratickými a byrokratickými metodami za zády občanů. Příkladem je pochybné prosazení Lisabonské smlouvy.

Shodné názory Zcela jinou dimenzi vystřízlivění z původních snů o společném evropském superstátě přináší dnešní ekonomická krize, která vedla ke krizi eura a eurozóny. Zřetelně ukazuje míru rizik a nákladů, které – zbytečně akcelerované a v každém případě předčasné – unifikační kroky přinesly pro velké i malé, bohaté i chudší členské země. Dnes, po přijetí Lisabonské smlouvy, se dá říci, že Německo získalo mírovou cestou jasnou evropskou hegemonii, o níž bezúspěšně vedlo dvě světové války. Díváme-li se však pozorně, musíme si všimnout, že německou reakcí na tento „historický úspěch“ je spíše rozčarování a neochota nést náklady, které se od něj všeobecně očekávají. Jasně to ukazuje řecká dluhová krize a německé postoje k ní. Spíše než dalším integračním impulzem by se proto řecká dluhová krize mohla stát spouštěcím mechanismem k přehodnocování dosavadních integračních ambicí. Pokud by se to stalo, bylo by to určitě dobře. Pokud se nic nestane, tolik potřebné „přehodnocování“ nastane samo od sebe. Jak ukazuje příklad Řecka, samovolné procesy mohou mít velmi dramatický vývoj. Aniž bych chtěl něco podsouvat Gerhardu Schwarzovi (natož, abych to s ním konzultoval), zdá se mi, že mnohé z toho, co jsem řekl, podobným nebo téměř stejným způsobem říká i on. Stejně se mu nelíbí současná politika. V NZZ 31. prosince 2008 napsal: „V politice vznikla podivná koalice vševědoucích moralistů, levicových ideologů, bouřlivých romantiků a oportunistických přisluhovačů, které spojuje víra v selhání trhu a liberalismu a touha po ráji plném dobrých lidí bez mrzkého mamonu.“ Podobně jako mě i jeho „znepokojuje rostoucí politický vliv intelektuálů duchovně spřízněných se socialismem“ – NZZ 15. srpna 2009. Na Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 2009 jsem řekl shromážděným významným světovým politikům do očí (na uzavřeném zasedání „world economic leaders“), že se víc bojím jimi navrhovaných státních intervencí a regulačních zásahů než krize samé. Proto mě potěšilo, když Schwarz podobným způsobem napsal o dva měsíce později, že jsme „v situaci, kdy lék je zhoubnější než nemoc“ – NZZ 3. dubna 2009). A to jsme spolu nekonzultovali.

Praporek 1: V politické oblasti vládne socialismus, jakkoli se jeho dnešní ideologové za toto nemoderní slovo stydí, a proto se skrývají za moderně znějícími etiketami Praporek 2: Vysoké školství se namísto svého skutečného poslání věnuje produkci úzce zaměřených, jen parciálně vzdělaných specialistů Praporek 3: Mediální a politický mainstream vykazují v některých směrech nevídanou jednotu Praporek 4: Vítězství keynesiánství, respektive na něm založené hospodářské politiky států vyspělého Západu, mělo fatální následky Praporek 5: Krize jsou nezbytnou a ničím nenahraditelnou likvidací neudržitelných ekonomických aktivit založených na předchozích chybných rozhodnutích Praporek 6: Rychle narůstající unifikace, harmonizace, standardizace a reglementace Evropy je jen jedním z prvků současného evropského vývoje Praporek 7: Dnešní evropskou politiku strategicky neformuluje nadnárodní bruselská byrokracie, ale tradiční trio starých evropských velmocí, Německo, Francie a Velká Británie

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče