Temnota s nadhledem

02. února 2012, 15:12 - Dina Podzimková
02. února 2012, 15:12

Bujaré veselí od kanadského básníka a muzikanta Leonarda Cohena nikdo nečeká. Jeho nejnovější, v pořadí dvanáctá deska Old Ideas tuto domněnku potvrzuje. „I got no future / I know my days are few / And the present’s not that pleasant / Just a lot of things to do / And I thought the past would last me / But the darkness got that too…,“ zpívá osmasedmdesátiletý Cohen v charakteristicky ponuré písni Darkness. Jeho hlas, který se od unylé lkavosti posunul k démonicky nakřáplé hloubce (Tim de Lisle z listu The Guardian jej komentoval, že „brzy bude slyšitelný jen pro psy“), působí místy mrazení v zádech.
Nové album je složené výhradně z novinek. Je vážné, přesto hravé a sebeironizující. „I love to speak with Leonard / He’s a sportsman and a shepherd / He’s a lazy bastard / Living in a suit,“ říká Cohen v recitovaném úvodu Going Home. Interpret, jehož řada lidí považuje za moderního proroka, byl za více než půlstoletí literární a hudební kariéry ledasčím. Úspěšným spisovatelem v letech padesátých, v dalších dvou dekádách hudebníkem, jehož sláva strmě vystřelila vzhůru a pak postupně pohasínala, v následujících letech ji dobyl zpět a roku 1994 se znaven stáhl do ústraní zenbuddhistického kláštera. Když se o dalších více než deset let později vrátil na koncertní prkna, bylo to víceméně z donucení.

Básník věčných konců

Poté, co folková zpěvačka Judy Collinsová v roce 1966 uslyšela po telefonu Cohenovu píseň Suzanne, bez váhání souhlasila s tím, že ji nahraje. Záhy po vydání jejího alba In my Life ale skladba vyšla znovu na autorově hudebním debutu Songs of Leonard Cohen v produkci společnosti Columbia. Cohena pro ni objevil John H. Hammond, který má mimo jiné „na svědomí“ Boba Dylana či Arethu Franklin.
Tehdy dvaatřicetiletému bardovi židovského původu se start kariéry vydařil. V USA nebyla jeho popularita závratná, ale Evropa ho milovala. A tento obrázek se později pravidelně opakoval. První desky se přitom nesly v podobném duchu: instrumentálně minimalistický zvuk, Cohenův baladický hlas a texty pojednávající o lásce. Ale ne takové, jak by si běžný člověk představoval. Cohenova láska je skutečná, má začátek a nevyhnutelně i konec. Může být nenaplněná (Suzanne o ženě Cohenova přítele Suzanne Verdalové), nostalgická (So Long Marianne o Marianne Jensenové-Ihlenové, kterou poznal na řeckém ostrově Hydra), plná hořkosti (Avalanche) nebo jakákoli jiná (Joan of Arc, Lady Midnight), ale vždy je zdrojem bolesti a vede k osamění. Hudební minimalismus prvních Cohenových alb nepřežil polovinu sedmdesátých let. Po obsahové stránce je mezi první a poslední Cohenovou deskou překvapivě malý rozdíl: lehce ubylo lyrické bujnosti a nahradil ji suchý až sarkastický humor. Zásadně se ovšem změnil zvuk. Po střízlivě pojatém New Skin for the Old Ceremony (1974) přišla doslova „pecka“. Na desce Death of a Ladies‘ Man Cohen spolupracoval s objevitelem popové techniky Wall of Sound Philem Spectorem. Dlužno říci, že jemu i jeho posluchačům přinesla hlavně rozčarování. „Reakce na toto album byly povětšinou negativní,“ píše jeden z Cohenových životopisců Ira Nadel s odkazem na recenze v časopisech. Například Rolling Stone desku pohrávající si s prvky jazzu, rocku, a dokonce funku označil za „Cohenovu doo-wopovou noční můru“. Spolupráce se Spectorem navíc neprobíhala dobře. Cohen později uvedl, že ho Spector násilně vykazoval ze studia, aby mohl na zvuku pracovat podle svých představ. Není divu, že následující Recent Songs přinesly návrat k původnímu zvuku obohacenému o jazzové a orientální vlivy. Právě na této desce je také další z trpkých „vztahových“ balad Gypsy Wife, která pojednává o krizi Cohenova soužití s matkou jeho dětí Suzanne Elrodovou, jež vyvrcholila jejich rozchodem. Částečný návrat ke kořenům vynesl Cohenovi v osmdesátých letech nový úspěch s nahrávkami Various Positions a I’m Your Man, a to zejména díky skladbě Hallelujah, která je spolu se Suzanne prodejně nejúspěšnější Cohenovou skladbou vůbec. Obě se těší i dalšímu prvenství mezi jeho díly: úctyhodný počet coververzí dosahuje v případě Hallelujah 326, u Suzanne pak 228, přičemž se mezi jazykovými variantami najdou i rarity, jako je velština či okcitánština. Alba z osmdesátých let navíc přinesla do Cohenova projevu téměř revoluční změnu. Kromě přirozeného prohloubení zpěvákova hlasu začal v písních využívat syntetizátory, jejichž popová plochost vytvořila kontrapunkt k vážnosti textů, které se čím dál více přikláněly ke společenským tématům. Trend se poprvé objevil v sedmdesátých letech na albu New Skin for the Old Ceremony.

Únava z budoucnosti

Temné vize budoucnosti Cohen dotáhl k dokonalosti na zřejmě nejslavnějším albu The Future, na jehož vydání se podílela jeho tehdejší partnerka, herečka Rebecca de Mornay. Titulní píseň desky se stala kultovní, čemuž napomohlo i její zařazení na soundtrack k filmu Olivera Stonea Takoví normální zabijáci. Spolu s ní zazněla ve snímku i Anthem, v níž Cohen ve slovech „There is a crack, a crack in everything / That’s how the light gets in,“ vyjádřil vlastní životní krédo. Do extrémní ponurosti desky se podle všeho promítly nepokoje v Los Angeles v roce vydání (1992), ale i rostoucí únava autora z více než třicetileté kariéry. O tom, jak byla plodná, svědčí kromě množství coververzí také použití jeho písní v řadě filmů, například v dramatu Prolomit vlny, ve zpracování komiksových Strážců nebo v Pirátech na vlnách.
Celkový pocit únavy a dlouhodobé deprese Cohena nakonec v roce 1994 přiměly uchýlit se do ústraní zenbuddhistického centra v kalifornském Mt. Baldy. Později byl mnohokrát dotazován na to, jak jde jeho tamní pobyt dohromady s hluboce prožívaným židovstvím. „V tradici zenu, který jsem praktikoval, neexistuje uctívání, není v ní přihlášení se k nějakému božstvu. Takže teologicky nejde o žádné zpochybnění židovské víry,“ prohlásil tehdy v rozhovoru pro New York Times. Dlužno říci, že jeho etnická příslušnost, Starý zákon a historická zkušenost holocaustu byly rovněž jedním z jeho zásadních inspiračních zdrojů. Cohenova klášterní éra se protáhla na pět let a pomohla mu vzpamatovat se a nalézt vyrovnanost. Jeho album Dear Heather z roku 2004 (na této desce se podílela další zpěvákova životní partnerka, havajská jazzová zpěvačka Anjani Thomasová) bylo nejpozitivnějším, jaké kdy natočil. Zvýrazňuje se v něm prvek ženského vokálu a sílí recitace na úkor zpívaného textu.

Nečekaný návrat

Cohen během pobytu v klášteře a při práci na albech, která vznikla po jeho návratu, s fanoušky komunikoval hlavně prostřednictvím internetu a vše nasvědčovalo tomu, že se na živé vystupování již nechystá. Na koncertní pódium se nicméně vrátil v roce 2008, a to patrně vynuceně.
A nelze než souhlasit s tím, co napsal již citovaný Tim de Lisle poté, co se provalilo, že Cohena připravila jeho dlouholetá manažerka Kelley Lynchová prakticky o celoživotní úspory: „Událostí roku 2008 je návrat sedmdesátiletého autora po patnáctileté pauze. Leonard Cohen ve svých 73 letech možná vyrazil na turné výhradně z toho důvodu, že jej bývalá manažerka podvodně připravila o pět milionů dolarů, ale díky bohu za nepoctivé manažery.“

Hudba podle Leonarda Studiová alba Leonarda Cohena
Old Ideas 2012
Dear Heather 2004
Ten New Songs 2001
The Future 1992
I’m Your Man 1988
Various Positions 1984
Recent Songs 1979
Death of a Ladies’ Man 1977
New Skin for the Old Ceremony 1974
Songs of Love and Hate 1971
Songs from a Room 1969
Songs of Leonard Cohen 1967

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče