Teror hadů v oblecích

04. srpna 2011, 11:48 - Tomáš Pergler
04. srpna 2011, 11:48

Třetina agresorů má minimálně maturitu. Úspěšní byznysmeni nejdou pro facku daleko

Není to zrovna téma, o němž by se manažeři rádi bavili na firemních večírcích, na golfu nebo jen nad sklenkou s kamarády. Jako by tahle nepříjemná záležitost do světa vyznávajícího úspěch a zisk vůbec nepatřila. Zdání klame. Domácí násilí zdaleka nefiguruje jenom v rodinách z nižších pater sociálního žebříčku. Zkušenostem policistů a sociálních pracovníků dávají ostatně za pravdu i poslední dostupné statistiky. Výzkum, který provedla společnost STEM, ukazuje, že 45 procent obětí a třetina agresorů má minimálně středoškolské vzdělání s maturitou. Více než 70 procent rodin s výskytem násilí bylo průměrně nebo nadprůměrně materiálně zajištěno. I za dveřmi českých vil a rezidencí to občas vypadá jako v hollywoodském filmu Válka Roseových, v němž Michael Douglas a Kathleen Turnerová dovedli manželskou nenávist do tragikomického extrému.

Nepřátelské převzetí

Podobně jako ve scénáři ke zmíněnému filmu se rozbíhá i první kapitola skutečných příběhů. Na začátku bývá láska jako trám. Po založení rodiny je to většinou muž, kdo pokračuje v rozjeté kariéře a rychle stoupá na vyšší a vyšší manažerské příčky. Jak sumy na rodinném kontě rostou, doma přibývá luxusního vybavení a zvyšuje se útrata za exotické dovolené, začíná to někdy skřípat v soužití. Dominantnější partner zapomíná, že není ve firmě a uplatňuje manažerské postupy i doma. Roste jeho nespokojenost s druhou polovičkou. Slovní konflikty jsou častější a nabývají na síle. A jednoho dne dojde i na ránu.
„Manažeři mívají hypertrofované ego, jsou to individualisté. Často vedle sebe nesnesou skutečnou partnerku, žení se proto se submisivními ženami s reprezentativním vzhledem. Prostě si je zaplatí a nikdy se od nich nedočkají kritiky. Jak čas běží, přestávají těmto egoistům jejich holčičky stačit,“ popisuje rozvodová advokátka Klára Samková. Na konflikty, které přicházejí víceméně v každém manželství, pak reagují, jak jsou zvyklí ze své machistické výchovy. Nikoli jako manažeři. „Kdyby uplatnili jen desetinu svých schopností, bude jejich žena spokojená. Oni ale nechápou sociální vztahy, nechápou, že nejde o byznys, který není možné hnát na ostří nože. Že nemohou do rodinných vztahů přenášet vzorec chování z byznysu, který vyžaduje agresi. Nechápou to ani ve chvíli, kdy si najmou advokáta. Musím s nimi mluvit obchodnickou řečí, aby pochopili, o co jde. Například jim říkám: Nemůžete se pokoušet o nepřátelské převzetí firmy,“ vysvětluje právnička.

Úspěšní a deprivovaní

Proč se vlastně z úspěšných a dobře situovaných lidí stávají domácí agresoři? Psychiatr Jan Cimický podotýká, že jistá míra agresivity je lidskému rodu vlastní. Pramení z pravěkých dob, kdy platilo pravidlo, že silnější přežije. S tím byla spojena i historická dominance mužů jako fyzicky odolnějšího pohlaví. Změna přišla až ve 20. století, kdy se ženy v západní společnosti stále více emancipovaly a postupně zvládaly více nových, do té doby netradičních rolí. Skutečnost, že se moderní ženy podílejí nejen na práci, ale i na rozhodování, se v některých případech stává základem konfliktu. „Manažer podlehne představě, že vše v zaměstnání funguje podle jeho představ, ale doma si někdo troufne nesouhlasit,“ poznamenává Cimický. Původcem domácího násilí bývá stres. Vrcholoví manažeři žijí neustále pod dvojím tlakem, seshora na ně tlačí šéfové či majitelé firmy a zdola podřízení. S postupující globalizací roste konkurence a oni se cítí ohroženi. Bojí se vlastního neúspěchu, ztráty pozice, konfliktů i změn. Tuto nejistotu přitom ale chápou jako slabost. Ženy, které si vezmou takzvaného hada v obleku, což je termín, s nímž přišli američtí psychiatři Robert Hare a Paul Babiak ve stejnojmenné knize, čelí léta a po krůčkách rozvíjejícímu se teroru. Velmi se totiž mýlí ti, kteří považují psychopata za výraznou zrůdu, již lze odhalit na první pohled. Naopak často jsou to lidé komunikativní, charismatičtí, šarmantní a sympatičtí. Pouze při bližším kontaktu lze odhalit jejich odvrácenou tvář: bezbřehý egoismus, narcismus, bezohlednost ke svému okolí, absolutní nedostatek soucitu a empatie. Potkat je můžete mezi politiky, v armádě, v top managementech firem, mezi lékaři, právníky či umělci. Prostě všude tam, kde jde o moc a majetek, jak uvádějí ve své knize Vzpoura deprivantů – nestvůry, nástroje, obrana lékaři František Koukolík a Jana Drtinová. „Kriminálně se v běžném slova smyslu nechovají a mohou být ekonomicky a mocensky úspěšní. Často jsou vysokoškolsky vzdělaní … Jako jediný smysl bytí deprivanti prožívají a uznávají moc,“ popisují charakteristiku těchto „hadů“ autoři.

Kde pramení zlo

Terapeutka Centra krizové intervence bohnické psychiatrické léčebny Dagmar Jančová pro tyto lidi používá termín mocenští psychopaté. Uvádí, že jde spíše o manažery druhé kategorie, již svůj život stavějí na rigidních pravidlech a poučkách. „V tom jsou jejich jistoty. Jsou to narcisové, kteří si rodinu pořizují jen proto, aby odškrtli bod. Pro své postoje má tento lapený typ manažera mocný argument – peníze. A čím více se mu daří, tím neochvějněji je přesvědčen o správnosti nastoupené cesty,“ vysvětluje. Had v obleku na zátěžovou situaci reaguje hněvem, zlostí, vztekem, jež vyvrcholí agresí. „Pokud rodina signál nerespektuje, potlačuje nebo vytěsňuje, může se stav ustálit jako norma, hranice únosnosti se posouvají a konstruktivní řešení již není možné. Pravidla v rodině jsou aplikována a vyžadována bez láskyplného záměru, což vede k nedorozuměním. ‚Zlobiví‘ členové rodiny mocenskému psychopatovi kazí záměr, a to, že poučky doma nefungují, je pro něj jen dalším důkazem jejich neschopnosti, sabotáže a schválností. Prezentace bezchybného a šťastného rodinného života se rozpadá, což by mohlo poškodit jeho obraz a sebeobraz, a proto přichází trest. Rodina se brání a nastává válečný stav,“ dodává Jančová. Na tuto patologickou situaci už ale není možné nahlížet s odstupem a se zdravým nadhledem. Manželka se přesto snaží držet fazonu. Kvůli okolí, společenskému postavení, penězům, dětem. Uvědomuje si sice ztrátu svého já, ale je čím dál závislejší a přijímá roli oběti. „To ji osvobozuje od zodpovědnosti za její chování. Protivníkovi přisuzuje až magickou moc. Zvlášť když každý pokus o změnu situaci jen zhoršuje a agresor sahá k čím dál těžšímu kalibru zbraní,“ doplňuje terapeutka.
Problém zpravidla tkví v neřešené asymetrii, která ve vztahu nastává v případě modelu: já vydělávám, ty se staráš o domácnost. Slabší z partnerů se postupně dostává do sociální izolace. Zpravidla jde o ženy na mateřské dovolené, které zůstávají několik let v domácnosti. Přestanou mluvit s přáteli, zůstávají doma jako ve zlaté kleci. Stykům s okolím brání manžel. Mnohým ženám ale podobná nerovnováha zpočátku ani nevadí. Naopak je přitahuje vidina hmotného zajištění, které jim silnější polovička nabízí. Podle Marie Šusterové, vedoucí pražského Intervenčního centra, to může souviset s jejich minulostí. Ženy, které trpí domácí násilí, často pocházejí z rozvedené rodiny – žily například s matkou a skromné domácí poměry u nich vyvolaly touhu jednak po kompletní rodině, jednak po vyšším životním standardu.

Nejdříve peníze, pak důstojnost

Uvedený typ žen si mnohdy uvědomí svoji podřadnou roli až v okamžiku, kdy je ohrožen přísun financí. „Dokud jsou peníze, tak tolerují kontrolu i moc partnera nad sebou a nad svým životem. Nebrání se, když bohatý a schopný partner rozhoduje téměř o všem včetně dětí. Jsou smířeny s tím, že jsou spíše majetkem partnera než partnerkou, podřizují se diktátu,“ popisuje Šusterová. Jakmile se ale živitelům přestane dařit, začnou manželky dávat najevo nespokojenost a ohrazovat se vůči majetnickým způsobům. „Často začnou partnerovi, který řeší problémy s dluhy, vyhrožovat rozvodem nebo rozchodem. A tam se potom rozbíhá domácí násilí,“ doplňuje vedoucí intervenčního centra. Typickou situaci popisuje advokát Daniel Šulc. Muž, který se cítí být úspěšným, začíná kolem čtyřicítky nebo padesátky pokukovat po mladších ženách. I neatraktivní muži, pokud jsou zajištěni, jsou žádaným zbožím. „Znovu se ožení. Jenže je to stojí více peněz i času a podnikání jde za pár let ke dnu. Účet se vyprázdní a muž se stává nezajímavým,“ vypráví Šulc. Jindy vyústí rodinné rozepře do násilí poté, kdy se partner věnuje pouze svému podnikání a nemá čas na rodinu. S opožděním pak reaguje na to, že si jeho manželka našla svůj způsob života a začíná být na něm méně závislá. Takoví muži začnou často svoji ženu omezovat, kontrolovat, vyhrožovat, napadat nebo v ní vyvolávat strach, že například přijde o děti. Není přitom výjimkou, že dospívající děti se postaví na stranu bohatého otce. Pro matku je pak těžké pokračovat v osamostatňování. Děti sice otce nenávidí, jenže v dospělosti přejímají jeho vzorce chování, což zažila například týraná manželka hokejisty, tedy člověka z prostředí stejně agresivního jako byznys. Rozvést se jí podařilo, manžel měl milenky a vlastně se už chtěl rodiny zbavit. Matka se pak velmi zadlužila, aby se i její syn mohl po vzoru otce vrcholově věnovat hokeji. „V zámořské lize se mu ale prosadit nepodařilo. A ta žena má najednou deja vu – její syn sedí doma na gauči a stejně jako otec na ni pokřikuje, jak je neschopná,“ vypráví terapeutka Jančová.

Syndrom žalářníka

Manželky podnikatelů se pokoušejí domácí násilí řešit celkem často. Jak potvrzují zkušenosti pracovníků intervenčních center, přijdou jen jednou a pak se zaleknou. Přitom zažívají opakované bití nebo omezování ve financích. „Obávají se toho, že rozchodem s bohatým partnerem si výrazně sníží životní úroveň. Argumentují, že děti jsou zvyklé na vysoký standard, že by o něj po rozvodu určitě přišly,“ popisuje Šusterová. Jako příklad uvádí učitelku střední školy, kterou týral manžel, generální ředitel velké tuzemské firmy. Svoji ženu pravidelně ponižoval, dával jí najevo, že vydělává mnohonásobně méně než on. Nezapíral, že si vydržuje milenky a občas svojí ženě nafackoval. Jeho výlevy se nevyhnuly ani dětem. Těžce je nesl hlavně mladší syn, který se neuměl tak prosadit ve škole jako starší sestra a musel od otce snášet výčitky, že je k ničemu. Žena se nejdřív odhodlala, že od manžela odejde a ve spolupráci se sociálními pracovníky si připravila únikový plán. Pak se ale zalekla. Odvolala se na děti a jejich možnost žít ve vysokém životním standardu a přestala se ozývat. „Značné procento obětí v konfliktním prostředí zůstává, nejsou už schopny jiného života. S násilníkem vytvářejí komplementární vztah. Jde o syndrom žalářníka,“ potvrzuje Jančová.

Ženy se učí

Násilničtí nebývají však jen muži. Z loňských statistik vyplývá, že u domácích přestupků jsou ženy pachatelkami u pětiny až čtvrtiny případů (viz graf). Mezi nimi je i pár manažerek, které se doma neváhají pěkně zhurta opřít do svých většinou méně vydělávajících mužských. Ti pak drží své utrpení pod pokličkou ještě mnohem pevněji než týrané osoby opačného pohlaví. „Máme spoustu takových případů, že muži zavolají, nemají ale odvahu ukázat se osobně. Ženy se také stydí a dlouho nechtějí problém řešit. Muži mají navíc zažitý vzorec, že by si měli takové věci vyřešit sami,“ vysvětluje Šusterová. Na jeden příklad obráceného garde v domácím násilí si vzpomíná Cimický. Obětí byl vzorný manžel, který se snažil zvládnout maximum domácích prací. „Odměnou“ mu ale bývaly fyzické útoky. Když musel snášet takové věci jako například noční výprask paličkou na maso od své manželky a tchyně, utekl nakonec za psychiatrem. Z praxe rozvodových soudů by se zdálo, že násilí figuruje skoro v každém manželství, které chtějí jeho protagonisté ukončit. Ale ne vždy je to pravda. „Ženy totiž dobře vědí, jakou je despotismus či bití mocnou zbraní. A že v podstatě nelze dokázat, že jim manžel neubližuje,“ vysvětluje advokátka Samková. Motivace je zřejmá: vysoudit na svém dobře situovaném partnerovi co nejvíce majetku a nemuset se dělit o děti. Jsou totiž velmi dobrým argumentem, jak z expartnera mámit další peníze.
„Co je pravda, lze rozklíčovat jen velmi obtížně. Zhruba v polovině rozvodů je násilí buď notně přibarvené, nebo přímo vymyšlené. Na druhou stranu, čím jsou muži inteligentnější a jejich sociální dovednosti rozvinutější, tím lépe umí maskovat svou pravou tvář. A zároveň je faktem, že ty nejtěžší případy domácího násilí se k rozvodu nedostanou. Tam mají ženy jen jedinou šanci – násilníkovi utéci a schovat se mu,“ dodává Samková.

Procitnutí a léčba

Centra, jež pomáhají obětem, nabízejí pomocnou ruku i násilníkům. V rámci pražského Centra sociálních služeb, do kterého patří i Intervenční centrum, začala pro tyto účely fungovat poradna pro konfliktní vztahy Viola. Agresoři sice na toto centrum dostávají kontakt, ale jen málokdy ho využijí. Návštěva centra není povinná. Problém tkví v tom, že násilník si svou vinu v této fázi nepřipouští. „Lidé přijdou, když se rozsypou a jsou totálně vyčerpaní, ne když páchají násilí,“ podotýká Cimický. Někdy vyústí taková psychická krize do stavů ataky paniky. Ta se projevuje fyzickými příznaky, jako je studený pot či bušení srdce. Většinou se nechají odvézt na pohotovost, lékaři ale po provedení všech možných testů pošlou dotyčného k jeho nemalému údivu na psychiatrii. Až potom si násilník uvědomí, kam „dospěl“. Pokud zvolí psychiatrickou péči, léčba většinou spočívá v umělém vyrovnání emotivní hladiny, například formou antidepresiv. Zároveň se přistupuje k psychoterapii. Stejnou léčbu podstupují i jejich oběti, když se chtějí vyrovnat se svou situací.

Projevy domácího násilí: - psychické násilí - zastrašování - zvýšená kontrola všeho, co ohrožená osoba dělá - kritizování a ponižování - vyhrožování a vydírání - fyzické násilí - sociální násilí - ekonomické zneužívání - sexuální násilí - kombinace Pramen: Bílý kruh bezpečí

Zákony stačí V ochraně obětí násilí i trestního postihu agresorů patří Česká republika legislativně mezi nejpokrokovější evropské země. Ale až v posledních několika letech. Do roku 2004 bylo domácí násilí v podstatě soukromou záležitostí. Pokud jeho projevy nedosáhly „klasického“ trestného činu, například ublížení na zdraví, stát v podstatě neměl žádné možnosti, jak zasáhnout. Další kvalitativní posun nastal od minulého roku, kdy se v novém trestním zákoníku objevil paragraf proti nebezpečnému pronásledování a vyhrožování. Institut vykázání funguje od roku 2007, předtím neexistoval efektivní nástroj, který by mohl násilníka oddělit od oběti. Navzdory tomu v uplatňování zákonů Česko stále pokulhává. Hlavně zpočátku se stávalo, že policisté agresory z domácností vykazovali jen sporadicky. Vypovídají o tom statistiky – zatímco v Praze se počet vykázaných ročně počítal na stovky, ve Vídni to byly tisíce. Situace se postupně zlepšuje. „V loňském roce bylo proškoleno přes šest tisíc policistů, což se projevilo zčásti i na čtyřicetiprocentním nárůstu vykázání v ČR oproti minulým letům,“ říká Barbora Holušová z odboru prevence kriminality ministerstva vnitra.

Co je vykázání Oprávnění policie vykázat agresora z bytu nebo domu i z jeho bezprostředního okolí. Vykázaná osoba má zakázán vstup do vymezeného prostoru, nesmí navazovat styk nebo kontakt s ohroženou osobou a musí odevzdat na místě všechny klíče od společného obydlí. V praxi se rozhoduje o vykázání do 24 hodin po zásahu. Policie smí útočníka vykázat z domácnosti nejprve na deset dnů. Soudce následně může prodloužit vykázání na měsíc a dále postupně až na jeden rok. Ohrožené osobě současně policie vždy poskytuje personální i teritoriální ochranu. Oběti musí nabídnout návštěvu intervenčního centra, které plní funkci sociálně-právní poradny, ale může také pomoci zajistit azyl. Pramen: Zákon o Policii ČR, Intervenční centrum Praha

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče